Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

30. Ekonomická integrace. Příčiny ekonomické integrace. Přístupy k integraci. Stupně integrace. Integrace a výkonnost. Charakteristika vývoje integrac

Mezinárodní obchod je základní formou, v níž se ukazuje tendence ekonomik k internacionalizaci.
Vývoj národohospodářských komplexů je formován požadavky, které musí země splňovat jako výrobce a jako spotřebitel:
- země-výrobce – je charakterizována prohlubující se specializací, o níž se opírá její postavení v mezinárodní dělbě práce
- země-spotřebitel – je charakteristická neustálým rozšiřováním sortimentu potřeb

Tyto tendence jsou jedním ze základních stimulů rozvoje mezinárodního obchodu, ale současně ukazují, že mezinárodní obchod není ideální a z hlediska stabilizace plně adekvátní formou řešení uvedeného problému. Zejména proto, že:
- procesy specializace a začleňování země do mezinárodní dělby práce vyžadují určité časové garance
- prohlubující se specializace zakládá dlouhodobou závislost na vnějším prostředí
- mezinárodní obchodní transakce se sjednávají zpravidla na kratší časové horizonty pokud nejsou jednofázové
- požadavky hospodářského vývoje vyvolávají trvalý tlak na přizpůsobování národních ekonomických struktur

Nástroje vnější obchodní a měnové politiky

Liberalizace zahraničního obchodu není ve všech zemích různá. K charakteristickým znakům státní hosp. intervence patří určitá míra ochranářství (protekcionismu), jehož záměrem je ochrana domácích producentů před silnějšími zahraničními konkurenty a jejich produkcí.
Nástroje vnější obchodní politiky dělíme:
• nepřímé (tržní), kam můžeme řadit opatření monetární a fiskální politiky, poku mají vliv na vývoj platební bilance, ale také intervence na devizových trzích.
• přímé, charakterem administrativní opatření jako dovozní kvóty, cla, vývozní subvence a neviditelné překážky dovozu.

Schéma konečných cílů vnější obchodní a měnové politiky:

Přední místo mezi nástroji obchodní politiky pak zaujímají cla a kvóty:
 clo je svým obsahem daň, kterou vybírá stát za dovoz do země nebo vývoz ze země. Zvýšení celních sazeb omezuje celkový objem dovozu a tím i úroveň AS na domácím trhu.
 kvóty stanovují maximální objem určitého druhu výrobku, který je možno do země dovézt ve stanoveném období.
 vývozní prémie (subvence) je opatření na podporu vývozu (ve formě odečtu z daně).
Původní rovnováha v bodě E0, na světovém trhu je cena na úrovni pw, pak se utvoří rovnováha při produkci Yw. Rozdíl Yw – Y0 je dovoz a Yd je podíl domácí produkce. Poté uplatnění cla – zvýšení ceny na pc => pokles objemu realizované produkce i podílu dovozu v ní.

Teorém (efekt) lokomotivy

- je mechanismus, kdy růst výkonu v zemi A vyvolá následný růst výkonu v zemi B a naopak.
- dojde-li v zemi A k růstu skutečného reálného produktu při nezměněném sklonu dovozu, pak vzroste také objem služeb a statků, které jsou do této země dováženy. Růst importu v zemi A povede ke změně salda na běžném účtu i ke změně salda platební bilance, jako celku. Saldo platební bilance země A se stane pasivním, zatímco země B aktivním. Na zemi B působí původní vzestup výkonu země A jako impuls, který vede k růstu jejího celkového výkonu a dochází k vzájemnému ovlivňování.
- jeho působení vychází ze situace, kdy se země nacházejí pod úrovní potenciálního produktu. Dosáhnou-li však ekonomiky úrovně potenciálního produktu pak efekt lokomotivy přechází do efektu importované inflace.

Efekt importované inflace
- růst výkonu v zemi A vede ke zvýšení cenové hladiny v zemi A, ale i zvýšení vývozu ze země B do A, to vede k růstu čistého exportu v zemi B a také k růstu AD, v důsledku čehož vzroste cenová hladina v zemi B. Vzestup ceny v zemi A, tak byl importován do země B.
Stejně jako v případě dovozu, tak i vývozu lze vysledovat multiplikační efekt (je spojen s multiplikátorem zahraničního obchodu, respektive tzv. vývozním multiplikátorem). Vývoz chápeme jako stimulant růstu AD.

