Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Progresivita daňových sazeb

Ukázka:
Daňový základ
Daňová sazba
100 000,-
15%
200 000,-
20%
300 000,-
25%
Víc jak 300 000,-
30%


Dva základní typy progresivní daně:
  • stupňovitá – jde o nejtvrdší progresi. Když máme ke zdanění 1 000 000,-, tak to zdaníme 30%. (Z milionu zaplatíme 300 000,-)
  • klouzavá – vezmeme 1 000 000,-. Prvních 100 000,- se zdaní 15%, dalších 100 000,- se zdaní 20%, dalších 100 000,- se zdaní 25%, a ten zbytek nejvyšší sazbou. (Z milionu zaplatíme: 15 000 + 20 000 + 25 000 + 210 000 = 270 000,-)



(Doplňky z přednášky doc. Bažantové 25.11.2015)
Pojmy fiskální a rozpočtový jsou synonyma v ekonomii i finančním právu.


Nástroje fiskální politiky:
  • veřejné finance
    • státní rozpočet
      • hlavní nástroje:
        • příjmová stránka
        • výdajová stránka
        • vestavěné (automatické) stabilizátory
      • vedlejší cílené nástroje (ad hoc) – měly by být v menšině
        • dotace, subvence, kvóty apod.


Daně jsou hlavním instrumentem příjmové stránky státního rozpočtu. Rozhoduje se jaké budou, na co se budou vztahovat, typ daně, sazba daně, na koho se budou vztahovat – a to je předmětem hlavního rozhodování fiskální politiky a přerozdělení. (Co budeme člověku danit – výkon, nebo spotřebu?)
Výkonové daně jsou typicky daně z příjmu; když daníme spotřebu, tak sem spadá DPH a daň z příjmu.
Na výdajové straně je stát omezen mandatorními výdaji. Mandatorní výdaje jsou výdaje stanoveny zákonem – ale zákony se dají měnit. Záleží to na politické konstelaci a lidech, co sedí v Parlamentu, ale to, že je něco mandatorní, neznamená, že se to nemůže měnit.
Vestavěné (automatické) stabilizátory – dostal se do ekonomické teorie ke konci 30.let, resp. v 50.letech. Přesazovala to skupiny, která dostala názov podle svého hlavního představitele – Keynesiáni. Oproti předcházejícím liberálním konceptům hospodářské politiky kládli keynesiáni důraz na aktivní úlohu státu v krizi. Tady keynesiáni poprvé popřeli dogma vyrovnanosti státního rozpočtu. Podle nich může být v krizi státní rozpočet deficitní, aby v konjunktuře byl rozpočet naopak přebytkový. Keynes v zásazích státu viděl veřejněprospěšné práce, které platil stát a nákupy státního sektoru – jinými způsoby se stát do ekonomiky míchat neměl.  Těmito výdaji by se stát dostal do deficitu, přičemž v konjunktuře by stát neměl zasahovat do ekonomiky a státní rozpočet měl být přebytkový, abychom si našetřili na horší časy.
Vestavěné stabilizátory jsou postaveny na idey, že když je něčeho hodně a je to levné, tak to stát skoupí, a schová to – tím pak ovlivní trh. Vestavěný stabilizátor má tudíž funkci ovlivňování trhu. K tomu slouží různé fondy tržní regulace, přičemž je můžeme použít v rámci sezónních cyklů, hospodářských cyklů, nebo pouze k ovlivňování cen na trhu (cílen naší politiky je mít levné určité potraviny, tak to regulujeme). U nás regulujeme pomocí Státního zemědělského intervenčního fondu, který vykupuje převážně obilí.
Když je sklizeň a obilí je dost, a je relativně levné, tak stát pomocí tohoto fondu obilí nakoupí a umístní ho do státních hmotných rezerv. Tady jsou dvě možnosti: buďto se jenom doplní a vyrovná zákonem stanovené množství hmotných rezerv, které stát musí mít, nebo stát nakoupí komodity víc. Když stát nakoupí toho obilí víc, tak to bývá za účelem ovlivňovat jeho cenu. Před sklizní je obilí nejdražší a je ho nejmíň, tudíž v tomto období stát nabídne na trhu ten svůj přebytek, čím sníží ceny. Tento prvek se objevil jako základní cenotvorný prvek keynesiánské politiky ovlivňování trhu některými komoditami. Stát nemá vlastní sklady, sila a vůbec prostory k uskladnění státních hmotných rezerv, tudíž se skladištní prostory pronajímají. Není neobvyklé, když obilí zůstane v sýpkách původního majitele. Teď jsou například hmotné rezervy nafty ČR skladované na území Německa.
Další typ vestavěného stabilizátoru, který se používá při plnění hospodářského cyklu a má za cíl ho stabilizovat, jsou jednak progresivní daňové sazby (typicky u daní z příjmu) a různé dávky hmotné podpory, ve smyslu různých typ sociálních dávek.
