Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Důsledkem externalit jsou

Důsledkem externalit jsou rostoucí výnosy z rozsahu, které mají závažné teoretické a praktické implikace:

• ekonomiky nemusí nezbytně dosáhnout stabilního stavu růstu produktu, ale může být dosaženo vyšší tempo růstu než odpovídá součtu vlivu exogenních faktorů n a ψ
• jsou-li pozitivní externality kapitálových investic do fixního kapitálu velké, pak toto generuje produktivnější podnikatelské a vůbec ekonomické prostředí, což umožňuje „vyhnout se“ klesajícím výnosům z kapitálu. Důsledkem toho je, že zvýšení míry úspor může vyústit v trvalé zvyšování míry růstu průměrné produktivity práce (což neexistovalo v Solowově modelu)
• bohatší země mají ekonomickou výhodu v tom, že se stávají stále bohatšími, zatímco země chudší mají nevýhodu, neboť se pro ně stává problémem rychlejší růst produktu na hlavu; existence mezery v úrovni průměrné produktivity práce nabývá trvalejšího charakteru. Bohatší země si mohou tuto výhodu udržovat nekonečně proto, že vyšší produkce na hlavu generuje vyšší úroveň úspor a tedy i vyšší objem investic než v ostatních zemích.
Chudší země mají rychlejší tempo růstu průměrné produktivity práce než země bohatší a to např. proto, že nemusí financovat nákladný výzkum a vývoj, ale mohou jeho výsledky převzít z vyspělejších zemí. Toto je i myšlenkou Solowa, cílem endogenní teorie je jej doplňovat.

2) Neutrální technologický pokrok a model ekonomického růstu

Technologický pokrok činí efektivnější oba výrobní faktory (K,N), nedochází tedy ke změně marginální míry technologické substituce. Zvýšení efektivnosti použití obou faktorů zachycuje tempo růstu souhrnné (integrální) produktivity, a to bez ohledu na to, zda tento technologický pokrok rozšiřuje nebo nerozšiřuje práci.
Dlouhodobý ekonomický růst je v Solowově modelu determinován exogenně, všechny země světa by měly podle něj konvergovat ke stejné úrovni průměrné produktivity práce, což však nebylo ekonomickým vývojem potvrzeno. Proto vzniká „NOVÁ“ ENDOGENNÍ TEORIE EKONOMICKÉHO RŮSTU, v níž je ekonomický růst determinován faktory uvnitř modelu. Předpokladem je, že vědomosti jsou inputem produkce, které mají rostoucí marginální produktivitu, podíl lidského kapitálu má zde větší význam na růstu produktu. P.M.Romer a další vycházejí z toho, že kapitálové investice vytvářejí pozitivní externality: nové procesy a metody vytvořené jedním pracovníkem (nebo skupinou) jsou „absorbovány“ostatními pracovníky,což má podstatný význam pro ekonom. růst.

Efekty technologického pokroku jsou:

• dlouhodobá rovnovážná míra růstu potencionálního produktu ve stabilním stavu se rovná součtu tempa růstu technologického poroku rozšiřujícího práci (ψ) plus tempa růstu obyvatelstva (n);
• ve stabilním stavu je kapitálová intenzita rozšířené práce konstantní, produkce na efektivní práci a kapitál na efektivní práci jsou neměnné
• kapitálová intenzita skutečné práce roste tempem růstu technologické změny (ψ)
• ve stabilním stavu roste produkce na obyvatele tempem, které se rovná tempu růstu technologického pokroku (ψ)
Podmínky zlatého pravidla úrovně akumulace kapitálu je dosaženo tehdy, pokud se čistý marginální produkt kapitálu (MPK - d) rovná míře růstu celkové produkce (n + ψ). Reálné mzdy rostou tempem růstu technologického pokroku a ve stabilním stavu tedy i tempem růstu průměrné produktivity práce.

Zvýšené tempo růstu obyvatelstva

Pro určení podílu mezd a zisku v produktu na obyvatele vycházíme z toho, že v podmínkách dokonalé konkurence je míra zisku rovna marginálnímu produktu kapitálu a reálná mzdová sazba je rovna marginálnímu produktu práce. Potom produkt na jednoho obyvatele se musí rovnat součtu reálné mzdy na jednoho obyvatele a podílu zisku na obyvatele Jakmile ekonomika dosáhne stabilního stavu, je rozdělení produktu na obyvatele na mzdy na obyvatele a zisk na obyvatele konstantní.

Jelikož je akumulace více zdrojů limitována klesajícími výnosy, je hlavní příčinou ekonomického vývoje technologický pokrok. Solow tvrdí, že podíl technologického pokroku na růstu produktivity práce je 87,5%. proto analyzuje dva přístupy:

1) Solowův model dlouhodobého růstu s technologickým pokrokem rozšiřujícím práci
Množství pracovního inputu poskytovaného pracovníky (N) má tendenci se v čase zvyšovat v důsledku růstu vědomostí a znalostí pracovníků, lepšího vzdělání, kvalifikace, zkušeností apod. Takto nabytý input se nazývá efektivní pracovní input: Ne=N.κ; jednotka rozšířené práce je tak ekvivalentní více než jedné jednotce práce skutečné.

Zvýšení míry národních úspor

zvyšuje jen úroveň výstupu při stálém stavu. Nejdříve dočasně zvýší míru růstu Y* nad tempo růstu obyvatelstva (n) a dlouhodobě trvale zvýší úroveň průměrné produktivity práce (q), jakož i zvýší koeficient kapitálové intenzity (k). V novém stabilním stavu se však opět (při vyšší míře úspor) míra růstu Y* rovná míře růstu pracovních sil (n): tempo růstu průměrné produktivity práce se v novém stabilním stavu nemění.

- tempo růstu výstupu je exogenní veličinou =n nezávislou na míře úspor s
- tempo růstu důchodu na hlavu při stálém stavu je určeno tempem techn. pokroku a tempa růstu obyv.
- Dle této teorie chudé země jsou chudé protože mají míň kapitálu, budou li stejně spořit a mít přístup k stejné technologii nakonec dostihnou bohaté země.
-
Optimální růst Y* je tempo růstu, které vyrovnává oběti podstoupené obyvatelstvem tím, že na jedné straně v přítomném období více spoří a vznikají tak náklady akumulace kapitálu, a přínosy (užitek) v podobě zvýšení spotřebního životního standardu v budoucnosti na straně druhé. Spotřebitelé posuzují dlouhodobou reálnou úrokovou sazbu. Stabilní stav s nejvyšší spotřebou na obyvatele se nazývá zlatým pravidlem úrovně kapitálu, marginální produkt kapitálu je pak roven součtu tempa růstu pracovních sil (n) a míry opotřebení kapitálu (d).
Zvýšené tempo růstu obyvatelstva vyžaduje nový kapitál a tedy vyšší úspory na vybavení nově příchozích pracovníků, v důsledku toho klesá kapitálová intenzita a s tím i klesá průměrná produktivita práce.

Zvýšení tempa růstu obyvatelstva

kde
s.q .... hrubé národní úspory na pracovníka
n.k ... úspory na kapitálové vybavení nově příchozích pracovních sil (úspory rozšiřující K)
d.k ... úspory na nahrazení opotřebovaného kapitálu
úspory nad (n+d)k vedou ke zvýšení kapitálové vybavenosti všech pracovníků, jsou to tzv. úspory prohlubující kapitál. Ve stabilním stavu je ∆k=0, K tedy roste stejným tempem, rovnice akumulace K je pak: s.q=(n+d).k; ∆q=0, pak k=n=y*. Pokud bude: s.q > (n+d).k ; k < k* k se bude zvyšovat a přibližovat k* a naopak

Ekonomika konverguje ke stabilnímu (stálému) stavu, jako stavu dlouhodobého rovnovážného růstu, který se rovná tempu růstu obyvatelstva.

Závěr neoklasické teorie růstu

Rozdíl ve sklonu k úsporám mezi zeměmi vyúsťuje do rozdílu úrovně průměrných produktivit práce a tedy i životního standardu. Země s vyšší mírou úspor má vyšší koeficient kapitálové intenzity pro jejíž udržení musí věnovat vyšší podíl produktu na akumulaci kapitálu, který musí zároveň nahrazovat větší část amortizované zásoby kapitálu. Pokud však mají země stejnou míru růstu obyvatelstva, bylo by tempo růstu potencionální produktu stejné u obou zemí bez ohledu na výši jejich sklonu k úsporám a akumulaci kapitálu.

Přizpůsobovací proces

Přizpůsobovací proces, kde se ekonomika přesouvá z počáteční vybavenosti K ke stálému stavu. Klíčový prvek je míra úspor a investic ve vztahu k míře znehodnocení a růstu obyv. Pokud úspory sy převyšují množství nutné k udržení konstantní vybavenosti práce kapitálem, tato vybavenost roste. Jeli sy vyšší než (n+d)k ,k se musí zvyšovat a ekonomika se posouvá směrem doprava. Úspory v bodě A jsou vyšší než investice potřebné k udržení konstantního k odpovídajícího bodu B, a k roste jak ukazují šipky. Přizpůsobovací proces se zastaví v C, kde je dosaženo vybaví kapitálem k*, kde úspory a investice odpovídají přesně investičnímu požadavku. Je dosaženo stálého stavu. k a y jsou konstantní.protože důchod na hlavu je konst, roste agregátní důchod stejným tempem jako obyv., tempem n. Tempo růstu ve stálém stavu není ovlivněno mírou úspor.

Úsporová fce (sy) udává při každé kapitálové vybavenosti práce tu část důchodu, která je uspořena. Přímka (d+n)k vyjadřuje, kolik investic je třeba k udržení konst.vybavenosti práce kapitálem. Při nízké vybavenosti práce kapitálem jsou úspory vyšší než tento investiční požadavek a výstup na hlavu roste. Naopak při vysoké vybavenosti, jsou úspory nižší a proto kapitál na hlavu klesá. Kapitál.vybavenost ve stálém stavu je rovna k*, v tomto bodě úspory postačují přesně k tomu, aby kapitál.vybavenost práce zůstala konstantní.

zvýšení míry úspor

Vlivem zvýšení míry úspor v krátkém období roste tempo růstu výstupu, v dlouhém období tempo růstu výstupu vede k nárůstu dlouhodobé úrovně kapitálu a výstupu na hlavu .

Zvýšení míry úspor (s´y) má za následek, e při každé vybavenosti práce kapitálem je uspořena větší část výstupu. V počátečním stálém stavu úspory převyšují investiční požadavek, vybavenost práce kapitálem se zvětšuje. Dokud není dosaženo bodu C´ zvýšení míry úspor zvyšuje důchod stálého stavu na hlavu. Tempo růstu se zvyšuje pouze při přechodu z C do C´, tam se pak ekonomika vrátí na původní tempo růstu při stálém stavu n.

Zvýšení tempa růstu obyvatelstva n natočí přímku (n+d)k doleva nahoru

Úpravami získáme rovnici: ∆K/N = s.q – d.k, kde velikost přírůstku kapitálu na pracovníka závisí na velikosti produkce na pracovníka (q) a sklonu k úsporám (s) snížené o objem kapitálu na 1 pracovníka (k) a míru amortizace (d). Za předpokladu, že obyvatelstvo (pracovní síla) roste konstantním tempem (n), který je determinován exogenními faktory, získáme rovnici akumulace kapitálu, resp. adekvátní tvorby kapitálu: ∆k = s.q – (n + d).k

Neoklasický růstový model

Pro jednoduchost předpokládáme konstantní tempo růstu pracovní síly ∆N/N a nulový technolog. pokrok ∆A/A,pak produkční fce y=f(k), kde y je výstup na pracovníka a k je kapitál na pracovníka. Fce odpovídá klesajícím výnosům z rozsahu.

Tempo růstu kapitálu je pak proměnlivý člen a je určován úsporami, které závisí na důchodu. Důchod zase závisí na kapitálu, jedná se o vzájemně závislý systém, kde růst K závisí prostřednictvím úspor a důchodu na kapitálové zásobě.

Systém při stálém stavu
Nemění li se při dané technologii K na hlavu nemění se ani výstup na hlavu, aby však K na hlavu zůstal stejný při růstu obyv. musí K růst stejným tempem jako populace (∆Y/Y=∆N/N=∆K/K=n a ∆A/A= 0 pak rovnice produkční fce platí a udává množství výstupu na hlavu y*)

Úspory a růst kapitálu
V uzavřené ekonomice bez vládního sektoru se I=S, abychom dostali přírůstek K, musíme od něj odečíst jeho znehodnocení (konstantní d). Předpokládáme-li, že úspory rostou konstantním tempem na důchodu, pak ∆K=sY-dK, jestliže ∆K/K=n, pak sY=(n+d)K, kde rovnice říká, že ve stálém stavu dostačují úspory právě k tomu, aby zabezpečily investice ke kompenzaci znehodnocení (dK) a k vybavení nových příslušníků prac. síly kapitálem(nK). Kdyby byly úspory vyšší, čisté investice by umožnily, aby K na hlavu rostl, což by vedlo k růstu důchodu na hlavu. Naopak kdyby se spořilo méně, K na hlavu by klesal a sním by klesal i důchod na hlavu.

HOSPODÁŘSKÉ CYKLY

Vysoká mezera ve výstupu v období recese je provázena výrazným vzestupem míry nezaměstnanosti, tlaky na omezování výroby, poklesy ziskovosti, proto je analýze příčin cyků a nalezení nástrojů k omezení jejich negativních dopadů věnována velká pozornost.
- Okunův zákon: Každý pokles rGNP o 2% oproti PP vyvolá růst nezaměstnanosti o 1%

Hospodářský cyklus dále často souvisí s politickým cyklem, jednotlivé fáze mohou trvat různě dlouho.Vnější příčiny... volby, války,..Vnitřní příčiny... investice, očekávání...

Většina koncepcí využívá k identifikaci příčin vztahu mezi agregátní nabídkou a poptávkou. Většina ekonomů se shoduje, že jádrem koncepce vysvětlující cyklické oscilace je nestabilita investičních výdajů odvozovaná od změn provázejících očekávání vývoje budoucích výnosů – keynesiánská ekonomie proto za hlavní příčinu označuje poptávku.