Ricardova teorie komparativních výhod

Př.: Máme ve světové ekonomice jednu vyspělou ekonomiku – zemi A, a tři ekonomiky méně vyspělé – země B, C, D.
Ve výchozí situaci produkují všechny země výrobky x, y.
Po specializaci je jejich výkon x*, y*.


Země A měla absolutní výhodu u obou výrobků, ale u výrobků statku y byla menší než u výroby x. Proto dochází ke specializaci a z původní produkce, která byla 14x + 15y, dochází k navýšení na 16x + 18y.

Větší výkon vytváří předpoklady pro vyšší úroveň spotřeby, která je však závislá na tom, jak proběhne mezinárodní směnná transakce.

Vzájemný vztah mezi růstem výkonnosti ekonomiky a úrovní spotřeby ukazuje následující tabulka:


Nebrali jsme ale v úvahu vzájemný vztah mezi specializací a vznikem úspor z rostoucího rozsahu výrob.

Vnější obchodní politika státu

Nejkoncentrovanější výpovědí o úrovni mezinárodního propojení ekonomiky je platební bilance země, jejíž dlouhodobě vyrovnané saldo můžeme považovat za bezprostřední cíl stabilizační politiky orientované jak do měnové, tak do obchodní politiky.
Platební bilance udává přehled všech ekonomických transakcí mezi domácími a zahraničními ekonomickými subjekty, přičemž tyto transakce můžeme roztřídit a to na základě společných znaků jednotlivých položek, do několika základních skupin, jež tvoří: zboží, služby, důchody, transfery, dlouhodobý kapitál, krátkodobý kapitál a devizové rezervy. Pohyby těchto položek se sledují prostřednictvím jednotlivých účtů, mezi nimiž nejvýznamnější jsou:
 Běžný účet: zde je zachycen především vývoz a dovoz zboží a dále jsou zde zachyceny transferové platby (jednostranné platby, které nevedou ke vzniku zahraničních pohledávek či závazků – převody pracovních příjmů, dary, hospodářská pomoc…)
 Kapitálový účet: na něm jsou zachyceny čisté příjmy z kapitálu (zisky, úroky, dividendy)
 Finanční účet: vývoz a dovoz kapitálu (krátkodobého i dlouhodobého) – například přímé a portfoliové investice.
 Chyby a opomenutí, kurzové rozdíly: všechny transakce nemusí být podchyceny.
 Změna devizových rezerv: vzniká jako kumulativní saldo předcházejících tří položek, má opačné znaménko a představuje úřední vyrovnání znamenající změnu v devizových rezervách země.

Předpoklad - salda platební bilance v zemi A i v zemi B jsou vyrovnaná. Pak je zřejmé, že růst vývozu ze země A do země B, resp. omezení vývozu ze země B do země A, povede ke vzniku aktivního salda platební bilance v zemi A a současně ke vzniku pasivního salda této bilance v zemi B. Platby za dovážené zboží a služby snižují celkovou poptávku země, závisí na sklonu k dovozu, to je podílu dovozu na HDP.
Pokud v zemi roste s reálným výkonem ekonomiky i sklon k dovozu, pak se v dané zemi snižuje úroveň výdajového multiplikátoru a ten má tvar:
mpe . . .mezní sklon k dovozu

Absolutní výhodu (Smithova teorie)

) chápeme jako schopnost země A vyrábět určitou komoditu efektivněji (nižší náročnost na vstup u jednotky výstupu) než je tomu v případě země B.

Př. Jsou dvě země A a B – produkují tentýž sortiment v podobě dvou výrobků x a y, přičemž na produkci každého z těchto výrobků využívají obě země polovinu svých zdrojů.
Jejich produkce je tedy např.

Z toho je zřejmé, že země A vyrábí výrobek x efektivněji než země B a u výrobku y je tomu naopak. Z toho důvodu se bude země A specializovat na statek x a země B na y.
Původní celkový produkt obou zemí byl: 5x + 6y.
Nový díky specializaci je vyšší a to: 6x + 8y.