Vestavěné stabilizátory by měly v rámci hospodářského cyklu fungovat tak, že budou srážet vršky a vyzdvihovat sedla k potenciálnímu výkonu ekonomiky.
Progresivní daň jako vestavěný stabilizátor funguje tak, že jestliže ekonomika roste, budou růst i příjmy obyvatelstva nebude jim vadit, když vystoupají z daňové sazby 15% do daňové sazby 20%. Když bude ekonomika klesat (recese), lidé budou mít nižší příjmy a tak spadnou do nižší daňové sazby.
Nápad je dobrý, ale jsou tu limity: daň z příjmu se platí s časovým zpožděním, někdy až půl roku. Další věc – daňové sazby jsou součástí daňových zákonů, a tudíž to vyžaduje zásah Parlamentu, kde hraje velkou roli politická sféra. Podobný problém je i u transferových plateb a různých sociálních dávek, které jsou taky stanoveny zákonem. Jedinou výjimkou jsou starobní důchody, kde je implementována tzv. valorizační klauzule, která se od něčeho odvíjí (konkrétně tady je to průměrná mzda, může to být i inflace apod.). U ostatních položek tyto klauzule nejsou. Kdybychom chtěli mít vestavěné stabilizátory, které by byly účinné, museli bychom mít i jinde tyto možnosti valorizace. Problém je, na co bychom to zavěsili – na inflaci? Na růst průměrných mezd?
Tyto stabilizátory se těžko používají, protože by měly bát správně implementovány, někdy dochází k časovému zpoždění apod.
Přerozdělovací funkce veřejných financí – musíme nejdříve zjistit, jaké je rozdělení prvotních důchodů a co dosáhneme jejich přerozdělením. Jinými slovy – jak se měří přerozdělení v důchodech, abychom mohli tzv. důchodovou politiku v rámci hospodářské politiky využívat.
Prvotním rozdělením důchodů jsou naše prvotní příjmy, které máme jako domácnosti z vlastnictví a používání výrobních faktorů (mzdy, renty apod.). To u nás vidíme typicky v evidenci daní z příjmů fyzických osob. Podnikatelé se nevyčleňují, jelikož jsou sami členy domácností a mají příjem v podobě zisku. Když je to právnická osoba – i konkrétní akciová společnost se dá dohledat konkrétní vlastník, který má příjem z akcie ve forem dividend. Co se týká soukromé sféry, všechno má tehdy konečného vlastníka. Proto ekonomická teorie mluví, že zkoumáme rozdělení jenom ve sféře domácností.
tato evidence daně z příjmů nám pomáhá udělat si statistický obraz o povaze příjmů z hlediska sociálního, geografického apod.
Dá se říci, že prvotní rozdělení je „spravedlivé“ – něco vlastníte a nějak to využíváte (dobře, nebo špatně), a podle toho máte primární příjem. Trochu nám do toho zasahuje instituce dědění a darování. Můžou být koncepce, že to, co nabyly předešlé generace nám právem patří, a na druhou stranu se můžou vyskytnout opačné koncepce, že společnost nám dá možnost ekonomického růstu, ale už by se to nemělo dále přenášet. To je důležité např. z hlediska stanovení výšky sazby u dědické daně. Ta může být jednotná, nebo může být progresivní (ty byly za minulého režimu).
Samotná přerozdělovací funkce se uskutečňuje pomocí nástroje příjmové stránky veřejných financí (někomu něco vezmeme a někomu ne) a výdajové stránky veřejných financí) někomu něco dáme a někomu ne).
Lorenzova křivka – nástroj měření nerovnosti v důchodech. Můžeme ji použít jak na prvotní rozdělení důchodů, i na důchody, které jsou přerozdělené. Na svislé čáře je procento důchodů ve smyslu celkových příjmů (ale také tam můžeme mít i celkové bohatství – ne jenom příjmy z výrobních faktorů včetně, nebo bez přerozdělení, ale můžeme tam dát i celkový majetek, to by tady muselo být přiznání majetku). Pokud bychom tam měli procento důchodů, tak můžeme sledovat, jak se za daný rok měnily prvotní, a už přerozdělené důchody a moly bychom s tím dělat časové řady.
Na vodorovné čáře jsou procenta domácností.
Ideální Lorenzova křivka je ideální v tom smyslu, že všichni mají stejně. Procento důchodů odpovídá procentu domácností. Ideální Lorenzova křivka nikdy nebyla, ani za komunistů.
Absolutní Lorenzova křivka nám ukazuje absolutní nerovnost, kdy zhruba jedno procento domácností vlastní 99% bohatství země.
Skutečná Lorenzova křivka – tak jak to opravdu vypočítáme. Naneseme procento důchodů a poměřujeme to s rovnou čárou ideální křivky.