Růst, přírodní zdroje a životní prostředí

Limity růstu v 70.letech přinesly obavy, že svět rychle přichází o své přírodní zdroje. Velký rozmach a vysoká úroveň ekonomické činnosti způsobilo,
- že ekonomický růst odčerpává prvky přírodních zdrojů a transformuje je v produkci zboží a služeb
- vedlejším produktem ek. růstu je znečištění prostředí a narušování životní rovnováhy
Na ochranu živ. prostředí se tak vynakládají dodatečné zdroje, které zpomalují ek.růst. Ek růst chápán jako trvale udržitelný ekonomický rozvoj, tedy úroveň a intenzita ek. rozvoje, která nezhoršuje životní prostředí. Není to nulový růst, ale růst, který řeší problémy chudoby a řeší problém reprodukce životního prostředí na Zemi. Předpokládá se, že technolog. pokrok učiní ek. růst méně závislý na přírodních zdrojích a vytvoří nové materiály.

Neoklasický růstový model

standardní neoklasická produkční fce =F(K,N)
speciální forma produkční fce Y*= κ F(K,N), κ je multifaktorová produktivita, měří úroveň používané technologie (Solow 2 exogenní proměnné – míra růstu obyvatelstva, technolog. pokrok),
Je charakterizován konstantní mírou růstu Y, K a N, technolog. pokrokem, vzájemnými vztahy mezi úsporami, akumulací K.

TEORIE EKONOMICKÉHO RŮSTU

3) neoklasický růstový model (Solow, Lucas)–zdůrazňuje úlohu prohlubování kapitálu (tj. růst kapitálového vybavení práce) a technologických změn při vysvětlování růstu potenciálního reálného GNP. Tempo růstu ve stálém stavu je exogenní veličinou a země se stejným tempem vývoje technologií a stejným tempem růstu obyvatelstva nakonec dospějí ke stejnému tempu růstu ve stálém stavu (ačkoliv úrovně důchodu ve stálém stavu budou odlišné).
V souvislosti s ekonomickým růstem je důležitá dynamika vývoje agregátní nabídky a poptávky, která ovlivňuje vztah mezi potencionálním a skutečným produktem. Vzájemná odlišnost tempa růstu může mít přímé dopady na utváření rovnováhy, cenovou hladinu a následně na výkonnost ekonomiky v dalším období.
- zaostáváním tempa růstu AD za vývojem AS dochází k deflaci a zaostávání skutečného výkonu za potencionálním produktem (pokud zároveň nedojde ke zvýšení potencionálního produktu = klasická recese)
- zaostáváním tempa růstu AS za vývojem AD dochází k omezování výkonu a růstu cenové hladiny (slumpflace)

HOSPODÁŘSKÉ CYKLY

V dlouhém období předpokládáme plnou zaměstnanost a plné využití kapitálu. V krátkém období skutečná produkce fluktuuje kolem potenciální, dle použití kapitálu a pracovních sil.Urychlí-li se nebo zpomalí ekonomická aktivita, vzniká hospodářský cyklus. Rozdíl mezi skutečným a potencionálním produktem se nazývá mezera výstupu.

Fáze hosp.cyklu:
Recese - pokles rGNP ve dvou po sobě jdoucích čtvrtletích (6 měsíců), hluboký pokles = deprese
Dno - rGNP dosahuje minimum
Expanze – růst rGNP (pokud roste rychleji než PP = boom, konjunktura)
Vrchol - rGNP dosahuje maximum

Ekonomická teorie rozlišuje cyklické pohyby s různou periodou a dle délky rozlišuje 3 cykly:
- krátkodobé (tzv. Kitchinovy cykly) 36-40 měsíců, odvozovány z výkyvů v zásobách
- střednědobé (tzv. Junglarovy cykly) s periodou 8-10 let, spojovány s vývojem investic do strojů a zařízení
- dlouhodobé (tzv. Kuznetsovy cykly) 54-60 let, vliv zásadních změn ve vývoji technologií

Příčiny zhoršení výkonnosti:

- zhoršená věková a dovednostní struktura pracovní síly,
- zvýšená vládní regulace,
- náklady na odstranění znečištění a na předcházení zločinnosti,
- prudký růst cen ropy během celého období
Prorůstové politiky (dle teorií růstu)
1. snížení rozpočtového deficitu vytlačující soukromé investice a daňovými podněty k růstu investic
2. snížení nadbytečné regulaci,
3. podpora investice do lidského kapitálu, vzdělávání
4. zvýšení investic do infrastruktury,
5. daňové podněty pro výdaje na výzkum a vývoj nových technologií.

TEORIE EKONOMICKÉHO RŮSTU
Cílem teorie růstu je vysvětlit faktory určující tempo ůstu v jednotlivých zemích a rozdíly v tempech růstu a důchodech na hlavu mezi jednotlivými zeměmi.

TEORIE EKONOMICKÉHO RŮSTU

1) Smithovy a Malthusovy klasické modely – popisují ekonomický vývoj za podmínek neměnného rozsahu půdy a rostoucího počtu obyvatel. To má za následek, že pokud, nedochází k technologickým změnám, rostoucí počet obyvatel nakonec vyčerpá zásobu nevyužité půdy. Malthusiánská rovnováha nastává, když mzdy poklesnou na existenční úroveň a obyvatelstvo se nebude reprodukovat a tím se sníží nabídka práce.
2) Keynesiánská větev moderní teorie růstu (podmínka rovnováhy S=I):
a) Harrodův model – každá odchylka od rovnováhy má tendenci se zvětšovat, proces růstu je tedy nestabilní a pravděpodobnost možného růstu plné zaměstnanosti je velice nízká.
- kapitálový koeficient C=I/dY, který určuje investiční náročnost kapitálového přírůstků důchodu (za předpokladu růstu práce jako exogenního faktoru, konstantního sklonu k úsporám, fixního poměru práce ku kapitálu, přeměny úspor v investice → závislosti investic na spotřebě)

b) Domarův model – aplikuje principy Keynesiánské analýzy z krátkého období na dlouhé, je založen na rozdílu
mezi dvěma efekty každé investice: důchodotvorný efekt (vytváření dodatečných důchodů pomocí multiplikátoru) a kapacitotvorný efekt (zvýšení výrobních kapacit). Je třeba, aby tyto dva efekty byly v rovnováze: růst poptávky způsobený růstem důchodu musí vytvořit dostatečná odbytiště pro zvýšenou nabídku, vytvořenou zvýšením výrobních kapacit (tempo růstu důchodu měří tempem růstu investic).

3 zvláštní případy:

- past likvidity (vodorovná LM, nekonečně elastická DM)
→ monetární politika je neúčinná
→ maximální účinek fiskální politiky, protože nedochází k vytěsňování investic

- klasický případ (vertikální LM – DM vůbec nezávisí na úrokové sazbě)
→ fiskální politika je úplně neúčinná, protože vede k úplnému vytěsnění soukromých investic

- necitlivost investic na i (vertikální IS)
→ monetární politika je neúčinná, protože nedokáže změnou i ovlivnit agregátní výdaje

Při klasickém tvaru křivek lze efekt vytěsňování soukromých investic (způsobený fiskální politikou) eliminovat monetární akomodací – snížením peněžní nabídky tak, aby se i snížila zpět na úroveň před fiskálním zásahem.

Fiskální a monetární expanze spolu však často souvisí prostřednictvím financování fiskálního schodku emisí peněz = monetizace státního dluhu – může probíhat jak přímo „tištěním peněz na vládní výdaje, tak i nepřímo nákupem státních obligací bankami nebo přímo centrální bankou.

25. Teorie hospodářského růstu a hospodářských cyklů

Základním cílem hospodářství je růst jeho výkonnosti neboli zlepšování životního standardu obyvatelstva. Růst výkonnosti je také jedním z kritérií, podle nich je hospodářství posuzováno.

K ekonomickému růstu dochází zvyšováním potencionálního produktu (tj. dlouhodobě udržitelná výše GNP při níž je vysoká zaměstnanost aniž dochází k inflaci). Nejjednodušším vyjádřením je srovnání reálných makroekonomických výstupů (GDP) v jednotlivých obdobích. Absolutní velikost finálního produktu (ekonomická síla) však při posuzování hospodářského růstu nemá vypovídací schopnost. Zlepšování životního standardu nezávisí na celkovém objemu PP (zvyšování kapacit na výrobu zboží a služeb), ale na růstu PP na obyvatele (ekonomické úrovni – tzn. PP musí růst rychleji než populace).

K určení kvality ekonom. růstu, je důležité také popsat zdroje stojící v pozadí růstu potencionálního produktu
- zdroje posouvající hranici výrobních možností, která je odvozena od množství a kvality výrobních faktorů a závisí na kvalitě technologie. Rozlišujeme proto faktory:
- extenzivní (jsou spjaty se zapojováním dodatečných VF)
- intenzivní (představují zvyšování účinnosti VF - technický pokrok, vzdělání, lepší alokace, úspory z rozsahu)
(Vzhledem k omezenosti vstupů se vyspělé ekonomiky orientují právě na růst výkonu založeném na růstu efektivnosti využívání zdrojů a to zaváděním nových technologií.)

FORMOVÁNÍ MONETÁRNÍ POLITIKY

Keynesův transmisní mechanismus: M →i→I→Y→zaměstnanost => politika levných peněz

Monetární politiku orientovali jen na pohyb úrokové míry, čímž stimulovali poptávku a investice.
Centr.banka mění svými nástroji nabídku peněz (M),čímž mění i a na to reagují výdaje citlivé na i (investice).
Účinnost změny nabídky peněz je závislá na tom, jak citlivá bude DM na i (při nízké citlivosti vede k velké změně úrokové sazby). Růst výdajů znamená zároveň růst AD, včetně příslušného multiplikačního efektu.

- Problémem, je pokud se ekonomika nachází v blízkosti pasti likvidity, kdy je i tak nízká, že už ji CB nemůže snížit, aby vyvolala stimulaci investic, monetární politika se tak stává neúčinnou (účinná je jen fiskální). Důležitá je tedy citlivost investic na úrokovou míru (nestabilní faktor zatímco spotřební fce je stabilní prvek).
- Tato expanzivní politika však může zvyšovat nezaměstnanost jen pokud není dosaženo plné nezaměstnanosti. Dochází totiž k interakci křivky AD a AS. V podmínkách nevyužitých výr.faktorů dochází ke slabému růstu cenové hladiny při růstu reálného produktu. Za úrovní potenc.produktu by se pak politika projevila jen v růstu cenové hladiny (dojde k růstu cen VF, který se zastaví až dosáhne úrovně shodné s vzestupem cen) - dlouhodobě jsou peníze neutrální.

Dle Friedmana

Dle Friedmana však efekt levých peněz nevede k dlouhodobému cíli:
- efekt cenové hladiny (P→DM →i , když se tak při růstu AD nebude dále zvyšovat nabídka peněz, povede to k růstu úrok.míry, která investiční činnost utlumí (dříve narůstající) AD se opět sníží)
- efekt očekávané inflace (lidé zahrnou inflaci do svých očekávání →DM→i)
- důchodový efekt (Y→DM →i)

Navíc závažnou slabinou monetární politiky v keynesiánském pojetí jsou časová zpoždění.
- vnitřní zpoždění – rozpoznávací, rozhodovací, akční
- vnější zpoždění –prodlení mezi provedením a účinkem opatření
Monetaristé tedy považují změny v AD za odraz především v nabídce peněz. Stabilní nabídka peněz vytváří základ stability AD. Současně předpokládají, že AS je velmi strmá a proto jsou změny v nabídce peněz proměněny pouze v impulsy změn cenové hladiny.

Efekty fiskální a monetární politiky tedy závisí na časovém horizontu a na konkrétních tvarech křivek IS a LM:

Phillipsova křivka

- podle keynesovců existuje substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností => raná Philipsova křivka
- podle monetaristů – funguje původní Phillipsova křivka jen krátkodobě. Dlouhodobě je křivka založena na
přirozené míře nezaměstnanosti (ta se vyvíjí nezávisle od inflace a křivka je tak vertikální).

FUNGOVÁNÍ FISKÁLNÍ POLITIKY

Dle Keynese růst vládních výdajů vyvolává zpravidla u firem růst výroby, ale také růst cen. Tyto pohyby však závisí na stupni využití výrobních kapacit (vzdálenosti ekonomiky od potenc.produktu).

Monetaristé státnímu intervencionsimu vyčítá časové zpoždění a efekt vytěsňování soukromých investic (stát se zadlužuje při fiskální expanzi emisí obligací, čímž zvyšuje poptávka po úvěru a rostou úrokové sazby, čím se investiční aktivita omezí a dojde tak jen k )

Monetarismus (zakladatelem M. Friedman)

- nejstarší složka nové konzervativní ekonomie (počátky v 50.letech 20. století)
- orientace na fungování tržního mechanismus zajištěním cenové stability

Friedmanovo učení sice bere v úvahu vývoj keynesiánské teorie a používá mnohé jeho pojmy, ale jeho hospodářskou politiku odmítá a kritizuje (zejména nezbytnost státních zásahů a podceňování úlohy peněz).

Vychází z neoklasického modelu fungování tržní ekonomiky – tržní je systém v zásadě vnitřně stabilní (na základě stabilní poptávky po penězích) a je schopen neustále obnovovat svou rovnováhu. Tuto přirozenou rovnováhu mohou narušit jen exogenní příčiny jako jsou zásahy státu (usilující o stimulaci ekonom. růstu nebo snížení nezaměstnanosti) a nevhodná monetární politika.
=> Zaměřovali se na stranu nabídky a všímají si hlavně vlivu růstu nabídky peněz na výrobu a ceny. Hlavním nástrojem regulace je proto vhodně uplatňovaná monetární politika, která má svými nástroji vytvořit prostředí cenové stability prostřednictvím stability růstu nabídky peněz, která by odpovídala růstu HDP (vychází z kvantitativní teorie peněz a z její transakční rovnice: M*v = P*Q). Fiskální politiku ale neignorovali, protože má důležitý vliv na úrokovou míru a tak stát by měl působit jen v rámci ovlivňování její výše, aby tím reguloval přírůstek peněz do oběhu.