Mezinárodní směnnou se může zvýšený specializovaný výkon proměnit ve vyšší úroveň spotřeby.

Ricardova teorie komparativních výhod – efektu z mezinárodní směny je možno dosáhnout, i když absolutní výhoda je na straně jedné země ve všech směňovaných produktech. V takovém případě hovoříme o tzv. komparativních výhodách, které umožňují rozvoj mezinárodního obchodu mezi zeměmi s různou úrovní vyspělosti.
Specializace znamená využití zdrojů, které se uvolnily ve výrobách, jež jednotlivé země opustili, z čehož tedy vyplývá, že v zemi A bude produkce X větší. V zemi B pak bude vyšší produkce Y, na které se bude specializovat. Efektu mezinárodní směny je však možno dosáhnout i v případech, kdy absolutní výhoda je na straně jedné země ve všech směňovaných produktech, v tomto případě hovoříme o komparativních výhodách.

Jamajské smlouvy

Jamajské smlouvy (1976) znamenali rozpad Brettonwoodského systému. Znamenali omezení role zlata v MMS, potvrzení režimu plovoucích měn. kurzů, umožnění prodeje zlatých rezerv MMF ve prospěch rozvojových zemí (z MMF).
Také došlo k revizi ohodnocení a případného užití nadnárodní peněžní jednotky označené jako zvláštní prává čerpání (SDR). SDR jsou účetní peníze, jež mohou členské země využívat k vypořádání svých dluhů.
K nejvýznamnějším současným měnovým systémům patří Evropský měnový systém (EMS), který byl vytvořen v roce 1978 a zaveden všemi tehdejšími členskými zeměmi Evropského společenství (ES), a to s cílem vytvořit oblast stability měnových kurzů. Byla zavedena nová mezinárodní peněžní jednotka ECU (European currency unit), která byla konstruována jako vážený koš národních měn jednotlivých členských zemí ES. ECU plnila čtyři základní funkce:
- byla základem a osou EMS
- napomáhala zmírňovat či financovat deficity platebních bilancí členským zemí
- tvořila základ pro konstrukci ukazatele divergence (CBy dostávali signály k intervencím včas)
- plnila roli peněžní jednotky využívané při platbách, které byly realizovány mezi jednotlivými CB členských států ES.

29. Mezinárodní obchod. Příčiny mezinárodního obchodu. Základní efekty a rizika jeho rozvoje. Absolutní a komparativní výhody. Liberalizace zahraniční

Mezinárodní obchod a efektivnost hospodářství
Mezinárodním obchodem rozumíme směnné transakce uskutečňované přes hranice národních ekonomik. Mezinárodní obchod představuje takovou formu činnosti, která mnohostranně rozvíjí výrobní i spotřební možnosti jednotlivých ekonomik. Zahraniční obchod není možné chápat pouze jako produkt vyspělosti těchto ekonomik a to i když platí, že s rozvojem národního hospodářství se zvýrazňují tendence k otevřenosti ekonomiky.

Příčinami vzniku mezinárodního obchodu jsou:
 přírodní a klimatické podmínky, které ovlivňují výrobní i spotřební možnosti společnosti
 odlišné preference spotřebitelů v různých zemích, spec. tuzems. firem na určité statky
 možnost realizovat tzv. absolutní výhody, znamená to, že tuzemské firmy vyrábějí daný produkt s nižšími náklady než firmy zahraniční
 konflikt mezi výrobou a spotřebou, země není v roli producenta statků a služeb uspokojit veškeré požadavky svých spotřebitelů. Mezinárodní obchod tak umožňuje výrobní specializaci, jejímž rizikem je vznik reálné závislosti dané E na svém okolí.
 klesající náklady velkovýroby, vznikají z možnosti optimalizovat rozměr výstupu.

C. vývoj zahraničního (mezinárodního) obchodu a jeho vliv na měnový kurz

Vývoj salda platební bilance bude tedy mít dosti výrazný vliv na vývoj měnového kurzu příslušné peněžní jednotky. Bude-li saldo platební bilance přebytkové, pak bude docházet ke zhodnocování (apreciaci) tuzemské měny a současně k znehodnocení (depreciaci) měny zahraniční. Kdežto v případě deficitního salda platební bilance se bude prosazovat tendence k znehodnocování tuzemské měny a k zhodnocování měny zahraniční.