V rámci Lorenzovy křivky počítá i Giniho koeficient – je to hranice skutečné křivky k hranici ideální křivky. Je to vlastně vzdálenost reálné hranice od ideální hranice.

Kritéria k přerozdělování jsou například:
Tzv. průměrná mzda – posuzujeme kolik procent pracujících je pod/nad úrovní prúměrné mzdy. Sečteme všechny pracovní příjmy za celé národní hospodářství, podle regionů, podle oborů, podle věku apod.
Je to tak, že dvě třetiny lidí, jsou pod úrovní průměrné mzdy. Je to tím, že je tam malá skupina vysoce příjmových lidí, co se dá vidět i na Lorenzově křivce, z čeho pak vyplývají názory o progresivním zdanění.
Další kritérium, které se používá spíše v sociální politice, je kritérium průměrného příjmu domácností vzhledem testovacím dávkám na různé sociální transfery. Je to typicky průměrný příjem domácnosti, přičemž každý člen domácnosti může mít jinou váhu a podle toho se pak konstruuje, jestli ta rodina má nárok na sociální dávku, nebo ne.

Institut minimální mzdy – různé náhledy. Chceme nutit zaměstnavatele, aby platili alespoň tohle minimum. Zároveň i snaha zvýšit náklady u některých typů podnikatelských profesí. Nejčastější politikou je jednotná minimální mzda pro celé hospodářství, hned zatím je žádná minimální mzda (Německo donedávna nemělo ze zákona povinnou minimální mzdu).
Další možností jsou minimální mzdy podle sektorů (různé náklady a různé úrovně vzdělanosti). Minimální mzda je o tom, že za nekvalifikovanou práci a určitý počet pracovních hodin máte mít určité minimum.
Zakotvení a nastavení výše minimální mzdy lze docílit určitého přerozdělování, ale nikoli z veřejného sektoru, nýbrž ze soukromého, kdy podnikatelé vědí, že mají určité dno.

Fiskální politika a veřejné finance

Fiskální politika – je to záměrná politika vlády (exekutivy v širším slova smyslu, protože se to dá dostat i na krajskou úroveň, případně Praha), nástroj hospodářské politiky, kterou má vláda:
  • Subjektvláda jako kolektivní orgán a to, co ji svěřuje do pravomoci zákon
  • Objekt (cíl) – ovlivňování makroekonomických údajů: výkonnost ekonomiky měřena HDP, zaměstnanost, důchodová politika obecně, zahraničně-obchodní politika (podpora exportu), (de facto magický 4-úhelník).
  • Nástroje fiskální politiky:
    • Veřejné finance:
      • Veřejné rozpočty:
        • Státní rozpočet – tento zákon předkládá vláda jako kolektivní orgán a schvaluje Poslanecká sněmovna. Schvaluje se na rok. Zákon o státním rozpočtu nemá sankce, protože příjmová část je jenom vize (nemusí se naplnit), ale výdajová část se musí dodržet.
          • vestavěné stabilizátory – jako vestavěný stabilizátor bychom mohli použít Státní zemědělský intervenční fond. Tento fond se obecně chová tak, že když je něčeho moc, tak to vykoupí (může to dát do státních hmotných rezerv) a pak tím můžou ovlivňovat cenu (typicky obilí) – když je toho málo a cena je vysoká, tak se to hodí na trh, čím se cena ovlivní.
            Jako vestavěný stabilizátor bychom mohli použít taky progresivní zdanění. Předpokládá se, že v době konjunktury lidé vydělávají více, tudíž spadají do vyšší kategorie. Když bude špatně, tak lidé spadnou do nižší sazby, problém je však, když je inflace, protože nominální hodnoty jsou určeny zákonem, který představuje rigidní faktor.