AS a AD: ceny jsou relativně pružné (AS je dlouhodobě vertikální na úrovni potenc.produktu). Proto zvýšením AD není možné dlouhodobě zvýšit reálný Y – jakékoliv opatření zaměřené na jeho zvýšení vede v konečném důsledku pouze k růstu cenové hladiny - k inflaci.

Názory na úlohu peněz v ekonomice

Keynesiánské chápání peněz a úroku vycházelo z teorie preference likvidity. Hospodářské subjekty podle Keynese dávají přednost držbě peněz před držbou cenných papírů, protože peníze vykazují nejvyšší lidviditu. Úrokovou míru chápe jak odměnu za zřeknutí se výhod likvidity, na druhé straně veličina úrokové míry určuje množstvím peněz v oběhu na základě vývoje investic (i→I(=S)). Význam peněz byl keynesiánce poměrně malý, peněžní politika byla chápána jen jako doplněk rozpočtové politiky, protože zastávali aktivní úlohu peněz ve vztahu k produktu (změna i má vliv na rychlost obratu peněz). Předpokládali také, že pokud se nedosáhne tzv. plné zaměstnanosti, růst oběživa nemůže mít inflační důsledky. Inflace vzniká až při plné zaměstnanosti a při plném využití výrobních kapacit. Protiinflační politika se pak orientuje na ohraničení AD pomocí fiskální politiky a omezením vládních výdajů.
Monetarismus chápal úrok jako cenu čistící trh úspor a investic (I,S → i). Vysvětluje cyklické oscilace jako výkyvy v nabídce peněz (nadměrné množství peněž v oběhu je primárním zdrojem nerovnováhy). Měnová politika se má zaměřit na stabilní růst peněžní zásoby => právě uplatňování chybné peněžní politiky je hlavní příčinou inflace a hosp.cyklu. Monetaristi vyslovují požadavek, aby se nabídka peněz zvyšovala ročně o 3 – 5 % (to odpovídá dlouhodobému tempu růstu HDP). Vliv peněz,jejich neutralitu vůči produktu v dlouhém období a přímý dopad na inflaci objasňují pomocí kvantitativní teorie peněz (díky stabilní poptávce po penězích je rychlost obratu peněz stabilní).

24. Různá pojetí účinnosti fiskální a monetární politiky

Hospodářská politika je způsob, jak stát vstupuje do hospodářských procesů. Jeho intervenční zásahy ovlivňují efektivnost a stabilitu systému a spravedlnost v rozdělovacích procesech (řešení nepřiměřených sociálních tvrdostí)
Nositeli hospodářské politiky jsou státní instituce (ministerstva, centrální banka, vládní úřady, atd.).

Cíle hospodářské (stabilizační) politiky: Podle použitých nástrojů rozlišujeme politiky:
1.) plná zaměstnanost a) fiskální (rozpočtovou)
2.) hospodářský růst b) monetární (peněžní)
3.) cenová stabilita c) důchodovou
4.) vnější rovnováha ekonomiky d) vnější obchodní a měnovou

Fiskální politika – jde o vládní nákupy statků a služeb, výdaje na transferové platby, určení výše a druhů daní a poplatků. Vláda se svými opatřeními snaží o posun křivky AD

Monetární politika – centr.banka používá opatření jako je regulace nabídky peněz, úrokových sazeb a úvěrových podmínek, čímž se snaží o posun křivky AS. Mezi nástroje monetární politiky patří především operace na volném trhu, povinné minimální rezervy, diskontní sazba apod.

Různé cíle hosp.politiky a nástroje jejich dosažení pak byly postupně existencí různých teorií různě preferovány
(v 70.letech návrat od keynesiánského přístupu ke klasickému modelu)

Kontraverze mezi keynesiánským a monetaristickým přístupem

Keynesiánský přístup (zakladatelem J.M.Keynes)
- v podobě neokeynesiánství převažující makroekonomickou teorií až do poloviny 70. let.
- orientace na stimulaci AD, hlavním cílem politika zaměstnanosti

Na základě změn ve 20. stol. vyústilo v hospodářskou politiku orientovanou na stabilizaci ekonomiky zaměřenou na dosahování stavu plné zaměstnanosti a v daňovou a sociální politiku (na přerozdělování národního důchodu ve prospěch příjemců nízkých důchodů), protože ve vyspělá tržní ekonomika nemůže úspěšně fungovat pouze na základě samoregulačních tržních mechanismů.

Chápe ekon. systém jako vnitřně nestabilní. Podmínka rovnováhy na trhu statku a služeb vyjadřuje rovnicí I=S (investice = úspory), přičemž investice jako složka AD jsou velmi labilní, což je příčinou, že skutečný výkon zaostává za potencionálním.Vychází ze vztahu,že úroveň nezaměstnanosti je závislá na důchodu (výstupu), jehož rozměr je závislý právě na úrovni agregátní poptávky. Vysoká nezaměstnanost je tak důsledkem cyklického kolísání produktu vlivem nedostatečná poptávky vlivem sklonu ke spotřebě, úsporám a investicím.
=> Proto upřednostňuje nástroje fiskální politiky k doplňování soukromých výdajů státními, tak také proticyklickou politiku ve formě automaticky zabudovaných stabilizátorů (např. progresivní zdanění) a monetární politiku jen jako doplňující nástroj orientující se zejména na nástroj úrokové míry, který měl stimulovat investiční prostředí. Podcenil však inflaci, protož nabídka peněz byla zcela podřízena právě ovlivňování úrokové míry.

AS a AD: Ceny a mzdy jsou nepružné (stoupající AS) a proto může být ekonomika dlouhodobě ve stavu nerovnováhy, tzn. že ve společnosti mohou existovat v důsledku nízké poptávky dlouhodobě nevyužívané kapacity a nedobrovolná nezaměstnanost.

Rovnice

Rovnice byla rozpracována neoklasickou ekonomií (dle klasiků je AS vertikálou) a Fischer předpokládal konstantní V => cenová úroveň je přímo úměrná peněžní zásobě => nezbytnost regulace množství oběživa v ekonomice

Keynesův přístup –odmítá stabilitu V vzhledem k měnící se úrokové sazbě a očekávání subjektů - past likvidity
(Každý jedinec má představu o „normální“úrovni úrokových sazeb, pokud se tržní sazba pohybuje nad normální úrovní, očekává se její pokles => růst cen obligací a jejich nákup => růst DM, při dostatečně velké úrokové míře je tedy spekulativní DM zanedbatelná , zatímco při malé i je spekulativní maximální DM – nekonečně elastická vůči úrokové sazbě) => s růstem i DM klesá a pohyb i tak ovlivňuje i rychlost obratu peněz V

Friedmanův přístup – předpokládá stabilitu oběhu peněz V, ale jeho teorie je založená na permanentím důchodu
(což je diskontovaná hodnota budoucích příjmů a právě její výše ovlivňuje DM, rozdíl výnosnosti peněz od očekávané výnosnosti alternativních aktiv na základě změn i a inflace má zanedbatelný vliv) => DM je stabilní
=> peníze jsou aktivní pouze krátkodobě, dlouhodobě jsou neutrální (růst M se projevuje pouze do růstu inflace)

Cambridgeská verze kvantitativní teorie peněz (Marshall) DM = k * P * Y

DM je proporcionálně závislá na důchodu (rozhodujícím významem peněz je fce platebního prostředku), kde proporcionalitu vyjadřuje právě koeficient k, který je dán preferencemi a chováním spotřebitelů.

Y – aktuální reálný produkt k - koeficient k nom. důchodu P – cenová hladina

KVANTITATIVNI TEORIE PENĚZ

Fischerova rovnice směny => P.Y = M . V

Popisuje vztah GDP a peněžních agregátů. Vyjadřuje vyrovnávání toku výrobků a služeb s peněžním tokem, určeným na jejich nákupy => Rovnice je tak používána k ilustraci závislostí mezi cenovou hladinou, reálným produktem a množstvím peněz.

P je cenová hladina, Y je dosažený GDP => P.Y = nominální produkt
M je množství peněz v oběhu
V je rychlost obratu peněžní jednotky (kolik koupí a prodejů zprostředkuje peněžní jednotka za dané období), je ovlivňována:
- úrokovou mírou (čím je vyšší, tím větší je stimulace k investicím a manipulaci s penězi)
- způsobem vyplácení mezd
- očekávanou mírou inflace (vysoká inflace nutí jednotlivce držet málo penz, které ale musí obíhat větší rychlostí)
- platebním mechanismem (platební karty, šeky)

Platí tedy, že cenová hladina je závislá:
- přímoúměrně na množství peněz a rychlosti jejich obratu
- nepřímoúměrně na objemu dosaženého produktu

Fungování monetární politiky

a) dojde-li k růstu cenové hladiny, vzroste potřeba držby peněz, vzroste poptávka po penězích a tím i úrok.sazba
b) důsledek stimulování AD centrální bankou poklesem tržní úrokové sazby (politika levných peněz)


CENTRÁLNÍ BANKA, cíle, nástroje její monetární politiky


Základním cílem je péče o zdravý měnový vývoj (stabilitu měny), kterou můžeme chápat ve dvou rovinách.
• vnitřní stabilita měny – stabilita cen v tuzemské měně a její úroveň (vyjadřována mírou inflace)
• vnější stabilita měny – vývoj měnového kurzu dané měny k zahraničním měnám.

K naplnění těchto cílů provádí:
- kontroly inflace
- kontroly úrovně investování prostřednictvím úrokové míry
- stabilizaci devizových kurzů (ty jsou ve většině zemí považovány za kotvu inflace)

Funkce centrální banky

• emisní fce – jediná banka, která má oprávnění emitovat hotovostní peníze
• banka bank – slouží ostatním bankám v systému (vklady, půjčky, clearing)
• provádění měnové politiky – provádí prostřednictvím nástrojů
• banka státu (vlády) – vede účty státu, spravuje státní dluh, měnové rezervy, je poradcem vlády
• provádění bankovní regulace a dohledu
• zastupování země v mezinárodních finančních a měnových institucích

Nástroje její monetární politiky (dle působení na výši rezerv bank)
- nepřímé (působí plošně)
• Diskontní sazba – sazba, za kterou centrální banka půjčuje bankám úvěry a ovlivňuje tak jejich poptávku po nich
• Operace na peněžním (volném) trhu – obchody s CP mezi centrální bankou a bankami
• Konverze a swapy cizích měn, intervence na devizových trzích
• Reeskont směnek a lombardní úvěry
• Povinné minimální rezervy - výše je bankám stanovena v relaci k objemu primárních vkladů.
-přímé(selektivní)
• Úvěrové kontingenty (max.objemy čerpaných a poskytovaných úvěrů) a úrokové limity ¬(max.úrokové sazby z úvěrů)
• Povinné vklady u CB
• Pravidla likvidity – závazné relace mezi určitými položkami pasiv a aktiv banky
• Doporučení, výzvy a dohody

MONETÁRNÍ POLITIKA (změna rovnováhy na finančním trhu)

Cílem monetární politiky je napomáhat ekonomice při zajišťování:
- plné zaměstnanosti
- neinflačního stabilního ekonomického růstu

Centrální banka může intervenovat ve prospěch stability úrokové míry nebo množství peněz v oběhu.

Své cíle uskutečňuje centrální banka řízením peněžní zásoby:
– snižuje ji v období inflace s cílem omezovat vydání a spotřebu (restriktivní monet.politika)
– zvyšuje ji v období recese v zájmu stimulace spotřeby (expanzivní monet.politika – posun křivky SM doprava)
=> nákupem vládních CP na otevřeném trhu, snižováním úrokové sazby

Účinnost změny nabídky peněz je závislá na tom, jak citlivá bude poptávka po penězích na úrokovou sazbu (při nízké citlivosti vede k velké změně úrokové sazby).

Nástroje monetární politiky nemají obvykle přímý vliv na dosažení konečných cílů, využívá se tzv. transmisní mechanismus, tzn. postupné dosazování cíle na základě zprostředkujících (velikost M, deviz.kurzu, dlouhodob. úrok.sazby) a operativních (rezervy, MB) kritérií. Pro zhodnocení situace a výběr určitého monetárního pravidla se využívají ekonomické indikátory.
- Taylorovo pravidlo (udává změnu hodnoty oper.kritéria úrokové sazby dle aktuální produkční mezery a inflaci)
- Friedmanovo pravidlo (za každých okolností zvyšovat peněžní nabídku o x%)

POPTÁVKA PO PENĚZÍCH

1. Transakční – vyplývá z časového nesouladu mezi příjmy a spotřebou důchodů (hlavním motivem je možnost nakupovat). Je závislá na výši důchodu, s rostoucím důchodem roste (roste hodnota kupovaných statků)
2. Opatrnostní – projevuje se snahou subjektu zabezpečit se před nepříznivými vlivy ale také snahou využít příležitost výhodné koupě
3. Spekulační – držba peněz za účelem spekulací na finančním trhu -transakcí s CP a jinými složkami majetku v souvislosti se změnou úrokových sazeb (cena obligací se pohybuje opačným směrem než vývoj i)

Celková poptávka po penězích vyjadřuje funkční závislost mezi poptávaným množstvím peněz a úrokovou mírou, přičemž tato závislost je nepřímo úměrná. (s růstem i poptávka po penězích klesá, s poklesem roste).

Posun křivky je způsoben (rostou-li tyto veličiny roste poptávky po penězích a opačně)▪ změnou reálného produktu
▪ změnou cenové hladiny
FINANČNÍ TRH
– dochází zde ke střetu S a D po penězích a určení tržní úrokové sazby (rovnovážné úrokové sazby)
a) Trh peněz – trh krátkodobých peněz
b) Trh kapitálu – trh dlouhodobých peněz

Emise depozitních peněz probíhá úvěrovým způsobem:

banky akumulují vklady, z nichž čerpají zdroje pro své aktivní obchody Tyto vynaložené peníze opět použije někdo jiný a pro třetí osobu to jsou opět příjmy, které se mohou uložit u banky a cyklicky to pak pokračuje (= proces multiplikované expanze bankovních depozit).
Možnost disponovat vklady je ale regulován centrální bankou mírou PMR. Rezervy jsou části aktiv banky, které jsou drženy v trezorové hotovosti nebo ve formě vkladů v centrální bance. Tímto nástrojem tak centrální banka kontroluje nabídku peněz.