Systém měnových kurzů
Díky intervencím na finančním trhu ze strany státu a vlády rozlišujeme mezi třemi základními systémy měnových kurzů:
 čistý floating (systém plovoucího měnového kurzu) – vláda zastoupená CB neintervenuje na devizových trzích ve prospěch příslušné národní měny.
 řízený floating (systém nečistého plování měnového kurzu) – vyznačuje se jistou mírou intervencí, které vládní instituce realizují na mezinárodním trhu peněz. CB stanovuje určité fluktuační pásmo v němž se měna může volně pohybovat. Intervence jsou spojeny s nákupem (tlak na znehodnocení měny) nebo s prodejem (tlak na zhodnocení měny) příslušné peněžní jednotky na devizových trzích.
 fixní kurz (systém pevného kurzu) – CB se snaží minimalizovat rozdíl mezi nominální a reálnou hodnotou kurzu prostřednictvím průběžných intervencí na devizových trzích. Změny kurzů jsou tak minimální, a tudíž nehovoříme o apreciaci či depreciaci, ale o revalvaci (zhodnocení) nebo devalvaci (znehodnocení) měny.

Mezinárodní měnový systém (MMS)

MMS je soustava devizových trhů, jejímž prostřednictvím jsou jednak financovány kapitálové toky a platby v rámci mezinárodního obchodu a jednak determinovány měnové kurzy jednotlivých národních měn. Tento systém je v reálné ekonomice představován určitou soustavou pravidel a institucí, jež mají zabezpečit jeho pokud možno bezproblémový chod. Historicky:
• standard zlaté mince (mince ve skutečném oběhu) – do začátku 1. světové války
• standard zlatého slitku (zlato v prutech, určité omezení směnitelnosti bankovek za zl.) – 1918 -25
• standard zlaté měny (omezení přímé směnitelnosti za nepřímou prostřednictvím zlaté měny jako USD nebo GBP) – 1925 – 1938

Po skončení 2. světové války se obnovuje MMS Brettonwoodským měnovým systémem (1944), kdy byl stanoven režim pevných měnových kurzů, přímá směnitelnost národních měn, rozvoj mnohostranného systému mezinárodních plateb a odstranění měnových restrikcí. Kurzy národních měn byly odvozeny z tzv. systému pari měnových kurzů.
Na základě Brettonwoodských dohod byl založen Mezinárodní měnový fond (MMF), který má podporovat růst mezinárodního obchodu a přispívat ke stabilitě měn a napomáhat odstranění deficitů platebních bilancí. Rozdíly v platebních bilancích donutili USA zrušit v roce 1971 směnitelnost USD za zlato.
Důsledkem toho bylo podepsání Smithonovských dohod (1971), čímž byl devalvován USD od 10%, došlo k aktualizaci měnových kurzů a stanovení širšího fluktuačního pásma pro pohyb národních měn.

B. měnový kurz a vývoj na trhu domácích aktiv

o faktorem ovlivňujícím měnový kurz je úrokový diferenciál, jehož hodnotu určíme jako rozdíl mezi domácí a zahraniční reálnou úrokovou mírou. Obecně můžeme konstatovat, že ve světové ekonomice se pohybuje určitý objem finančních prostředků, jež se investoři snaží umístit do ekonomik, které se vyznačují poměrně vysokým úrokovým diferenciálem a to s cílem získat co možná největší profit plynoucí právě z rozdílnosti úrokových měr. Tyto finanční prostředky jsou v ekonomické teorii označovány pojmem „horké peníze“ (hot money).
graf na str. 305
o Zhodnocení eura a znehodnocení české koruny v důsledku vývoje na českém trhu aktiv (symbolický zápis):
……….doplň vzorec str. 306

C. vývoj zahraničního (mezinárodního) obchodu a jeho vliv na měnový kurz
o zhodnocení eura v důsledku poklesu poptávky po českém zboží ze strany německých spotřebitelů (symbolický zápis):

Jak již víme z předchozího, na úroveň kurzu mají poměrně výrazný vliv tři faktory:
1) míra inflace, ovlivňující poptávku tuzemských i zahraničních E subjektů po domácích i zahr. statcích a službách,
2) mezinárodní obchod, tj. transakce zachycené na běžném účtu platební bilance, a
3) mezinárodní pohyb kapitálu, tj. operace, jež jsou zaznamenány na finančním účtu této bilance.