        • Rozpočty obcí a krajů – liší se v příjmové části. Kraj něco dostane ze státního rozpočtu, ale jinak má příjem ze svého majetku. Obce taky žijí z obecního majetku, místních poplatků a z daně z nemovitostí (jsou to jediné daně, které jdou do obecní kasy).
      • Veřejné zdravotní pojišťovny
        • Je jich několik (VOZ, Vojenská  atd.)
        • Byť se naše platby jmenují pojistné, tak to jsou povinné veřejné platby.
    • diskreční opatření – vyžadují rozhodnutí vlády, nebo parlamentu (to zjistím ze zákona), takže působí s určitým zpožděním, přičemž jsou to konkrétní rozhodnutí, třeba o dotaci nějaké firmy.
Vsuvka: Praha roste nejvíc, je tady největší ekonomická aktivita – firmy tady mají sídlo, ne že tady jsou továrny. Většina firem tady má sídlo (daňový domicil, kde daně přihlašuje). Dělají to kvůli daňové kontrole. Je tady takové množstvo firem, že kdyby se daňová kontrola dělala po pořadí, tak by k ní na jednu firmu nedocházelo tak často jako jinde (případně, by se nestihla udělat vůbec).
Jak majetkově funguje vláda:

  • „když chce ministr prodat židli, tak to neudělá sám“. Je tu tady od toho Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Výdajová stránka státního rozpočtu:

  • Obrana, ochrana, bezpečnost – mandatorní výdaje, které slouží k ochraně státu
  • Zdravotnictví, školství, dopravní infrastruktura
  • Kultura
  • Ochrana životního prostředí podpora ekonomiky

  • Zákon o státním rozpočtu obsahuje přílohy. Jednotlivé položky státního rozpočtu se nazývají kapitoly (ekonomická terminologie) a jsou to v podstatě subjekty, které jsou součástí státního rozpočtu. Ne každý subjekt má přesně vymezené kompetence. (vnitřně je ještě každá kapitola rozdělena na osobní, investiční a neinvestiční výdaje.)

    • Např. když chceme dát víc peněz na sport – sportovní činnost nemá pod sebou jenom ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ale například i ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra
    • V státním rozpočtu je kolonka s názvem Státní pokladniční správa (doc. Bažantová se asi zmýlila, v zákoně o st. rozpočtu ČR je položka Všeobecná pokladní správa). Můžou to být rezervy, na ně se sáhne např. při živelných pohromách, nebo se použijí na zvýšenou obranu státu.
      Dříve tam některé státy mohly schovávat položky vnitřní, vnější bezpečnosti apod. podle toho se i pozná charakter státu. Když z rezerv teče mnoho prostředků na ministerstvo obrany, tak je jasné, že jsou tady zakryté výdajové položky.
  • Asi 80% výdajů fiskální politiky jsou výdaje mandatorní. Závisí na zákonodárném orgánu, jaké zákony jsou přijaty z hlediska sociální politiky. Zákony se dodržují, tudíž tyhle výdaje musíme uskutečnit, jediná možnost jak se tomu vyhnout je změnit zákon. To je vždy ošemetná věc a věc politická.
    V transferech dochází k přesunu peněz bez ekonomické ekvivalence (protihodnota), absentuje tu provázanost. (Např. na Slovensku podmínili výplatu dávek na děti tím, že se rodič bude o dítě starat a posílat ho do školy – kromě toho, že základní školská docházka je povinná)

(Doplnění ze semináře doc. Bažantové 23.11.2015)
Problémy, kt. bývají v našich výcucech :
  • centrální bankovnictví
    • z anglosaských učebnic se berou „změny diskontních sazeb“ a půjčky komerčním bankám, které jim centrální banka poskytuje, jenže v našich podmínkách je to jinak
    • my máme tři sazby (diskontní s., reposazba, lombardní s.)
    • u nás si komerční banky ukládají peníze u centrální banky pomocí 14-denní repooperace a dostanou za to reposazbu.
    • Za diskontní sazbu se obchodují maximálně overnightové operace
    • Pokud si komerční banka nemůže na mezibankovním trhu sehnat likviditu a potřebuje ji, protože má rozdílný čas příchozích peněz a odchozích peněz (není v bankrotu, jenom má časový nesoulad) a šla by za centrální bankou, tak centrální banka by jí mohla půjčit za lombardní sazbu (nebo by se to udělalo jinak, ale rozhodně neříkat, že se u nás obchoduje za diskont).
    • To, co se v Americe volá diskont, bychom u nás pojmenovali jako úrokovou sazbu – je to všeobecný pojem (naše diskontní sazba, reposazba a lombardní sazba jsou jednotlivé typy úrokových sazeb).
    • U nás centrální banka rozhodně nepůjčí za diskontní sazbu (která je prakticky nejmenší), ale za lombardní sazbu.
      Jenomže ČNB by komerčním bankám nepůjčila vůbec, to by na ně poslala kontrolu.
  • Magický čtyřúhelník
    • Při situování jednotlivých cílů je úzus, že:
      • Nahoře je růst HDP
      • Vpravo je cenová stabilita
      • Vlevo je míra nezaměstnanost/důchodová politika
      • Dole je dlouhodobá rovnováha zahraničně-obchodní
    • To, jak to je v těchto poznámkách není chyba, jde jen o úzus ekonomů, že to dávají tak, jak je to popsáno tady.