Mezi přírůstkem depozitních peněz D a přírůstkem rezerv R platí vztah:
r = míra PMR
1/r – multiplikátor depozit (nabídky peněz)
- vyjadřuje přírůstek depozit vyvoláný v souvislosti s přírůstkem rezerv o jednotku.

Tento proces je však v praxi omezen okolnostmi:
1. Část peněz uniká do oběhu mimo bankovní soustavu, ne všechny peníze se do banky vracejí v podobě depozit.
2. Banky mohou udržovat bankovní rezervy nad stanovenou povinnou minimální výší.

Měnová báze (MB) = Oběživo + Rezervy u CB
Právě změna rozsahu měnové báze vyvolává změnu peněžní zásoby (M), která v ekonomice představuje nabídku peněz. Měnová báze prochází multiplikací a v závislosti na úrovni peněžního multiplikátoru (m) se utváří peněžní zásoba.

Peněžní multiplikátor (m)

je konstruován na základě struktury peněžní zásoby (je vždy větší než 1) a ovlivňován těmito faktory:
- chování spotřebitelů (vliv na proporci vkladů a oběživa)
- chováním bank (držbou přebytečných rezerv)
- chováním centrální banky (úpravou výše PMR pro jednotlivé druhy vkladů)

Měnová báze je pasivní položkou bilance centrální banky. Pokud CB řídí měnovou bází prostřednictvím své monetární politiky dobře, určuje tím ekonomice její nominální peněžní zásobu => peníze jsou exogenní (dané ekonomice z vnějšku)
=>SM je nezávislá na i (dokonale neelastická). Vzhledem k tomu, že banky drží přebytečné rezervy a jejich držba se s růstem úrokové míry prodražuje – část peněžní nabídky se vymyká kontrole CB a je pozitivně závislá na úrovni i.
Ale celková závislost nabídky na i je přesto velmi malá.

POPTÁVKA PO PENĚZÍCH a motivy jejich držby

Poptávka po penězích vyjadřuje množství peněz, které jsou při dané ceně ekonom.subjekty ochotny držet
Držba peněz je spojena s náklady držby, kterými je obětovaný úrok nebo zisk, o který přicházíme tím , že peníze neinvestujeme. Alternativním nákladem je také ztráta jejich kupní síly v inflačním prostředí.
3 motivy držby peněz (dle teorie preference likvidity) =>rozlišujeme tak transakční a majetkovou složku poptávky:

NABÍDKA PENĚZ – PENĚŽNÍ AGREGÁTY (rozlišení formy peněz)

M1 - oběživo (mince a papírové peníze), cestovní šeky, běžné účty a šekovatelné účty
M2 - M1 + malá termínovaná depozita (termínované vklady, vklady v cizí měně) => peněžní zásoba
M3 - M2 + velká termínovaná depozita
L - M3 + určité cenné papíry, zejména státní obligace a krátkodobé pokladniční poukázky

Nabídka peněz vyjadřuje funkční vztah mezi nabízeným množstvím peněz a jejich cenou (úrokovou mírou).
Je reprezentována právě peněžní zásobou, která se skládá z oběživa a vkladů (M = oběživo+ vklady)
Její citlivost na úrokovou míru je malá nebo je téměř necitlivá.

Bankovní sektor a nabídka peněz

Hlavní roli v peněžní emisi hraje bankovní systém, ten je v tržních ekonomikách nejčastěji 2-stupňový:
1. Centrální banka
2. Obchodní banky (univerzální, specializované)

Centrální banky poskytují ekonomice pouze tu část peněžní zásoby, která je držena v hotovosti, depozitní peníze emitují právě banky druhého stupně – komerční banky. Celkovou peněžní zásobu však centrální banky kontrolují pomocí kontroly měnové báze s stanovením PMR (mírou povinných minimálních rezerv).

23. Pojetí peněz v ekonomice, cíle a nástroje

Komponenty nabídky peněz. Poptávka po penězích a motivy jejich držby. Bankovní sektor a emise peněz. Centrální banka, cíle a nástroje její monetární politika., kvantitativní teorie peněz a různé přístupy k DM

Peníze jsou – obecně akceptovaný prostředek směny
- nejlikvidnější aktivum (aktiva – statky schopné uchovávat hodnotu)

FUNKCE PENĚZ - platební prostředek (snižují transakční náklady)
- zúčtovací jednotka (měřítko hodnot)
- uchovatel hodnot (závisí na kvalitě měny)

Hodnota peněz je vyjadřována jejich kupní silou, tak roste pokud bude daný spotřební koš stát méně
– je tedy vyjádřena převrácenou hodnotou cenové hladiny.

VÝVOJ a FORMY PENĚZ

Výhodnost existence peněz se projeví až v okamžiku fungování dobrovolné směny. Ta se začala rozvíjet díky rozvoji dělby práce. Nutným předpokladem vzniku směny je vlastnictví.

Vznikly - samovolně (vynucen trhem – postupné vyčlenění jediného statku jako prostředek směny)
- uměle (polit a spol. důvody si vyžádali standardizaci plateb)

1.) Komoditní peníze

1.) Komoditní peníze – peníze jako prostředek směny se historicky nejdříve objevily ve formě komodit (vyčlenily se
skupiny zboží, které byly nejčastěji požadovány ve směně - dobytek, olej, víno, železo). Dnes bývá směna statků
označována jako barterová směna (probíhá někdy i dnes, když není dostatek peněžních prostředků a oběma
stranám vyhovuje druhý statek).

2.) Papírové peníze - nahradily drahý kov. Původně se bankovky vyvinuly z dlužních úpisů komerč.bank (směnek),
měly těsnou vazbu na zlato-systém zlatého standardu (čistý zlatý standard, standard zlatého slitku, zlaté devizy).
Vazba na zlato byla postupně (z důvodu nedostatku a nerovnoměrného rozdělení zlata) narušována (proces
demonetizace zlata završen r. 1971 rozpadem Bretton-Woodského systému a zrušením směnitelnosti USD za
zlato) a oběh peněz začal být regulován státem (právo emitovat bankovky přešlo na jedinou centrální banku)

3.) Bankovní (depozitní) peníze – bezhotovostní peníze vedené na účtech bank a jejich pohyb v podobě převodů
(snižují náklady oběhu a požadavek na rozsah hotovostních prostředků). Mají různou úroveň likvidity:
a) depozita na požádanou (představují pohledávku splatnou na požádání)
b) termínovaná depozita (vklady s určitou výpovědní lhůtou, likvidní CP)

4.) Elektronické peníze (ve formě elektronické peněženky nebo softwarové digitální hotovosti)

PHILIPSOVA KŘIVKA

1. v bodě A je U na přirozené úrovni. Skutečná i setrvačná míra inflace jsou stabilní.
2. expanzivní politikou snížíme U pod její přirozenou míru za cenu zvýšení míry skutečné inflace. Posune se tedy po krátkodobé křivce z A do B.
3. Zvýšení skutečné míry inflace vyvolá růst setrvačné. Dojde k posunu křivky vzhůru.
4. Pokud by stát udržoval U pod přirozenou mírou, křivka by se neustále posunovala vzhůru a inflace by se zrychlovala.
5. Po určité době musí vláda přejít k restriktivní politice. Nezaměstnanost se vrátí ke své přirozené míře, avšak při vyšší inflaci z C do D (produkt se zvýší jen nominálně)

=>Pouze přirozená míra nezaměstnanosti vytváří prostředí pro stabilní míru inflace
(proto nejlepší stabilizační politikou je udržovat nezaměstnanosti na její přiroz. míře při nízké úrovni setrvačné inflace).
a) snaha vlády udržovat nezaměstnanost pod její přirozenou mírou vyvolá zrychlující se inflaci
b) zrychlující se inflace nakonec donutí vládu rezignovat na tento cíl a nezam. vrátí na přirozenou míru, avšak při vyšší míře inflace.
c) snížit setrvačnou inflaci může vláda zvýšením nezaměstnanosti nad její přirozenou míru:

- restriktivní politikou, aby skutečný produkt byl nižší než potencionální. Ztráta produktu představuje náklady
snížení míry inflace – náklady disinflace
- důchodovou politikou – působí na firmy a odbory, aby omezily tempo růstu cen a mezd. Tím je narušena
pružnost cen a mezd - trh neposkytuje správné info o nejlepší alokaci VF - efektivnost ekonomiky se snižuje.

Další determinanty u*:

- demografická skladba, sociální systém, minimální mzda (jestliže je vyšší než trh vyčišťující nominální mzda, přirozená míra nezaměstnanosti se v dané zemi zvyšuje - snižují se podněty zaměstnávat méně kvalifikované lidi a také jim nabízet zaškolení v práci), systém přeškolování a systém přesné a včasné evidence volných pracovních míst,tempa růstu rozdílných sektorů

Jev hysterese (nezaměstnanost v dlouhém období má tendenci zvyšovat u*)
Pracovníci se děli na zaměstnané a nezaměstnané. Odbory se však starají jen o zaměstnané, tzn. požadují pro ně růst mezd, což vede k dalšímu růstu nezaměstnanosti a nezaměstnaní se stále hůře stávají zaměstnatelnými, jelikož ztrácejí zručnost, pracovní návyky (lidský kapitál). To vede ke zvyšování u*.

Přirozená míra nezaměstnanosti má tendenci při plné zaměstnanosti ekonomicky aktivního obyvatelstva k neustálému růstu (trend posledních let) – příčiny růstu u*:

 Demografické změny – souvisí s demografickou strukturou ekonomicky aktivního obyvatelstva a s rostoucí ekonomickou aktivitou dospívající mládeže, příslušníků menšin a žen (tyto skupiny mají větší tendenci k nezaměstnanosti)
 Vládní politika – vyšší nezaměstnanost vlivem větších sociálních jistot vytvořených vládou – menší snaha, nižší zájem o hůře placenou práci.
 Strukturální změny – dochází k vzestupné tendenci strukturální nezaměstnanosti. Ekonomika se rychle mění, zatímco pracovníci reagují na tyto změny mnohem pomaleji.

POLITIKA SNIŽOVÁNÍ NEZAMĚSTNANOSTI

Pasivní – zde se zmírňuje dopad nezaměstnanosti vyplácením dávek v nezaměstnanosti

Aktivní - zde je snaha snížit nezaměstnanost udržením vysoké zaměstnanosti.
1. Probíhá v rámci proticyklické politiky (stimuluje růst zaměstnanosti a produktu) prostřednictvím expanzivní fiskální politiky přispívající k tvorbě nových pracovních míst. (veřejně prospěšné práce)
2. Udržování vysoké zaměstnanosti cestou snižování přirozené míry nezaměstnanosti (např. o zlepšováním informací o volných pracovních místech, financovaná rekvalifikace, či migrace za prací)

PHILIPSOVA KŘIVKA (substituční teorie inflace)
– vztah cenové hladiny a nezaměstnanosti

a) krátkodobá – předpokládá, že se nemění setrvačná míra inflace. Pokud se nemění míra setrvačné inflace vyjadřuje substituční vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Jestliže se však inflace projeví do očekávání firem, dojde k posunu krátkodobé křivky vzhůru.

b) dlouhodobá (Friedman – peněžní iluze pracovníků je jen krátkodobá)
– neexistuje dlouhodob.inverzní vztah mezi U a 

3.) Cyklická

je spojena s cyklickými fluktuacemi ekonomiky. Když se celkové výdaje a produkt snižují (zejména v období recese), nezaměstnanost se zvyšuje prakticky všude.

Dobrovolná nezaměstnanost – takto se někdy označuje frikční nezaměstnanost. Jde tedy jen o pohyb obyvatelstva mezi různými zaměstnáními. Nezaměstnanost způsobená dobrovolným ukončením jednoho zaměstnání a způsobená prodlevou nástupu do jiného. Nezaměstnanost při modelu pružných mezd.

Nedobrovolná nezaměstnanost – se poznačuje cyklická nezaměstnanost, je dána neexistencí volných pracovních míst. Vzniká důsledkem nepružných mezd.

Velikost cyklické nezaměstnanosti je obvykle vyjadřována Okunovým zákonem: u = u* - [(Y/Y*) . 100 – 100], který říká, že fluktuace skutečná produkce (Y) kolem potencionálního produktu (Y*) je v inverzním vztahu ke kolísání skutečné míry nezaměstnanosti (u) kolem přirozené míry -u* (velikost koeficientu  (např. = 0,4) značí, že pokles nezaměstnanosti o 1 % pod přirozenou míru (u*) znamená růst produktu (HNP) o 2,5 %.)

Dalším druhem je sezónní nezaměstnanost, která je důsledkem sezónní flukturace poptávky po práci (v zemědělství, stavebnictví, cestovní ruch). Je pokládána za složku frikční nezaměstnanosti.

Důsledky nezaměstnanosti:

1.) Ekonomický dopad
- vysoká nezaměstnanost je projevem plýtvání zdroji, protože během depresí, kdy je nezaměstnanost vysoká, ekonomika nevytváří tolik, kolik je schopna (nejsou plně využity zdroje)
- pokles příjmů státního rozpočtu a růst výdajů státního rozpočtu v důsledky zvýšení sociálních dávek
- naopak však může mít i pozitivní vliv (a to v případě strukturální a frikční) jelikož pracovníci hledají, kam nejefektivněji alokovat zdroj v podobě pracovní síly

2.) Sociální dopad – zejména dlouhodobá a nedobrovolná nezaměstnanost přináší lidské sociální a psychologické škody. Je dokázáno, že nezaměstnanost vede ke zhoršování fyzického i psychického zdraví, vede k vyššímu výskytu srdečních chorob, alkoholismu a sebevražd.