Měnový kurz a jeho změna

Změní-li se poptávané nebo nabízené množství národní měny na mezinárodním trhu peněz, musí bezpodmínečně dojít také ke změně měnového kurzu této peněžní jednotky. V případě, že dojde díky této změně k růstu kurzu příslušné měny, pak budeme hovořit o zhodnocení (apreciaci) národní měny. V opačném případě budeme hovořit o jejím znehodnocení (depreciaci).

V reálně fungující ekonomice je měnový kurz dosti výrazně ovlivňován vývojem jak na nabídkové, tak na poptávkové straně příslušného mezinárodního trhu peněz.

Faktory ovlivňující tento vývoj:

A. měnový kurz a cenová hladina
o vývoj měnového kurzu je poměrně výrazně ovlivňován relativními změnami mezi pohybem vnitřních cenových hladin v jednotlivých ekonomikách tj. vývojem relativní kupní síly příslušné měny. V okamžiku, kdy v jedné z námi analyzovaných zemí poroste cenová hladina rychleji než v zemi druhé, dojde v této zemi k tzv. inflačnímu znehodnocení její národní měny.
o Inflační znehodnocení eura (symbolický zápis):
EEUR (q = qE; EE = 34,07 CZK/€) => růst CPIČR < růst CPIE-27 => růst PPCZK & pokles PPEUR => růst DCR & pokles DE-27 => pokles DEUR => DEUR < SEUR (EE) => tlak na pokles er => pokles er (34,07 CZK/€  33,90 CZK/€)
o ve skutečnosti ovlivňuje pohyb cenové hladiny měnový kurz pouze částečně a to z těchto důvodů:
 reprezentativní spotřebitelský koš zahrnuje, jak statky a služby, jež jsou předmětem mezinárodní směny, tak zboží, které nelze na mezinárodním trhu směňovat. Vliv na výši měnového kurzu mohou mít pouze ceny mezinárodně směňovaného zboží neboť pouze změna poptávky respektive nabídky tohoto typu statků a služeb může ovlivnit nabídku či poptávku jednotlivých národních měn na mezinárodním trhu peněz.
 Teorie parity kupní síly předpokládá, že všechny mezinárodně obchodovatelné statky a služby je možno označit jako homogenní zboží. Předpoklad dokonalé standardizace, tj. určité identity zboží platí pouze u určité části statků a služeb jež jsou předmětem mezinárodního obchodu.
 Mezinárodní směnitelnost zboží není omezena pouze prostřednictvím působení trhu (např. dopravní náklady), ale také řadou administrativních opatření jež vytvářejí bariéry volného obchodu (kvóty, cla, vývozní subvence atd.).

- verze absolutní

- vychází z poměru mezi peněžním vyjádřením určitého množství zboží a služeb v zemi A a v měně této země ( ) a peněžním vyjádřením téhož množství zboží a služeb v zemi B a v měně této země ( ) a to k určitému okamžiku



- verze komparativní - založena na předpokladu, že se změny v relativní kupní síle srovnávaných peněžních jednotek odrážejí také ve změnách měnových kurzů. Aktuální měnový kurz je závislý na relativních změnách mezi pohybem cenové hladiny pro určitý spotřební koš v zemi A a v zemi B. Teorie parity kupní síly pak považuje takto stanový kurz národní měna za kurz přirozený.





Parita (rovnost) = zásada národní rovnosti, podle níž se nečiní rozdíl mezi občanem daného státu a cizím státním příslušníkem, resp. mezi tuzemským a zahraničním zbožím.

28. Mezinárodní trh peněz. Definice měnového kurzu, charakteristika kurzových režimů. Změny měnových kurzů a dopady na výkonnost ekonomiky.

