Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Psychologie obecná a psychologie osobnosti

Co zkoumá obecná psychologie. Psychické funkce, procesy, stavy a vlastnosti. Psychologie osobnosti. Motivační vlastnosti, vlohy, schopnosti a dovednosti, co víme o temperamentu a charakteru.




studijní kombinace Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání a Výtvarná výchova se zaměřením na vzdělávání, 1. roč.






















Brno 2005

Obsah:


1. Obecná psychologie

1.1. Psychické procesy
1.2. Psychické obsahy
1.3. Psychické stavy
1.4. Psychické vlastnosti
1.5. Psychické funkce vědomí


2. Psychologie osobnosti

2.1. Osobnost
2.2. Motivace
2.3. Vlohy, schopnosti, dovednosti
2.4. Temperament
2.5. Charakter


3. Použitá literatura






















Psychologie obecná a psychologie osobnosti

Obecná psychologie i psychologie osobnosti patří do skupiny tzv. základních oborů. Mimo těchto dvou disciplín sem patří ještě sociální psychologie, vývojová psychologie, psychopatologie a další. Vedle této skupiny je ještě druhá tzv. aplikovaná psychologie. Do této skupiny patří např. Pedagogická psychologie, klinická psychologie, psychologie sportu atd.

1.Obecná psychologie

a) vymezuje psychologii jako vědu. Určuje předmět psychologie, zabývá se teorii psychiky, postavením psychologie v systému věd, metodologií a metodami psychiky a systémem psychologických věd.
b) zkoumá obecné zákonitosti lid. psychiky a zahrnuje do svých poznatků také fakta ostatních psychologických disciplín, které zobecňuje. Je jí zohledňován úplný popis všech psychologických disciplín týkajících se lidí. Její obecná platnost znamená, že ještě nemusí být nutně uvažovány psychické rozdíly mezi lidmi nebo že stojí v přímé souvislosti s praktickým uplatněním. Jde v podstatě o psychologii dospělých příslušníků euroamerické kultury, která zohledňuje rozdíly mužů a žen.
Dá se říci, že obecnou psychologii tvoří systém relativně nejpravdivějších psychologických poznatků.

1.1. Psychické procesy
Psychické procesy patří ke třem tradičním psychologickým „fenoménům“. Můžeme je rozdělit na kognitivní (poznávací), emocionální a motivační.
Kognitivní procesy: jsou to senzorické procesy, vnímání, učení paměť, imaginace a myšlení. Lidově jsou kognitivní procesy označovány jako rozum. Slouží k rozhodování, usuzování, plánování, získávání informací z vnějšího a vnitřního prostředí, řešení problémů atd.
Emocionální procesy: vedou ke vzniku emocí, jejichž subjektivní prožitkovou komponentu označujeme jako cit (radost, smutek zlost, hněv, překvapení)
Motivační procesy: duševní síly, které aktualizují a usměrňují chování

1.2. Psychické obsahy
Psychické obsahy vznikají psychickými procesy. Jsou to tedy vjemy, představy, sny, vzpomínky, vědomosti, myšlenky, přání, pocity atd.

1.3. Psychické stavy
Psychické stavy lze chápat jako podmínky či pozadí, na kterém probíhají procesy. Rozlišuji  se psychické stavy dočasné tj. nálada (dobrá či špatná), stav podrážděnosti, únavy, ospalosti, a trvalé tj. sklon k úzkostným reakcím, úroveň aktivity či pozornosti, vysoká (nebo naopak nízká) sexuální aktivita, citlivost svědomí atd.

1.4. Psychické vlastnosti
Jsou trvalé charakteristiky individua. Rozdíl mezi psychickým stavem a psychickou vlastností je velmi relativní. Žádná vlastnost není zcela trvalá a můžeme tedy říci, že psychická vlastnost je v podstatě dlouhodobý vztah.
Pro pojmenování lid. vlastností existují v čeština na tisíce výrazů můžeme je ale rozdělit do čtyř základních skupin: schopnosti a dovednosti; kvality citů a vůle;  temperamentové vlastnosti a  motivační vlastnosti.
a) schopnosti a dovednosti: patří sem inteligence, prostorová představivost, schopnost  správně usuzovat, paměť atd.
b) kvality citů a vůle: lidé jsou chladní nebo vřelí, city jsou bouřlivé a nestálé i hluboké a trvalé, houževnatí atd.
c) temperamentové vlastnosti: záleží, jak člověk reaguje na podnět, je-li otevřený, uzavřený, vyrovnaný, nevyrovnaný atd.
d) motivační vlastnosti jsou dány přítomností a silou konkrétních motivů