Přirozená míra nezaměstnanosti (neakceleruje růst inflace)

Pro stabilní trh práce musí platit: n . U = z . E (počet osob, kteří ztratí práci = počet osob, kteří ji naleznou)
Pro přirozenou míru nezaměstnanosti platí: u*= z / (z + n) . 100

kde: z-míra ztráty práce (jaké % všech zaměstnaných ztratí práci za určité období)
n – míra nalezení práce

Obecně je u* ovlivněna nepružností nominálních mezd (reálné mzdy nemohou klesnout okamžitě či vůbec na úroveň, která „vyčišťuje“ trh práce, což způsobuje převis nabídky práce nad poptávkou)

Některé teorie namítají, že toto měření nevystihuje určité skupiny (minimálně tyto)

• pracovníci s nuceným zkráceným pracovním úvazkem
• osoby, vyloučené z pracovní síly, jako odrazené pracovníky (přestali práci hledat, nevěří, že ji ještě najdou) nebo pracovníky kteří se rekvalifikují, příp. osoby, které práci našli, ale nastoupí až později


V některých vyspělých zemích se počítají různé odvozené míry od míry nezaměstnanosti. (např. v USA míry U1-U7, které se pokouší vystihnout vždy určitý problém nezaměstnanosti (dlouhodobost, zkrácené úvazky,atd.)
Typy nezaměstnanosti

1.) Frikční - vzniká v důsledku fluktuace pracovníků mezi pracovními místy (lidé opouštějí práci a hledají novou) a také kvůli nedokonalým informacím o volných pracovních místech trvá hledání nové práce určitou dobu. Zároveň některé osoby vstupují poprvé do pracovních sil (absolventi). Frikční nezaměstnanost je složkou přirozené míry nezaměstnanosti.

2.) Strukturální - představuje kvalifikační nebo teritoriální nesoulad mezi poptávkou a nabídkou práce v dané zemi či oblasti. Strukturální nezaměstnanost je důsledkem toho, že některé firmy (či odvětví) v oblastech expandují, zatímco jiné upadají. Dochází ke změnám skladby poptávky po práci mezi odvětvími a oblastmi (strukturální přesuny). Strukturální nezaměstnanost trvá déle než frikční (lidé se musí rekvalifikovat nebo přestěhovat) a je také složkou přirozené míry nezaměstnanosti.

Vyšší mzda nemusí vést k vyšší nabídce práce, v důsledku působení 2 efektů:

a) Substituční => roste-li reálná mzda, volný čas se stává „dražším“ , protože každá hodina volného času představuje větší množství ušlé spotřeby zboží. Domácnosti tedy tento čas substituují delší pracovní dobou.
b ) Důchodový => když se reálná mzda W/P zvyšuje, domácnosti se stávají bohatšími a mohou si dovolit pracovat méně (tzn. více volného času). Původní úroveň spotřeby lze dosáhnout menším počtem odpracovaných hodin.

Převahou substitučního efektu roste množství nabízené práce, převaha důchodového má za následek tendenci snižovat nabídku práce. Relativní vliv těchto dvou efektů závisí na preferencích domácností.
Křivka agregátní poptávky po práci je klesající funkcí mzdové sazby.

NEZAMĚSTNANOST a její charakteristiky

Odklony skutečného produktu od jeho potencionální úrovně vyvolávají fluktuace nezaměstnanosti pod a nad její přirozenou míru. Nezaměstnanost existuje jednak tehdy, když je skutečný produkt pod potenciální úrovní, ale i tehdy kdy Y = Y*, pak jde o přirozenou míru nezaměstnanosti.

NEZAMĚSTNANOST a její charakteristiky

1. Zaměstnaní (L)– obyvatelstvo, které má placené zaměstnání, nebo sebezaměstnání (včetně osob dočasně v práci nepřítomných, ale s formální vazbou k zaměstnání)
2. Nezaměstnaní (U)– nemají placená zaměstnání ani sebezaměstnání, přitom práci aktivně hledají a jsou ochotni během určité doby nastoupit. Jde o osoby schopné a ochotné pracovat

=> ekonomicky aktivní obyvatelstvo (pracovní síla dané země)

3. ostatní – studenti, penzisté,invalidé, ženy v domácnosti – pokud nesplňují podmínky předchozích skupin.

=> ekonomicky neaktivní obyvatelstvo
nezaměstnaní (U)
u = ekonomi. aktivní (L+U)

Pro účely měření se tedy využívá:
- absolutní vyjádření počtu nezaměstnaných (0,5 mil.)
- míry nezaměstnanosti (u) jako procentního podílu nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu
- koeficient pracovní participace ( l ) jako poměr pracovních sil (L) k počtu osob v dospělém věku (F):
L
l= F

22. Trh pracovní síly a nezaměstnanost

Měření nezaměstnanosti, typy a její ekonomické a sociální důsledky. Přirozená míra nezaměstnanosti, tendence k jejímu zvyšování a politika jejího snižování. Philipsova křivka v krátkém a dlouhém období.

OBECNÁ CHARAKTERISITKA STRUKTURY TRHU PRÁCE

Rovnováha na trhu práce nastává v průsečíku křivek agregátní nabídky (LS) a agregátní poptávky (LD). Na trhu práce se utváří nominální mzdová sazba (W). Úroveň produktu, vyrobeného při plné zaměstnanosti (L*) se nazývá potenciální produkt (Y*).

Křivka agregátní nabídky práce
Domácnosti (pracovníci) rozdělují svůj čas mezi pracovní dobu a volný čas. Celkový užitek je tedy tvořen spotřebou zboží a služeb (nakoupeného za obdrženou mzdu) a „spotřebu volného času“ (zvyšuje se spotřebou, snižuje tím čím víc času tráví v práci). Agregátní nabídka práce je odvozena na základě kombinací spotřeby a volného času, které jsou dostupné při dané reálné mzdové sazbě (její měnící se úroveň znázorňuje přímka z).
Pro každou reálnou mzdu se budou pracovníci snažit dosáhnout co nejvyšší možnou indef. křivku. Spojením bodu rovnováhy dostaneme křivku agregátní nabídky práce:

Keynes. přístup

říká, že je důležité rozlišit, na jaký účel je deficit použit. Pokud se užije na nákup „veřejného kapitálu“ (rozvoj infrastruktury), pak tyto investice zvýší míru hospodářs. růstu a prostředky vložené do deficitu se vrátí i s úroky.
Oba přístupy se ale shodují na tom, že pokud je deficit použit na spotřebu a na neúměrné zvýšení klasických výdajů, pak má špatný vliv na ekonomiku státu, protože deficit vyvolá inflaci, která tak snižuje národní úspory.

Výše rozpočtů a jejich salda jsou srovnávány relativní ukazateli:
• poměr výdajů rozpočtu k HDP – bývá často používán k vyjádření míry vládní intervence
• poměr salda rozpočetu k HDP – je např. kritériem EU, max. 3 % HDP

Veřejný dluh - je souhrn pohledávek ostatních ek. subjektů vůči státu, bez ohledu na to, zda vznikly tyto pohledávky cestou státního rozpočtu či jinak (např. převzetím závazků jiných subjektů). Pro veřejný charakter dluhu není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady – skutečnost, že představuje pohledávku vůči současným i budoucím daňovým platbám obyvatelstva. Je to stavová veličina. Dle MMF interpretován jako celkové saldo finančních aktiv a pasiv státu, a to včetně salda eventuálních mimorozpočtových fondů. Ve většině případů má formu vládních dluhopisů.

Pokud převyšuje reálná úroková míra tempo růstu HDP, zvýšené úroky způsobí růst podílu dluhu na HDP i při nulovém deficitu = tv. domestic dept trap (domácí dluhová past).
=> Veřejný dluh nemusí vzniknout díky veřejným deficitům, protože ty mohou být financovány i jiným způsobem (emisí peněz), ale může být právě příčinou deficitu státního rozpočtu, protože úroky jsou výdajovou položkou!!!

Ekonomické důsledky vládního dluhu

Potřeba obsluhovat Vnější dluh
Vnitřní dluh dluží země svým vlastním občanům – nepředstavuje žádné těžké břemeno.
Vnější dluh – země dluží cizincům, břemeno dluhové služby z vnějšího dluhu představuje snížení spotřebních možností země. Vyplácení vnějšího dluhu vyžaduje vývozní přebytek, což je pro některé země velice těžké.

Ztráty efektivnosti ze zdanění
Vnitřní dluh vyžaduje úrokové platby držitelům obligací, proto musí být vybírány daně. Ale i tehdy jsou-li zdaněni stejní lidé a platí-li v průměru totéž množství, které dostávají v podobě úroků, budou stále existovat deformační vlivy na pobídky, které jsou nevyhnutelně spojené s jakýmikoli daněmi.

Nahrazování kapitálu veřejným dluhem (nejvážnější)
Vytlačuje ze zásoby bohatství národa kapitál (lidé raději drží aktiva založená na veřejném dluhu než na kapitálu) – soukromý kapitál je tak nahrazován veřejným dluhem.

Na grafech je uvedena nabídka kapitálu a poptávka po kapitálu, státním dluhem (obligace) je sníženo množství kapitálu potřební pro podniky. (pokleslo množství kapitálu a zvýšila se úroková sazba)

Makroekonomické důsledky deficitu:

A) neoklasický přístup – hodnotí makroek. důsledky deficitu negativně a odmítá je
B) keynesiánský přístup – hodnotí důsledky aktivního deficitu pozitivně a někdy ho doporučuje

Od dob klasické politické ekonomie až do pol. 20. století byl základem ekonomické teorie požadavek vyrovnanosti státního rozpočtu. To se změnilo díky J.M.Keynesovi – prosazoval myšlenku o přirozenosti a ekonomické výhodnosti deficitu státního rozpočtu. Předpokládal, že deficitní financování zvýší skutečný růst na potencionální úroveň a tak povzbudí kapitálové investice, což následně povede k růstu HDP. Tato politika začala být kritizována v 70. letech.

Klasická teorie odmítá RD a vládní stimulace agregátní poptávky, protože prý nemohou vést k vyššímu výstupu a vyšší zaměstnanosti, naopak to vede k růstu inflace. Míra nezaměstnanosti sama směřuje ke své přirozené míře a ekonomika je neustále na své potencionální úrovni, případně se do ní rychle vrací. Dalším argumentem proti keynesiánské teorii ze strany monetaristické teorie je vztah mezi deficitem rozpočtu vyvolaným jednorázovými zásahy státu a omezením výdajů a investic. Deficitní rozpočet vede k veřejnému dluhu, který je pokryt půjčkami na peněžním trhu, kvůli tomu roste poptávka po úvěrech a rostou úrokové sazby. To vede k poklesu soukromých výdajů a výdajů výrobců, což působí snížení potenciálního tempa ek. růstu.

STRUKTURÁLNÍ A CYKLICKÝ DEFICIT

Rozpočtovým deficitem se rozumí rozdíl mezi celkovými hotovostními výdaji včetně úroků a celkovými hotovostními příjmy (daňovými i nedaňovými) s vyloučením úvěrových příjmů. RD vyjadřuje tokový pohled na veřejné finance, tzn. odráží pohyb tokových veličin. Deficit tudíž neodráží celkový stav veřejných financí, ale jen prostředků, procházejících státním rozpočtem. Velikost RD se považuje za indikátor úrovně hospodaření vlády s veřejnými prostředky, ale má několik omezení pokud jde o jeho vypovídací schopnost, a to:
- je to toková veličina, vývoj stavových veličin (např. velikost národního bohatství) je významnější
- zahrnuje pouze rozpočtové transakce, přičemž mnoho finančních operací probíhá mimo rozpočet
- jedná se jen o hotovostní operace, neodráží vládní pohledávky ani závazky

Rozpočtově je deficit známkou špatného vládního finančního hospodaření, fiskálně je známkou expanzívní fiskální politiky.
Ta část rozpočtu, která je určována diskrétními opatřeními, se označuje jako strukturální rozpočet, část odrážející vývoj hospodářského cyklu jako cyklický rozpočet. Podle toho jak dochází ke vzniku deficitu pak tedy rozlišujeme:

Cyklický deficit

vliv exogenních veličin, odráží automatické změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu (je důsledkem automatického přizpůsobování ekonomiky na cyklický pohyb. Příčiny:
- hospodářský pokles (kolísání tempa hosp. růstu)
- růst cen základních surovin (např. ropný šok)
- mimořádné události (válka)
- úrok z veřejného dluhu

Přímka BS je přímkou rozpočtového přebytku (deficitu), ukazuje kombinace úrovní přebytku (deficitu) a úrovní důchodu, jež jsou kompatibilní s daným objemem celkových vládních výdajů (G+TR) a se sazbou důchodové daně (t), která také určuje sklon přímky (čím je sazba vyšší, tím je přímka strmější). Přímka je rostoucí - s růstem důchodu se zvyšují daňové příjmy vlády a snižuje se deficit.
Rozdíl mezi skutečným deficitem a strukturálním deficitem se označuje jako cyklický deficit.

Efekt vytěsňování

Efekt vytěsňování (vytlačování) –růst produktu v důsledku fiskální expanze je doprovázen protichůdným pohybem, tedy část výdajů je vytěsněna růstem úrokové sazby (jednak v důsledku rostoucí transakční poptávky vyvolané růstem důchodu a jednak poptávkou státu po penězích k financování těch nákupů). Dochází tak ke změně struktury produktu (např. roste podíl vládních nákupů, klesá podíl soukromých investičních výdajů to má dopad na ekonomický růst).
Tento efekt je však minimalizován v kombinaci s expanzivní monetární politikou.
Některé další důsledky fiskální politiky:

- alternativním zdrojem financování rozpočtového deficitu je růst peněžní zásoby (INFLACE) tím, že centrální banka na otevřeném trhu nakupuje vládní cenné papíry, emitované vládou, pro krytí potřeb zmínění fiskální expanze. Dochází k monetizaci rozpočtového deficitu.

- Značnou nejistotu v účincích fiskální politiky způsobují časová zpoždění – je zejména o výrazné vnitřní zpoždění v případě diskreční expanzivní politiky.