Národní ekonomiku nemůžeme chápat jako uzavřenou, nýbrž jako otevřenou, čili poměrně výrazně zapojenou do mezinárodního obchodu.
Zahraniční obchod definujeme jako obchod se statky a službami probíhající mezi jednotlivými národními ekonomikami. To vyžaduje rozvinutý mezinárodní měnový systém, který umožňuje zprostředkovat platby mezi jednotlivými ekonomickými subjekty a současně vytváří co nejpříznivější podmínky pro rozvoj mezinárodních obchodních vztahů. Transakce se provádějí uznanými národními měnami jako volně směnitelné měny.
Důležitou součástí je tedy také mezinárodní trh peněz, na němž se obchodují hotovostní peněžní prostředky (valuty) a likvidní bezhotovostní platební prostředky (devizy).

Měnový kurz
Měnový kurz (er) chápeme jako cenu peněžní jednotky jedné země vyjádřenou v peněžních jednotkách jiné země, tj. jako poměr, v němž se navzájem směňují dvě národní měny.
 přímý kurzovní záznam (přímá kotace) - určité množství domácích peněžních jednotek, jež je nutno vynaložit na nákup jedné jednotky měny zahraniční (29,5 CZK/€)
 nepřímý kurzovní záznam (nepřímá kotace) – množství zahraničních peněžních jednotek, které je zapotřebí vynaložit na nákup jedné jednotky domácí měny (0,034 €/CZK)

Měnový kurz (er)

Symbolickým zápisem můžeme rovnovážný měnový kurz charakterizovat takto:
E0 = 50CZK/€ => DEUR < SEUR => tlak na ↓er => ↓er (50czk/€  30,82CZK/€)

Národní měnu vstupující na mezinárodní trh peněz, považujeme za zboží => že mechanismus utvářející její cenu (= měnový kurz) bude obdobný jako u každého jiného statku – rovnovážná cena bude vznikat na základě vzájemného střetu mezi poptávkou po dané měně a nabídkou této měny.

Alternativní způsoby odvození rovnovážného kurzu.
1) Nejdříve budeme věnovat pozornost koncepci, v níž je měnový kurz odvozen na základě tzv. měnové parity, což je úředně stanovený poměr dvou národních měn (stanovený CB). Měnová parita se stanoví:
- na základě poměru váhového množství zlata, jež jednotlivé národní měny obsahují,
- přímým určením měnové parity k vybrané národní měně, popř. k určitému koši národních měn.
2) Druhým způsobem odvození hodnoty rovnovážného měnového kurzu je koncepce založená na paritě kupní síly národních měn, což je poměr vyjadřující rovnost kupních sil dvou srovnávaných národních měn:

Sociální politika

je souhrn opatření státu a ostatních institucí, které směřují ke zmírnění nerovností mezi obyvatelstvem. Sociální politika ovlivňuje celkový chod ekonomiky a vede k utváření humánního prostředí ve společnosti.

Nestátní instituce, které jsou také nositeli a spolutvůrci sociální politiky:
- zaměstnanecké a odborové svazy
- samosprávné orgány
- svazy zaměstnavatelů
- občanské iniciativy, atd.

V ekonomické teorii dochází k zohledňování opodstatněné kritiky sociálních programů předchozích desetiletí, která upozorňuje na negativní dopady předimenzovaného a plošného používání nástrojů sociální politiky.
Rozsáhlá sociální politika vyvolává nebezpečí narušení individuální motivace, podlamuje zájem o práci a negativně působí na efektivnost hospodářství => vývoj vedl ke zpřísnění pravidel poskytování jednotlivých forem sociálních podpor.
Tím byl v makroekonomii potlačen důraz kladený neokeynesiánským modelem na přerozdělování jako nástroj stabilizace AD, a tedy základ stability a prosperity systému.

Giniho koeficient

Giniho koeficient se určuje pomocí ploch pod skutečnou (B) a ideální (A) Lorenzovou křivkou. (A-B) je plocha vystínovaného obrazce.
Giniho koeficient je poměr: G = G leží v intervalu <0,1>
G = 1 (při absolutní nerovnosti rozdělování – platí, že: B = 0)
G = 0 (při absolutně rovnostářském rozdělování mezi domácnosti, kdy skutečná a ideální křivka splynuly).