1.5. Psychické funkce vědomí
Při zkoumání funkcí vědomí akceptuje většina současných psychologů evoluční hledisko z něhož plyne, že rozmanité obsahy vědomí pomáhají člověku přežít a lépe se přizpůsobit okolnímu světu.
Z hlediska přizpůsobení má vědomí dvě základní funkce:
a) Sledování - sebe sama o okolního prostředí, na okolní prostředí se zaměřuje zejména tehdy, dochází-li v něm k určitým změnám (muž jde po známé ulici, je zamyšlen, na okolí se zaměří teprve ve chvíli, kdy se na rohu objeví soused se psem.)
b) Ovládání – sebe sama o okolního prostředí, díky němuž zahajujeme, realizujeme a ukončujeme své aktivity. Některé plány jsou krátkodobé(oběd s přáteli), jiné dlouhodobé (příprava na budoucí profesi.)
Ve vědomí také probíhá vyhodnocení výsledků našeho jednání.
Kognitivní psychologové zkoumají funkce vědomí z hlediska procesů zpracovávání informací.
Vědomí je také nositelem osobní identity, disponuje řečnickými prostředky. Podílí se tak na komunikaci a vytváření interpersonálních vztahů.


2.Psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti se zabývá duševním životem člověka . Zkoumá lidskou psychiku jako takovou (obecně), její projevy společné všem lidem. Dále tzv. Obecné formy individuality – zvláštnosti v psychické oblasti přináležící většímu počtu lidí a podmíněné historickou etapou ve které žijí. Tedy společensky podmíněné formy individuality a biologické formy individuality.
Ovšem vlastní doménou psychologie osobnosti je konkrétní jedinec se svou psychikou.
Zkoumá obsah, formu a zákonitosti rozvoje jedinečných zvláštních a obecných vlastností tvořící psychiku konkrétního individua (člověka), jež se utvářejí a projevují v činnostech determinovaných a zprostředkovaných ve své podstatě společenskými vztahy a mající svůj podklad v biologických dějích organismu.
Jejím úkolem je hledat zákl. vztahy (vazby), které určují rámec rozvoje duševních sil, rozvoje osobnosti v dané epoše, popsat osobnost jako celek i její jednotlivé složky, které lze přesně vymezit, vysvětlit rozdílnosti v psychických vlastnostech jedinců, vysvětlit organizaci a dynamiku osobnosti.
Tím se vymezují základní témata psychologie osobnosti:
a) geneze a utváření osobnosti
b) struktura osobnosti
c) dynamika osobnosti




2.1. Osobnost
Osobností můžeme nazvat každého jedince od té doby, kdy jeho psychika začne vykazovat specifickou lid. formu fungování tzn. Je si vědom svého já.
Pojem osobnost také vyjadřuje organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychologických dispozic, determinující průběh a projevy psychických procesů (reakcí). Je utvářena mj. charakterem a temperamentem. Důležitými faktory je také genotyp a fenotyp.

Struktura osobnosti
Struktura osobnosti je vymezena motivací (co člověk chce, motivace udává „proč to chce“),  možnostmi (co může), stylem reakcí a povahovými rysy.

2.2. Motivace
Motivace je proces zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizace sil, energetizace organismu. Vychází z biologických zdrojů. V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hierarchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti, dovednosti. Nežádoucí motivací bývá strach, úzkost či bolest.
Motivace vychází z motivů. Motiv je základní podnět, impuls. Motivy jsou buď vnitřní, vycházející zevnitř (mám hlad – jdu se najíst) nebo vnější, reagující na venkovní podněty (někde voní uzené – jdu se najíst).
Aktivačně-motivační vlastnosti jsou pudy, potřeby, zájmy, životní cíle a plány, city.

Pudy – vrozená hnací síla k určité činnosti, která vychází z oblasti podvědomí, nepodléhá zcela rozumové kontrole
Potřeby – odchylka od normálního stavu, nedostatek nebo nadbytek něčeho. Můžeme je rozdělit na:
Primární biologické potřeby: pozitivní (něco potřebujeme), jídlo, pití, sex. partner
Negativní (něco ne), pocit bezpečí, klid pro spánek, zbavení se bolesti…
Primární psychologické potřeby: jsou také zakotveny v instinktové výbavě, jsou však silně formovány učením. Jsou to hry, poznávání, smyslové příjemnosti ( i návyk. látky) a sociální potřeby (kontakt, autonomie, péče o někoho, ovládat i kořit se, vyniknout atd.)
nejsou tak naléhavé jako primární biologické potřeby (snesou odklad), můžou mít rozmanitou podobu a jsou do značné míry mezi sebou zaměnitelné

Maslowova hierarchie potřeb – čím jsou níž, tím jsou důležitější pro život.


2.3. Vlohy, schopnosti, dovednosti
Jsou to vlastnosti, které určují, co člověk může.

Vlohy: vrozené fyziologicko-anatomické zvláštnosti především nervové soustavy, častěji však vrozené skupiny dispozic umožňující dosáhnout mimořádných a specifických znalostí či dovedností. Dělí se na:
a) oblast rozumových vloh
b) oblast, kde se projeví vlastnosti nerv. soustavy
c) oblast citového života
Z vloh se mohou vyvinout schopnosti.