- Dalším problémem (hlavně keynesiánské fiskální politiky) je že stimulační vliv této politiky na zaměstnanost a produkt je obvykle doprovázen rozpočtovým deficitem a následně rostoucím veřejným dluhem.

Kombinací fiskální a monetární politiky, tak lze nejen ovlivňovat vývoj AD, ale také strukturu výdajů (monetární – poklesem i stimuluje investice a fiskální - transferovými platbami zvyšuje disponibilní důchod a stimuluje spotřebu)

=>Proporce

=>Proporce, ve které se uskuteční posuny AS a AD bude určující pro důsledky na cenovou hladinu a výkon ekonomiky!
Rozhodující je také úroveň výstupu ekonomiky (vzhledem k potenc.produktu) a s tím spojené využívání zdrojů.

Při stanovení výše daní se musí uvažovat i o velikosti výnosu. Existuje hranice při které již dalším zdaněním výnosy klesají - Lafferova křivka

Keynesiánská expanzivní fiskální politika (růst produktu, zaměstnanosti)

Pokud je výkon pod úrovní potenc.produktu vyvolává expanze
Založená na státních nákupech především růst výkonu.
Je-li ekonomika na úrovni potencionálního produktu, je expanzí stimulován především růst cenové hladiny.
V případě dlouhodobé expanzivní (restriktivní) fiskální politiky projevující se LAS pouze ve změně AD by díky efektu vytěsnění došlo k neustálému navracení zaměstnanosti na úroveň plně nezaměstnanosti a produktu na úroveň potenc. a výsledkem by byl jen růst cenové hladiny.

1. Vliv vládních výdajů na ekonom.aktivitu:

Jsou součástí agregátní poptávky, s jejich růstem tedy roste i AD - ne však ve stejném, ale ve větším (multiplikovaném) rozsahu vlivem multiplikačního efektu státních výdajů.
Multiplikátor státních výdajů udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se státní nákupy výrobků a služeb zvýší o 1 Kč. (Je shodný s investičním multiplikátorem)
2. Vliv daní

Daňová reforma vyvolá posun na obou stranách tržního mechanismu.
Ovlivňují jak poptávku - snížením daní dochází ke zvětšení disponibilního důchodu, což vede i k větším výdajům na spotřebu a růstu AD, tak nabídku– snížení daní stimuluje hosp.aktivitu (jsou menší náklady=větší čisté zisky) – růst AS. Je zde však určitá hranice, kdy lidé se cítí již tak bohatí, že místo práce volí více volného času.

Na straně AD však pokles daní není tak účinný jako státní nákupy. Jen část nových příjmů bude použita na spotřebu, část na úspory (nejsou součástí agregátní poptávky) a multiplikační efekt má jen ta část dodatečných příjmů vyvolaných snížením daní, která se přemění na investiční či spotřební výdaje. Proto multiplikační účinek snížení daní má menší účinek než multiplikační efekt státních výdajů. Výdajový multiplikátor závislý na míře zdanění má pak tvar:

Rozpočtové výdaje

- transferové platby domácnostem (důchody, podpory)
- transfery podnikům v podobě subvencí
- vládní nákupy (běžné + investiční do školství, zdrav.)
- úrok z veřejného dluhu

Saldo rozpočtu
Aktivní – příjmy > výdaje = rozpočtový přebytek
Pasivní – příjmy < výdaje = rozpočtový deficit (je financován zpravidla prodejem státních CP v podobě dluhopisů, které jsou nakupovány domácími subjekty (domácí dluh) nebo zahraničními (zahr.dluh), nebo půjčkami od jiných státních orgánů).
Veřejný dluh = celkový dluh (bez odečtení pohledávek). Může vzniknou deficitem, či několika deficity.

Nástroje fiskální politiky

1.) Záměrná (diskrétní) opatření – diskreční politika
Jednorázová rozhodnutí příslušných orgánů o změně daňových sazeb, změně ve struktuře výdajů státního rozpočtu, změně ve výši jednotlivých položek rozpočtových výdajů.

2.) Vestavěné stabilizátory
Po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Jsou zpravidla orientována na stabilizaci poptávky a tím i stabilizace výkonu, aby se co nejméně odchyloval od potenc. produktu. Mají působit anticyklicky: - progresivní daň z příjmu
- pojištění v nezaměstnanosti
- státní výkup zemědělských přebytků
- subvence k cenám zemědělské produkce
Základními nástroji fiskální politiky tedy jsou čisté daně (T-TR) a vládní nákupy.
Základními cíli fiskální politiky je úroveň zaměstnanosti a cenová stabilita. K jejich dosažení rozlišujeme politiky:
a) expanzivní – stimuluje růst výkonu ekonomiky (snížení čistých daní, zvýšení vládních nákupů)
b) restriktivní – zvýšení čistých daní, snížení vládních nákupů

Nástroje fiskální politiky na uvedené cíle nepůsobí přímo. Jejich dopad je zprostředkován přes změny AS a AD, které tvoří převodový mechanismus.

21. Fiskální politika, deficity a vládní dluh

Státní rozpočet. Fiskální deficity. Kombinace monetární a fiskální politiky. Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu. Ekonomické důsledky vládního dluhu.+ (Nástroje fiskální politiky)

Základním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet, jehož příjmová a výdajová stránka jsou užívány k dosažení cílů stabilizační politiky, tj. úrovně zaměstnanosti a cenové stability.

Státní rozpočet – je to centralizovaný peněžní fond tvorby a užití veřejných financí, které jsou podle subjektů tvořeny
- státním rozpočtem
- rozpočtem orgánů místní samosprávy (soustava veřejných rozpočtů)
- speciálními účelovými fondy (např. fond sociálního zabezpečení)
- financemi státních podniků

Rozpočtové příjmy

Přímé:
-důchodové
- majetkové

3) oprávněné argumenty v dynamických podmínkách:

cla mohou posunout směnné relace (poměr vývozních cen k dovozním) ve prospěch určité země – díky zavedení cla se zvýší cena statku na domácím trhu. To má za následek snížení poptávky po tomto výrobku a tím pádem se sníží i světová cena tohoto statku (pouze v případě velkého státu). Část cla tak dopadne na zahraničního dodavatele. Pokud by ovšem optimální clo zavedly všechny země, efekt by se ztratil.
a) clo může ochránit „nezletilé odvětví“ s růstovým potenciálem před konkurencí - u takových odvětví, které by to rozjetí výroby měly komparativní výhodu oproti jiným.
b) clo může pomoci snižovat nezaměstnanost – ochrana před dovozem je ovšem neefektivním prostředkem k vytváření pracovních míst nebo ke snižování nezaměstnanosti.

Formy protekcionismu:
1) cla – daň uvalená na dovozy
2) dovozní kvóty – kvantitativní omezení výše dovozů
3) mimocelní bariéry – např. zdravotní, jakostní certifikáty apod.

Účinky cel 1.) podporuje tuzemskou neefektivní výrobu
2.) nutí spotřebitele, aby omezovali své nákupy, na něž bylo uvaleno clo, až pod efektivní úroveň
3.)opatřuje příjmy vládě
Pouze první dva účinky nutně způsobují ztráty efektivnosti v ekonomice.

Účinky cel

1) prohibitivní clo – clo, které je tak vysoké, že naprosto vylučuje jakékoli dovozy, tj. clo které je vyšší než rozdíl mezi cenou dováženého statku a cenou toho samého statku, který je nabízen tuzemskými výrobci.
2) neprohibitivní clo – clo, které již není tak vysoké, pouze omezuje výši dováženého množství statků. Má za následek snížení dovozů, zvýšení domácí výroby, zvýšení cen a snížení spotřeby domácností.

1 – dovoz před clem nebo kvótou
2 – domácí výroba před clem nebo kvótou
3 – dovoz po clu nebo kvótě
4 – domácí výroba po clu nebo kvótě

Tři následky uvalení cel:
a) domácí výrobci pracující pod deštníkem cla mohou rozšířit výrobu
b) spotřebitelé nakupují za vyšší ceny a snižují tak svou spotřebu
c) stát získává na příjmech ze cla

Cla vytvářejí ekonomickou neefektivnost. Přesněji řečeno uvalení cel způsobuje, že ekonomické ztráty spotřebitelů převyšují příjem získaný vládou plus dodatečné zisky vydělané výrobci.
ČástA–náklady neefektivní výroby vyvolané vyšší domácí cenou.
Část B – vládní příjem z cel, což je transfer od spotřebitelů ve prospěch vlády , neznamená však ztrátu efektivnosti.
Část C –ztráta spotřebitel. přebytku z neefektivně vysoké ceny.

Křivka BP

má pozitivní sklon. Sklon křivky BP je determinován stupněm kapitálové mobility ve světovém měřítku. Čím větší je stupeň mobility, tím plošší je křivka BP.
Poloha křivky BP a její posuny jsou určeny – kromě úrokové sazby a úrovně důchodu - poměrem zahraničních cen (Pf) k cenám domácím (P), tj. poměrem Pf /P a nominálním měnovým kurzem.

Dokonalá kapitálová mobilita (křivka BP je horizontální na úrovni světové úrokové sazby)
Existuje v mezinárodní sféře tehdy, jestliže investoři mohou nakupovat aktiva v kterékoliv zemi, kterou si zvolí, s nízkými transakčními náklady, rychle a v neomezeném rozsahu. Podmínky:

1.) neexistují rozdíly v daních jednotlivých zemí
2.) je stabilní měnový kurs
3.)neexistují ostatní překážky odlivu kapitálu a jeho výnosů z jedné země do druhé
→ při splnění podmínek nemohou být domácí úrok.sazby příliš vysoko a dlouho odchýleny od světové úr. sazby.

DEVALVACE

Teorie elasticity – (přístup vyvinutý Marshallem a Lernerem)

Jde o problém, za jakých podmínek vede devalvace měnového kursu ke zlepšení běžného účtu (čistých vývozů) a ke zvýšení úrovně rovnovážného důchodu.

Marshall – Lernerova podmínka : CA/ E = M . (x + m – 1) tj. (x + m) > 1

Říká, že devalvace zlepší běžný účet pouze tehdy, je-li součet zahraniční elasticity poptávky po vývozech domácí země a domácí elasticity poptávky po dovozech je větší než 1. Je-li menší jak 1, vede devalvace ke zhoršení běžného účtu a je-li roven 1 tak se nemění.

Devalvace má v podstatě 2 současné efekty (výsledný závisí na tom, který převažuje):
1) Cenový efekt - devalvace zhoršuje běžný účet platební bilance (zdražuje dovozy)
2) Efekt růstu objemu – devalvace vede ke zlepšení běžného účtu platební bilance (zvyšuje vývoz a snižuje dovoz).

Důsledky mezinárodního obchodu na ekonomické procesy:
a) export - jestliže se uzavřená ekonomika otevře mezinárodnímu obchodu, zvýší se v důsledku vývozu ceny z PE na P1 a výrobci vyrábějí a nabízejí více statků o rozdíl QE – Q2. Zvýšení ceny ovšem vyvolá snížení spotřeby z původního QE na Q1, a tak na domácím trhu se ustaluje rovnováha v bodě B. Výrobci však nabízejí celkové množství statků znázorněné bodem C, proto je množství C – B vyvezeno.
b) import – v důsledku dovozu může cena na národním trhu klesnou z PE na P1. Potom klesá i výroba a zaměstnanost, současně ovšem roste spotřeba dovážených statků. Domácí výroba se ustaluje na úrovni znázorněné bodem A a spotřeba dosahuje bodu B a tudíž se do ekonomiky dováží množství statků B – A.

Protekcionismus, jeho cíle a formy

Protekcionismus – jakékoli opatření přijaté danou zemí k ochraně domácích odvětví před dovozy

Důvody pro protekcionismus:
1) neekonomické argumenty, podle nichž je vhodné obětovat hospodářský blahobyt podpoře společenských cílů (svoboda, národní bezpečnost, národní tradice)
2) argumenty, které se neopírají o rozumnou ekonomickou argumentaci:
a) merkantilismus – teorie, která považuje kladnou obchodní bilanci za příznivou (do země přitékají peníze) a zápornou obchodní bilanci za nepříznivou. Proto by se měly dovozy omezit.
b) omezení pro určité zájmové skupiny – díky zájmovým skupinám jsou často uvalovány cla na dovoz stejného zboží ze zahraničí, aby se zvýšil odbyt statků, které tyto zájmové skupiny nabízejí.
c) konkurence levné zahraniční práce – protože v zahraničí vyrábějí statky lidé za nižší plat, je nutno domácí trh ochránit před dovozem, aby se ochránily dělníci (popírá teorii komparativních výhod).
d) odvetná cla – pokud nějaký stát zavede cla proti vývozu statků jedné země, měla by i tato země recipročně zavést cla proti tomuto státu. Někdy se používají pro odrazení od zavedení původních cel.
e) ulehčení od dovozů – je-li některé odvětví poškozováno dovozem. Formou udělení únikové doložky, protidumpingových cel, odvety za nekalé obchodní praktiky.

2.ROVNOVÁNÁ PRODUKCE

ROVNOVÁNÁ PRODUKCE na základě zapojení KAPITÁLOVÉHO ÚČTU (2.složky platební bilance)


Platební bilance představuje úhrn plateb jdoucích z domácí země do ostatních zemí k úhrnu plateb z ostatních zemí světa do domácí země. Skládá se z:
- běžného účtu (CA) (bilance zboží– obchodní bilance, bilance služeb včetně bilance důchodu a transferů)
- kapitálového účtu (CF) - toku kapitálu z ostatních zemí světa do domácí země (nákup obligací, akcií cizími subjekty) mínus toky kapitálu z domácí země do ostatních zemí (nákup obligací, akcií atd. rezidenty domácí země).

Platí: BP = CA + CF a je v rovnováze, když BP= 0 (tzn.: buď je v rovnováze CA i CF, nebo přebytky a deficity jsou vzájemně kompenzovány).