Rozdělování a přerozdělování
Prvotní rozdělování
- rozdělení důchodu domácnostem za služby poskytnuté výrobními faktory
- výsledkem jsou mzdy, úroky, zisky a renty
Druhotné rozdělování (přerozdělování)
- podléhají mu důchody získané v prvotním rozdělování
- základním nástrojem jsou – státní rozpočet, rozpočty nižších územních celků, fondy (např. sociální pojištění)

Výsledkem přerozdělování je konečné rozdělení důchodů.
Důchody domácností byly zvýšeny o tzv. transferové platby a sníženy o daně, dávky, poplatky a jiné odvody do státního rozpočtu a dalších fondů.
Pro konečné rozdělení důchodů je typická menší nerovnost ve srovnání s prvotním rozdělováním, neboť důchody vyšších příjmových skupin se v druhotném rozdělování snižují a důchody nižších příjmových skupin mají tendenci se zvýšit.

Přerozdělovací procesy jsou významnou složkou sociální politiky.

27. Důchodová politika státu. Význam a předmět důchodové politiky. Problematika nerovnosti v důchodech. Přerozdělování v moderním tržním hospodářství

Důchodová politika jako součást stabilizační politiky
Důchodová politika vychází z toho, že způsob rozdělení důchodu předurčuje jeho následné užití, a to je významným faktorem ovlivňujícím stabilitu hospodářství. Otázky, které jsou předmětem zkoumání se vztahují ke dvěma okruhům problémů:
1) vztah mezd a stability hospodářství
2) nerovnosti v důchodech

V praxi se prosazují tři možné formy důchodové politiky:
- zmrazení mezd - znamená zákaz mzdových úprav a je krajním nástrojem v boji s inflací.
- statutární limity - stanovují se limity, o které je možno zvýšit současnou úroveň mezd.
- dobrovolné limity - stanovení max. přípustné úrovně mzdové úpravy, ne stanoveny zák.)
Dynamika mzdového vývoje ve vztahu k růstu výkonnosti ekonomiky patří k jedné z nejvýznamnějších a nejsledovanějších proporcí národního hospodářství.

Nerovnosti v důchodech domácností
Samotná skutečnost, že jednotlivé domácnosti disponují různým vlastnictvím VF, vede ke vzniku nerovností v důchodech. Skutečné rozdělování je ovlivňováno působením mnoha faktorů:
 tržní faktory - preferují je ekonomové vycházející z klasického modelu, zároveň si ale uvědomují, že mechanismus rozdělování může vyprodukovat nepřiměřené tvrdosti a jejich kompenzování v určité výši připouštějí)
 netržní faktory - efektivnost, kvalita zdroje, kvalifikace pracovníka, schopnosti, věk…

Nerovnosti v důchodech domácností

Vzhledem k tomu, že důchody domácností mají různé zdroje, dělíme je na pracovní a nepracovní důchody, přičemž nám půjde především o nerovnost pracovních důchodů. Za problém vyžadující zohlednění je obecně nutno vnímat skutečnost, když rozdělení vyprodukuje nepřiměřenou tvrdost (ohrozí životní standard), přestože se příjemce důchodu přičinil obvyklým způsobem.

Nerovnosti v důchodech domácností se zobrazují pomocí tzv. Lorenzovy křivky a měří pomocí důchodového Giniho koeficientu. Lorenzova křivka je konstruována tak, že vyjadřuje vztah mezi procentním vyjádřením domácností a procentním vyjádření důchodu.

Vodorovná osa – domácnosti jako příjemci důchodů
Svislá osa - přijaté důchody

Pokud by důchody byly rozděleny rovnoměrně, pak by grafem byla tzv. ideální Lorenzova křivka (je označena a), opačnou situaci, tzn. absolutní nerovnost v rozdělování by ilustrovala křivka tvořená vodorovnou osou a kolmicí vztyčenou v jejím koncovém bodě (veškeré důchody jsou přisvojeny jedné domácnosti, respektive úzké skupině).
Skutečná Lorenzova křivka leží mezi těmito krajními hranicemi (je označena b).