  • Paušální daň:
    • Buďto jednotná paušální daň ve vlastním smyslu slova, nebo jednotná paušální daňová sazba
    • Paušální daň – daná absolutním číslem (např. všichni, kteří vydělávají a vydělají si víc, než je životní minimum, zaplatí 5 000,- daně)
    • Paušální daňová sazba – jedna daňová sazba v procentech (např. spotřební daň)
  • Peněžní agregát M0:
    • Jedná se o bankovky a mince
    • Pokud se peníze nacházejí v povinných rezervách bank, tak nejsou likvidní, tudíž nespadají pod M0. Pokud má komerční banka vyšší rezervy, než ty povinné minimální, tak ten nadbytek ČNB může v rámci multiclearingu přesunout do agregátu M0/M1. (Ale rozhodně si ČNB nemůže nic brát z povinných minimálních rezerv.)
    • Poznámka na okraj: ptala jsem se, jestli stačí popis peněžních agregátů na konci dokumentu „Peníze“ a stačí .

Nepravidelné příjmy státního rozpočtu:

Výnosy ze státního majetku
  • Můžou být a nemusí být
  • Tam, kde má stát účast, typicky v akciových společnostech, může mít stát příjem z každoročních dividend (podíl na zisku)
    • Velmi sledované jsou dividendy ČEZu, z nich má stát příjem
  • Pokud stát někomu půjčí, a má z toho úroky, tak to sem řadíme taktéž
  • Příjmy z dluhopisů, které stát vypíše
  • Prodeje státního majetku jako mimořádný příjem
    • Kdysi se to dělo kontinuálně a nazývalo se to privatizace, ale i tak to řadíme pod mimořádný příjem státního rozpočtu

  • Odúmrť – s novým občanským zákoníkem, je to hodně výjimečné, jelikož dědická posloupnost, může jít hodně daleko
  • Dary, soukromé odkazy (můžete odkázat státu svoji sbírku obrazů apod.)

Poplatky a cla

Poplatky
  • Stejně jako daně, jsou vybírány na základě zákona
  • Od daně se liší tím, že tam je určitá účelovost (účelová vazba). Měli bychom vědět, na co konkrétně poplatek jde a co za protihodnotu za něj máme.
  • Do veřejného rozpočtu jdou tyto poplatky:
    • správní – jdou do státního rozpočtu
    • soudní – jdou do státního rozpočtu
    • místní – tyto nejdou do státního rozpočtu, ale do obecných rozpočtů


Cla

  • není přímým, nýbrž zprostředkovaným příjmem státního rozpočtu, protože máme jednotný evropský trh, který je uvnitř bezcelný. Celý tento trh je sám o sobě celní jednotkou. Uvnitř jednotného evropského trhu se v rámci obchodování mezi jednotlivými státy neplatí clo.
  • V rámci WTO (Světová obchodní organizace), jsou stanovovány určité kvóty i cla.
  • K nám (jsme uprostřed Evropy) se cla dostávají takto:
    • Polský obchodník si nechá v Číně vyrobit nějaké zboží a má za cíl umístnit to zboží na český trh. To zboží z Číny sem jede lodí, a dostane se lodí do Hamburku. Kdo bude clo platit? Obchodník, tudíž vlastník toho zboží (Polák). Kde ho bude platit? Při prvním vstupu na hranice Evropského jednotného trhu (konkrétně tedy Hamburk). Tam se vyplní celní deklarace (co veze, kam to veze, jaké to má daňové zatížení, nebo nemá.
      Clo jde to evropsko-unijní kasy, kde se to v rámci kvót rozpočítá v nějakém poměru a pak země dostanou odpovídající části z výnosu cel. Tudíž cla nejsou přímým příjmem státního rozpočtu, ale dostávají se k nám přes Národní fond.