Běžný účet (resp.NX) je determinován: zahr.důchodem, domácím důchodem a reálným měnovým kursem
Kapitálový účet je determinován: úrovní úrok. sazby domácí země (i) ve srovnání s úrok. sazbou světovou (if). Investoři převádějí svá aktiva do země, kde jim přinesou vyšší výnos.

Reálný měnový kurs

vyjadřuje konkurenceschopnost domácí země v mezinárodním obchodě.
- Pokud roste, dochází k reálnému znehodnocení, konkurenceschopnost domácí země se zvyšuje (domácí zboží je levnější a tak zahraniční i domácí poptávka po něm se zvyšuje). Křivka čistých vývozů se posunuje nahoru.
- Při poklesu dochází k reálnému zhodnocení, zboží domácí země se stává relativně dražší – pro domácí i zahr. subjekty, domácí země ztrácí konkurenceschopnost, vývozy klesají. Křivka čistých vývozů se posunuje dolů.

V systému flexibilních kursů má funkce čistých vývozů tvar: NX = NX – mY + vR
kde v je citlivost čistých vývozů na reálný měnový kurs. v= NX / R

Rovnice křivky IS v otevřené ekonomice s flexibilním měnovým kursem: Y0 =  .(A + NX – b.i + v.R)

Z rovnice jsou patrné i determinanty rovnováhy na trhu zboží a služeb v otevřené ekonomice: domácí autonomní výdaje (A), autonomní komponenta čistých vývozů (NX), citlivost poptávky po autonomních výdajích na úrokovou sazbu (b), koeficient citlivosti čistých vývozů na reálný měnový kurs (v), reálný měnový kurs (R) a velikost multiplikátoru otevřené ekonomiky ().

Křivka IS se posunuje doprava (AD roste):
- když jsou čisté vývozy pozitivní (bilance zboží a služeb je aktivní), velikost posunu je → . NX. (a naopak).
- v důsledku růstu reálného měnového kursu, posun je o → . v . R.

Dovozy (M)

jsou závislé na: - úrovni domácího důchodu
- cenové hladiny doma i venku (tempa růstu)
- nominální měnový kurs
- obchodní omezení vlády (cla restrikce)
- spotřebitelské preference Dovozní funkce: M = M + m.Y
Citlivost změn dovozu na změny důchodu se měří mezním sklonem k dovozu (m), který vyjadřuje, jaká část přírůstku důchodu je vynaložena na zboží a služby vyráběné v zahraničí m= M / Y 0 < m < 1

a) Funkce čistého exportu v systému fixních měnových kursů:

NX = NX – m.Y
Rovnice agregátní poptávky: AD = A + NX + c(1-t)Y – bi -mY
kde A = Ca – cTA + cTR + I + G
Substitucí do vztahu Y = AD
dostaneme rovnici pro rovnovážnou úroveň produkce:
Výraz se nazývá multiplikátor otevřené ekonomiky ().

Vyjadřuje vliv autonom. výdajů na domácí důchod, za předpokladu dané úr. sazby, daného reál. měnového kursu a daného zahr. důchodu. Je menší než multiplikátor
bez zahraničního obchodu.

V otevřené ekonomice mezní míru úniku (MLR) tvoří: indukované úspory s(1-t) plus sazba důchodové daně (t) plus mezní sklon k dovozu (m). MLR = s(1-t) + t + m

b) Čisté vývozy v systému flexibilních kursů
čisté vývozy jsou závislé nejen na autonomní složce, meznímu sklonu k dovozu, ale také na pohybu reálného měnového kursu (R), který je určen: součinem nominálního měnového kursu (E) a poměru cenových hladin v zahraničí (Pf) k cenové hladině domácí země (P):

Vývozy (X)

z hlediska běžných domácích důchodů jsou autonomní (nezávislé).
Jsou ovlivňovány faktory: - zahraniční důchod
- cenové hladiny doma i venku (tempa růstu)
- nominální měnový kurs
- vládní podpory či restrikce vývozu
- spotřebitelské preference.
Jestliže se v zahraničí zvyšuje důchod, zahraniční poptávka po zboží a službách domácí země se zvyšuje (vývozy rostou). Stejně tak snižuje-li se relativně domácí cenová hladina vzhledem k zahraniční cenové hladině – to činí domácí zboží levnější a vývozy se zvyšují.

Depreciace (devalvace) měny domácí země, a tedy růst nominálního měnového kursu, zlevňuje domácí zboží (jednotka zahr.měny se směňuje za více jednotek domácí měny) → vývoz roste
O devalvaci mluvíme v systému fixních měnových kursů, o depreciaci v systému flexibilních měnových kursů.

Teorie komparativních výhod

Zásada komparativní výhody (Ricardo) - každá země se specializuje na výrobu a vývoz těch statků, které může vyrábět s relativně nižšími náklady (kde je relativně efektivnější než jiné země), naopak každá země bude dovážet ty statky, které vyrábí s relativně vyššími náklady (kde je relativně méně efektivní než jiné země). Ekonomické důvody pro mezinárodní obchod existují i tehdy, má-li jedna země absolutní výhodu při výrobě obou statků (všech), jestliže se obě země specializují na výrobu toho statku, který je pro ni relativně levnější.

Absolutní výhoda – schopnost jedné země vyrábět komoditu efektivněji (tj. s větším výstupem na jednotku vstupu) než druhá země. Existence absolutní výhody však neznamená, že první země může tuto komoditu úspěšně vyvážet do druhé země (ta může mít komparativní výhodu). Strukturu mezinárodního obchodu tedy určuje komparativní výhoda a ne absolutní výhoda jedné země vůči zemi druhé.

Přínosy z mezinárodního obchodu:

a) pozitivní:
1) pracovníci mohou získat za stejné množství práce větší množství spotřebních statků
2) zvyšuje se národní důchod
3) obchod vytváří tlak na národní ceny statků, které jsou předmětem mezinárodního obchodu, aby se sbližovaly se světovými cenami
4) vytvoření konkurenčního prostředí – antimonopolní důsledky
5) urychlení hospodářského rozvoje země (díky úsporám ekonomických zdrojů, specializaci, transferu technologií apod.).

b) negativní:
1) krátkodobě může docházet k nárůstu nezaměstnanosti
2) sociální důsledky

1.ROVNOVÁNÁ PRODUKCE na základě BILANCE ZBOŽÍ A SLUŽEB

AD v otevřené ekonomice: AD = C + I + G + NX (rovnice rozšířena o vnější sektor)
kde čisté vývozy (NX) = X – M

TEORIE

Část ekonomů zastává názor, že mírná inflace stimuluje agregátní poptávku a tím stimuluje i výkonnost ekonomiky a zaměstnanost (keynesiánská ekonomie). Naopak monetaristé (klasická ekonomie) tento efekt zpochybňují tím, že v delším období neexistuje vztah mezi inflací a produktem.

Philipsova křivka
- popisuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností (nástroj využívaný k interpretací vztahu inflace a sledovaných hospodářských cílů). Pokud se nemění míra setrvačné inflace vyjadřuje substituční vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Jestliže se inflace projeví do očekávání firem, dojde k posunu křivky a míra nezaměstnanosti se vrátí na úroveň přirozené míry, ale při vyšším nominálním produktu a cenách (pouze přirozená míra nezaměstnanosti vytváří prostředí pro stabilní míru inflace)


Stagflace = růst inflace a nulový růst HDP.
Slumpflace = růst inflace a pokles reálného HDP.
Nairu (non acelerating inflation rate of unemployment) – míra nezaměstnanosti neakcelerující inflaci, přirozená míra nezaměstnanosti při stálé inflaci

19. Teorie otevřené ekonomiky

(čisté vývozy a rovnováha na trhu zboží a služeb v otevřené ekonomice, platební bilance, fixní a flexibilní měnové kurzy, devalvace, křivka BP)


Mezinárodní obchod – směna zboží či služeb různých subjektů určitého státu v rámci celého světového hospodářství. Míru zapojení státu (jeho ekonomiky) do mezinárodního obchodu označujeme jako otevřenost ekonomiky nebo uzavřenost ekonomiky. Míru otevřenosti ekonomiky je možné nejlépe vyjádřit jako podíl vývozu a dovozu na GNP v %.
Otevřená ekonomika – ekonomika spojena s ostatním světem 1.) obchodem se zbožím a službami 2.) finančními (kapitálovými )toky
Důvody mezinárodního obchodu:
1) odlišnost výrobních podmínek (přírodní zdroje, klimatických a geograf. podmínkách, kvalita lidských zdrojů.
2) klesající náklady z velkovýroby (rostoucí výnosy z rozsahu) – v různých zemích jsou různé statky vyráběny s odlišnými náklady. Při specializaci země s nízkými náklady na výrobu určitého statku dochází při výrobě ve velkém k úsporám z rozsahu (teorie absolutní a komparativní výhody)
3) rozdíly ve spotřebitelském vkusu – obyvatelé různých států mají odlišné preference ve spotřebě.

Typy mezinárodního obchodu:
1) bilaterální (dvojstranný) – obchod pouze mezi dvěma zeměmi.
2) multilaterální (mnohostranný) – obchod mezi velkým počtem zemí. Výrazně zvyšuje objem obchodu.

Měřítkem nákladů inflace

Měřítkem nákladů inflace je koeficient obětování, jež vyjadřuje poměr kumulativních ztrát produkce, kdy ekonomika operuje pod potenciálem k procentům snížení inflace.
DŮSLEDKY INFLACE:
1.) NEANTICIPOVANÁ inflace → změny relativních cen:
→ přerozdělení důchodu a bohatství mezi různými třídami (redistribuční efekt)
- dispon.důchod se snižuje, pokud nejsou indexovány daňové skupiny, dostáváme se do vyšších daňových pásem
a reálná hodnota daňových sazeb roste)
- reálné výnosy z aktiv oceněných nominální úrokovou mírou klesají – ztrácejí věřitelé a získávají dlužníci
(vzhledem k tomu, že vláda je hlavním čistým peněžním dlužníkem, k hlavnímu redistribučnímu toku dochází
mezi vládním a soukromým sektorem)
- naopak cena majetku s inflací stoupá
- reálné mzdy mírnou inflací obvykle rostou, ale při pádivé se prosazuje tendence k jejich reálnému poklesu
→ deformace ve výstupech a alokaci, což může ovlivnit produkt a zaměstnanost v ekonomice jako celku
→ sociální dopady

Inflaci a její vývoj zahrnují subjekty do svých očekávání a je tak postupně vnášena do trní úrokové míry. V rostoucí nominální úrokové sazbě je obsažena míra inflace a reálná úroková míra. Otázkou však zůstává, do jaké míry se očekávání shodují se skutečným vývojem.
- je-li skutečná inflace větší než anticipovaná → inflační šok
- je-li anticipace vyšší než skutečný vývoj → setrvačná inflace

2.) DOKONALE ANTICIPOVANÁ inflace

Inflace je obsažena ve všem dohodách, v nichž je obsaženo plynutí času (mzdové dohody, nájemní smlouvy, úrokové sazby, daňové zákony atd.). V takové ekonomice by inflace nevyvolala žádné reálné náklady – až na dvě výhrady. První spočívá v tom, že z oběživa se ve světě neplatí žádný úrok (technicky velmi náročné), takže náklady plynoucí z držby peněz s mírou inflace rostou. Klesá poptávka po oběživu. Jednotlivci se snaží vystačit s menším množstvím oběživa a častěji chodí do banky. Tyto velmi nízké náklady se dají označit jako „náklady ošoupaných podrážek“. Další výhradou jsou dodatečné náklady na změnu cen – nové seřízení automatů, pokladen apod.
Ochrana před inflací – INDEXACE
Inflací jsou nejhůře zasaženy dva typy dohod – půjčky a mzdy – aby nedocházelo k jejich znehodnocování
jsou indexovány (svázány se změnou cenové hladiny) do budoucna (např. inflační doložkou, výnosy z dlužných CP jsou zpětně indexovány podle skutečné inflace). Ale existují důvody proti indexaci a to, nižší schopnost ekonomiky přizpůsobit se šokům v případě, kdy je nutné změnit relativní ceny, v praxi komplikuje výpočty smluv a může mít negativní vliv na vládní protiinflační politiku a nakonec by bylo více škody než užitku.

Permanentní zvýšení agregátní poptávky

(nominálního produktu) při předpokladu adaptivní metody formování očekávané míry inflace tak zvyšuje skutečnou produkci jen krátkodobě. V dlouhém období nevede k růstu produkce, produkce se vrací na úroveň potenciálního produktu. Míra inflace se během tohoto procesu zvyšuje, posléze převýší úroveň tempa růstu AD, aby se nakonec vrátila na úroveň odpovídající tempu růstu AD.

V případě formování očekávané inflace na základě racionálních očekávání, kdy ekonomické subjekty berou jako základnu rozhodování všechny dostupné informace, by na zvýšení míry růstu AD reagovaly okamžitým zvýšením cen, mezd (to by posunulo SP nahoru do nového rovnovážného bodu). Produkce by se nezměnila, nebyl by nutný přizpůsobovací proces, rovnováha by se ustanovila ihned (při inflaci odpovídající růstu AD).

→ „rozdělování“ permanentního růstu tedy závisí na typu formování očekávání a sklonu křivky SP (g)!!

2.) nabídková inflace = projevuje se nabídkovými šoky (jedná se o omezení nabídky zpravidla růstem nákladů a to i
za situace, kdy skutečný produkt nedosahuje úrovně potencionálního), příčinou je:
• Růstem nominálních mezd rychlejším tempem než je růst produktivity práce
• Růst cen základních surovin
• Existenci nedokonalé konkurence
• Politickými událostmi
• Depreciace měnového kursu
• Růst míry zdanění

Příklad devalvace měny domácí země

(výšení cen dováženého zboží). Toto zvýšení cen zvyšuje agregátní cenovou hladinu o 5 % oproti výchozí úrovni (ekonomika je v dlouhodobé rovnováze , skutečný produkt Y1 je na úrovni potenciálního Y*.Míra růstu AD činí 10 %, skutečná a očekávaná míra inflace je rovna 10 %.)