Schopnosti: soubor předpokladů nutných k úspěšnému vykonávání určitých činností, vyvíjí se na základě vloh a to učením. Dělí se:
a) vjemové (zrak, sluch, atd.)
b) psychometrické
c) intelektové (poznávací)

Dovednosti: učením získané dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určitých činností vhodnou metodou. Dělíme je na:
a) intelektuálové (kognitivní) – dovednosti pracovat s vědomostmi a informacemi, chápat je a využívat při následném učení
b) motorická – přesné a rychlé ovládání motorické funkce (krájení mrkve, štípání dříví)
c) senzomotorická – spojení kognitivní a motorické. Její průběh: Nácvik pohybů – spojení v celky – odstranění zbytečných pohybů – upřesňování a rytmizace pohybů – snižování únavy

2.4. Temperament
Temperament je dispozice ke vzrušivosti. Temperament určuje, jak člověk reaguje.

Temperament lidé zkoumali již od starověku. Podle Hypokrata temperament závisel na převládající tělní tekutině ( krvi, hlenu, žluči a černé žluči). Podle těchto tělních tekutin rozlišuje typy, sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik.

W. Wundt zjednodušil klasickou hypokratovu teorii podle vlastností emocí takto:


H. J. Eysenck použil jiné faktory:





Jiné rozdělení pochází od holandských psychologů G. Heymanse a E. D. Wiersmy, která rozlišuje temperament pole tří vlastností:

Emocionalita X nedostatek emocionality: Emoční vzrušivost projevující se emoční reakcí tj. její silou, přítomností či nepřítomností

Aktivnost X pasivnost: aktivní či pasivní vztah k práci, k trávení volného času, k závazkům (plní hned X odkládá)

Primární X sekundární funkce: převažuje-li primární funkce, znamená to silnou okamžitou reakci, rychlé odeznění, impulsivnost, resignovanost, většinou extroverti. U sekundární funkce je reakce naopak slabá a narůstá posupně a dlouho odeznívá. Vyznačuje se vytrvalostí a uzavřeností, je typická pro introverty.

Podle těchto vlastností pak vytvořili 8 základních typů temperamentu:

Emoce
Aktivita
prim. sek.
typ temperamentu

+ + P SANGVINICKÝ
+ + S FLEGMATICKÝ
- + P CHOLERICKÝ
- + S IMPULZIVNÍ
+ - P AMORFNÍ
+ - S APATICKÝ
- - P NERVOVÝ(neurotický)
- - S SENTIMENTÁLNÍ

Tato typologie je nespíše přesnější, ale zahrnuje částečně i charakter.


2.5. Charakter

Charakter je soubor vlastností osobnosti, který umožňuje kontrolu a řízení jednání člověka podle společenských a zejména morálních požadavků. Je založen na našem názoru na okolní svět, který si mnohdy ani neuvědomujeme, ale projeví se až v krizových situacích. Rozhodující pro charakter jsou mravní vlastnosti, které se utváří od třetího roku života, kdy dítě přejímá základní mravní normy života a začíná se jimi řídit. Na rozdíl od temperamentu se formuje převážně působením výchovy i jiných společenských vlivů.

 Charakterové vlastnosti můžeme rozdělit do tří skupin:
a) Společenské vlastnosti: určují vztah k ostatním lidem (komunikativnost, uzavřenost, obětavost …)
b) Pracovní vlastnosti: určují vztah k práci (lenost, důslednost, pracovitost …)
c) Vlastnosti sebevztahu: určují vztah k sobě samému (sebevědomí, sebekázeň …)




3. Použitá literatura

Čečka, Otto. Nástin psychologie I pro doplňující pedagogické studium, 1.vyd. Brno: Padio 2001. 90s.
Nakonečný, Milan. Lexikon psychologie, 1.vyd. Praha: Vodnář 1995
Nakonečný, Milan. Psychologie téměř pro každého, 1.vyd. Praha: Academia 2004. 318s.
Nakonečný, Milan. Úvod do psychologie, 1.vyd. Praha: Academia 2003. 507s.
Nakonečný, Milan. Psychologie osobnosti, 1.vyd. Praha: Academia 1995. 336s.
Plháková, Alena. Učebnice obecné psychologie, 1.vyd. Praha: Academia 2004. 472s.
Říčan, Pavel. Psychologie. Příručka pro studenty, 1.vyd. Praha: Portál, s.r.o. 2005. 286s.
Gillerová I., Buriánek J. Základy společenských věd. Základy psychologie, sociologie pro střední školy. 3.vyd. Praha: Fortuna 2001. 160s.
Hartlová H., Hartl P. Psychologický slovník, 1.vyd. Praha: Portál 2000. 776s.

Žádné komentáře:

Okomentovat