V dalším období vzroste agregátní cenová hladina jako důsledek růstu relativních cen vyvolaných devalvací měny o 5 %. Křivka SP1 se posune o 5 procentních bodů doleva nahoru (k SP2), očekávaná míra inflace však zůstává stejná (10 %). Jestliže tempo růstu agregátní poptávky zůstane i nadále 10 % a křivka DG1 zůstane tedy na stejné úrovni, pak zvýšení agregátní cenové hladiny posune ekonomiku v dalším období do bodu E2, současně se zvýší míra inflace a sníží úroveň reálného produktu. Skutečná míra inflace se ale nezvýší o 5 %, což činí příspěvek nepříznivého šoku, ale jen o 3,33 %, zbylá část inflace tj. 1,66 % je paralyzována poklesem reálné produkce. Reálný produkt se sníží o 3,33 %. (dle rovnice průsečíku křivek DG a SP)

Na nabídkový šok lze z pohledu hospodářské politiky reagovat 3 způsoby dle typu HOPO:
1.) neutrální (zachovává nezměněné tempo růstu AD – nabídkový šok se rozdělí mezi růst inflace a pokles produkce)
2.) akomodativní (přizpůsobovací) - snaží se eliminovat vliv šoku na produkci a navrátit ekonomiku na potenciál, zvýší tempo růstu AD a šok se projeví jen do růstu inflace.
3.) potlačovací – snaží se eliminovat růst inflace, dojde k poklesu tempa růstu AD a šok se projeví jen do poklesu produkce

Má-li se tedy eliminovat efekt poklesu produktu

Má-li se tedy eliminovat efekt poklesu produktu, musí přizpůsobovací politika zvýšit tempo růstu agregátní poptávky např. expanzivní monetární politikou, tj. zvýšení míry růstu peněžní zásoby (také o 5 % tedy na 15 %). Křivka DG1 se posune nahoru do DG2 a protne křivku SP2 v bodě E2, který leží na úrovni potenciálního produktu. Míra inflace se při tomto typu odezvy hospodářské politiky zvýšila na 15 %, a reálný produkt zůstal na svojí původní úrovni. V případě potlačovací politiky by se míra růstu agregátní poptávky musela snížit na 0 %. „Cenou“ za plné potlačení inflačního efektu nepř. nab. šoku je však hluboký pokles produkce pod úroveň potenciálního produktu a výrazný růst míry nezaměstnanosti.

METODY LÉČENÍ INFLACE (metody dezinflace – realizace restriktivní monetární nebo fiskální politiky)

1) Metoda cold turkey – znamená aplikaci výrazného a permanentního snížení míry růstu agregátní poptávky - razantní ale poměrně rychlé snižování inflace, ale za cenu hlubšího ekonomického poklesu (recese) během bezinflačního procesu (2-3 roky)

2) Gradualistická medoda spočívá v pomalém a postupném snižování míry růstu agregátní poptávky (1% ročně), tj. nominálního produktu – pokles produkce není tak velký, ale trvá delší dobu.

Permanentní zvyšování AD

„Mach“ místo křivky SAS používá křivku SP a DG (křivky dynamické nabídky a poptávky). Na vertikální ose měříme míru inflace (v %) a na horizontální ose měříme míru růstu důchodu. Na ose X měří míru růstu produktu (Y/PP*100) místo produktu Y a osa Y představuje změnu cenové hladiny (inflaci) místo prosté cenové hladina P. Princip posunu křivek je stejný.

Křivka SP vyjadřuje takové kombinace tempa růstu produkce a míry inflace, které jsou kompatibilní s danou očekávanou mírou inflace (představuje tedy o očekávanou inflaci rozšířenou krátkodobou Phillipsovu křivku). Podél křivky SP je míra očekávané inflace (e) neměnná. Křivka SP má pozitivní sklon, protože míra nezaměstnanosti je v inversním vztahu k míře růstu produkce. Její sklon je dán citlivostí produkce (Y) na změnu inflace (g=  / Y)

Křivka DG představuje kombinace míry inflace a míry růstu reálné produkce kompatibilní s danou mírou růstu nominálního produktu. Podél křivky DG je konstantní míra růstu nominálního produktu, která se rozděluje mezi různé komb. míry inflace a míry růstu (pokl.) reálné produkce.

Křivka DG

Křivka DG představuje kombinace míry inflace a míry růstu reálné produkce kompatibilní s danou mírou růstu nominálního produktu. Podél křivky DG je konstantní míra růstu nominálního produktu, která se rozděluje mezi různé komb. míry inflace a míry růstu (pokl.) reálné produkce.

Ve výchozí pozici ekonomiky, v bodě dlouhodobé rovnováhy E1 je míra růstu nominálního produktu 10 %, míra skutečné a očekávané inflace také 10 % a skutečný reálný produkt je na úrovni potenciálního tj. Y = Y* = 100. Nechť v dalším období dojde k permanentnímu zvýšení růstu nominálního produktu na 15 % (vyvolané nadměrnou monetární expanzí). Křivka DG1 se posune k DG2 (o 5 procentních bodů) a v průsečíku s křivou SP1 je bod rovnováhy E2 (míra inflace je zde 11,66% a produkce vzrostla na 103 %). V dalším období se křivka SP1 v důsledku zvýšení očekávané inflace na 11,66% posune doleva nahoru k SP2. Protože vzrostla produkce na 103 %, mění se výchozí základna pro křivku DG a tudíž křivka DG2 se posune doprava k DG3 tak, že se pohybuje po pomyslné čáře na úrovni 15 % (což je permanentní míra růstu agr. poptávky) až nad úroveň produkce 103 %.Tato křivka DG3 protne křivku SP2 v bodě E3, kde je skutečná míra inflace 13,88 % a produkce vzroste na 104 %. Protože se zvýšila v období 3 skutečná míra inflace na 13,88 %, v dalším období se zvýší očekávaná inflace na 13,88 % a křivka SP2 se posune doleva nahoru k SP3. Protože současně ve 3 období vzrostla produkce na 104 %, posune se křivka DG3 doprava k DG4 až do úrovně produkce 104 %. Vznikne opět nový průsečík křivky SP3 a DG4 v bodě E4, kde je míra inflace 15,74 % a produkce klesla na 103 % (jestliže dochází k poklesu míry růstu produkce, křivka DG se bude posunovat po uvedené pomyslné čáře doleva dolů). Stejně tak pokud bude klesat míra inflace, křivka SP se bude posunovat doprava dolů.
Tato přizpůsobovací cesta tvoří tzv. smyčku. Nejdříve roste jak inflace, tak i produkce, pak je období ,kdy roste inflace a klesá míra růstu produkce – vzniká stagflační syndrom, období, kdy klesá míra inflace a roste produkce. A nakonec období, kdy roste míra inflace a roste produkce, aby “uhasla” na výchozí úrovni 100.

Jednorázový růst AD

V důsledku fiskální nebo monetární expanze se křivka agregátní poptávky AD1 posune doprava nahoru k AD2.Růstem AD (posun doprava nahoru) vyvolá posun rovnovážného bodu za úroveň potencionálního produktu (rozevírá se tzv. inflační mezera= rozdíl mezi skutečným a potencionálním produktem). Tomuto bodu, kdy produkce vzrostla o 10%,odpovídá vyšší cenová hladina - P2=1,05. V bodě E2 dojde současně k poklesu reál. mezd, protože nominální mzda zůstala stejná.

Jakmile pracovníci rozpoznají zvýšení cenové hladiny, budou při mzdových vyjednávání požadovat zvýšení nominálních mezd úměrně růstu skutečné cenové hladiny. Zakotví tedy míru očekávané inflace předem do mzdových sazeb. Tím však dojde k růstu mzdových nákladů firem a tedy k růstu agregátních nákladů a cen a k posunu křivky krátkodobé agregátní nabídky z SAS1 na SAS2 (posunutí o 5 procentních bodů).

Jestliže dojde pouze k jednorázovému zvýšení agregátní poptávky a tedy jejímu posunu doprava nahoru, nová křivka SAS2 se protne s křivkou AD2 v bodě E3. Dojde tedy k poklesu produkce, přičemž v dalším přizpůsobovacím procesu by se produkce postupně vrátila do své výchozí pozice na úroveň potenciálního produktu. Pokud se tedy změní tempo růstu AD, ekonomika se vychýlí z dlouhodobé rovnováhy a přizpůsobovací proces se pak odvíjí od míry očekávané inflace. Analýzy uvádějí, že se inflačního očekávání utváří adaptivně.

Produkce a zaměstnanost

Produkce a zaměstnanost tedy začne při jednorázovém zvýšení agregátní poptávky fluktuovat. Zamezit fluktuaci produkce a udržet úroveň produkce nad potenciálním produktem, tj. nad přirozenou mírou nezaměstnanosti lze tak, že zvýšení agregátní poptávky se nebude realizovat jednorázově, ale že dojde k permanentnímu zvyšování agregátní poptávky – k permanentní akceleraci. Agregátní poptávka se musí permanentně zvyšovat o tolik, kolik činí růst mzdových nákladů (další zvýšení agr. poptávky posune křivku AD2 do AD3 atd. )

Otázkou je: Jak se permanentní zvýšení růstu AD „rozdělí“ mezi růst reálného produktu a růst inflace.

Platí, že tempo růstu nominálního produktu (yn) se rovná součtu tempa růstu agregátní cenové hladiny – míry inflace () a tempa růstu reálného produktu (y),tedy: yn =  + y
Vycházíme z průsečíku křivek SP a DG: ten vyjadřuje velikost míry inflace vyvolané změnou agregátní poptávky.
Po dosazení do rovnice tak dostáváme míry inflace a růstu reálného produktu pro jednotlivá období.

Rovnice křivky SP= t = e + g. Yt +zt (Yt –reálný produkt)
Rovnice křivky DG = Yt = yt -t + Yt-1 (yt –nominá produkt)
Rovnice průsečíku: t = 1 / (1 + g) . [et + g.(yt + Yt-1)+ zt] (zt –přírůstek nabídkové inflace k celk.inflaci)
(et -očkávaná inflace – z minulého období)

1. poptávková inflace

• Nadměrné investiční výdaje
• Růst tempa peněžní zásoby
• Růst vládních výdajů G nebo pokles daní
• Trvalé vládní rozpočtové deficity kryté emisí peněz (nejsou-li financovány emisí obligací)
• Úsilí trvaleji udržovat míru nezaměstnanosti pod přirozenou mírou nezaměstnanosti
• Růstem nominálních mezd (vyšší než růst produktivity)

Motorem, který pohání poptávkovou inflaci je tedy buď nadměrně expanzivní monetární nebo fiskální politika.

Jednorázový růst AD
Ve výchozí pozici je ekonomika v rovnováze a SAS a AD se protínají na úrovni potencionálního produktu (tj. při plné zaměstnanosti). Křivka SAS je determinována mírou očekávané inflace (indexem nominálních mezd).Ve výchozím bodě se míra skutečné i očekávané inflace rovná 0 %

V bodě E1 tedy existuje DLOUHODOBÁ ROVNOVÁHA, neboť:
1) existuje rovnováha mezi AD a AS (AS=AD)
2) skutečná míra inflace se rovná očekávané inflaci (1=e1)
3) reálná mzdová sazba se rovná rovnovážné reálné mzdové sazbě

Existují tři stupně závažnosti inflace:

- mírná(do 10%)-slučitelná se zdravým vývojem ekonomiky, nepřekračuje tempo růstu výkonu (HDP roste i reálně)
- pádivá (10-100%) roste rychleji než výkon ekonomiky, ↓kupní síly peněz (v ČR po roce 1989 50%)
- hyperinflace - peníze přestávají plnit své funkce, dochází k naturalizaci ekonomiky
(Větší vypovídací schopnost má však tendence změny a ne absolutní výše v %)

Inflace je projevem ekonomické nerovnováhy. Inflační prostředí ekonomiky sebou přináší inflační očekávání. Jestliže se inflace v ekonomice projeví, její existence se stává důležitým faktorem při rozhodování a je pak opakovaně vnášena do ekonomiky, i když příčiny jejího vzniku už pominuli. Pro klasifikaci inflace je důležitý i vztah mezi růstem cenové hladiny a úrovní a změnou výkonu ekonomiky.

Podle příčin vzniku pak rozlišujeme:

1. poptávková inflace - projevuje se růstem cenové hladiny v důsledku nepřetržitého nadměrného zvyšování agregátní poptávky ve snaze udržet výkon ekonomiky nad úrovní potencionálního produktu!! Příčinami může být:

18. Teorie cen a inflace

Inflace je všeobecně spojována s růstem tržních cen a snižováním koupěschopnosti peněz. Pohyb cen u různého zboží není stejný, z makroekonomického hlediska jsou cenové změny důležité až ve svém souhrnu.

Inflace je nepřetržitý růst AGREGÁTNÍ cenové hladiny V ČASE. K inflaci dochází, roste-li hladina průměrné úrovně cen VŠECH statků a služeb v průběhu DELŠÍHO období. K měření cenové hladiny se používají různé cenové indexy (indexem spotřebtel.cen–CPI,deflátor) a míra inflace se pak vyjadřuje jako:

Míra inflace (rok t)
cen.hladina v roce t – cen.hladina roce t-1
= ---------------------------------------------------- x 100
cenová hladina v roce t-1
(vyjadřuje míru změny cenové hladiny, např. CPI)

Deflace - opakem inflace, nastává, jestliže celková hladina cen klesá.
Dezinflace - označuje pokles míry inflace.

Protože státní orgány mohou přijímat opatření, jimiž lze zabránit vzestupu cen.hladiny, rozlišujeme inflaci:
- otevřenou (zjevnou) – skutečný trvalý růst cenové hladiny
- potlačenou – vzestup cenové hladiny je blokován, ale příčiny zůstávají, projevuje se jinými formami – růst vynucených úspor, existence nedostatkového zboží, černý trh (existuje převis D nad S a je bráněno cenám svým růstem tento převis eliminovat)
-skrytá- nezachytitelná inexem(levnější výrobky jsou nahrazovány dražšími,aniž by tomu odpovídala vyšší kvalita).