Krátkodobá a dlouhodobá Phillipsova křivka

Vertikála představuje dlouhodobou křivku na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti.
Krátkodobá křivka SPC1 - v bodě A (úroveň nezaměstnanosti odpovídá přirozené míře, při růstu produktu se snižuje míra nezaměstnanosti a roste konkurence na straně poptávky na trhu práce. Mzdový vzestup, posun ekonomiky do B. Vzestup mezd → růst očekávané inflace – posun ekonomiky do bodu C (posun krátkodobé křivky). Tato nová křivka vyjadřuje, že při každé úrovni nezaměstnanosti je vyšší míra inflace, neboť vzrostla očekávaná míra inflace. Faktory působící na výkon přesahující úroveň potenciálního produktu včetně ochoty pracovat, omezí v následném období výkon a míra nezaměstnanosti se vrátí na úroveň přirozené míry (vzroste). Ekonomika se posune do bodu D. Zde je míra inflace vyšší než ve výchozím stavu, ekonomika je v rovnováze, reálný výkon i nezaměstnanost se ustálily na výchozí úrovni, ale nominální veličiny (cena a nominální produkt) vzrostly. (Krátkodobá Phillipsova křivka vychází z předpokladu, že se nemění očekávaná míra inflace).

Čistá inflace

Problematické je především to, že při inflaci zpravidla nedochází k proporcionální změně cen všech statků, služeb a VF. V důsledku toho se mění relativní ceny:
 jsou vyvolány přerozdělovací procesy
 deformace při alokaci vstupů i ve výstupech ekonomiky.

Inflace negativně postihuje všechny příjemce fixních důchodů. Mzdy a platy většinou s mírnou inflací udržují krok. Inflace je zahrnována do očekávání subjektů ekonomiky a ty jí tedy anticipují (anticipovaná inflace).
Jestliže je míra inflace vyšší než anticipovaná (inflační šok), dochází k přerozdělení bohatství od věřitelů ve prospěch dlužníků. Na straně druhé, pokud je anticipace vyšší než by odpovídalo možnému inflačnímu vývoji, stává se anticipace příčinou vyšší setrvačné inflace. Keynesiánci předpokládají stimulační efekt mírné inflace na výkonnost a zaměstnanost, Monetaristé to odmítají. Inflace je vyrovnaná, pokud nemění relativní ceny. Nevyrovnaná inflace způsobuje výše uvedené efekty.
- - - - -
Relativní ceny – vzroste-li cena jednoho výrobku o 20% a druhého o 10%, cena druhého je tedy relativně nižší, i když na trhu obě ceny stouply. Ceny jednoho výrobku rostou rychleji než jiného.
Nevyrovnaná inflace mění relativní ceny a tak dochází k realokaci zdrojů, určité výrobky jsou upřednostňovány

Phillipsova křivka

Popisuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Phillipsova křivka byla zavedena na přelomu 50. a 60. let jako nástroj využívaný k interpretaci vztahu inflace a sledovaných hospodářských cílů. Bývá označována jako původní.

NeoKeynesiánci tuto původní křivku modifikovaly do vztahu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti (raná Phillipsova křivka) a vyjadřovala tzv. substituční teorii inflace (= země může uskutečňovat volbu mezi nezaměstnaností a inflací a může si „koupit“ nižší úroveň nezaměstnanosti za cenu vyšší míry inflace a naopak.
Souběžně s přehodnocováním neokeynesiánské verze Phillipsovy křivky se prosazovala v E teorii i hypotéza přirozené míry nezaměstnanosti. Vertikála v grafu představuje dlouhodobou křivku na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti (u*).

Příčiny inflace

Poptávková inflace (inflace tažená poptávkou) předpokládá vzestup AD, který vyvolá posun rovnovážného bodu za úroveň potenciálního produktu. Tím se rozevírá tzv. inflační mezera. Situace, kdy skutečný produkt je vyšší než potenciální (q*) není dlouhodobě udržitelná. Celkové výdaje poptávají větší produkt než může ekonomika dlouhodobě nabídnout a řešením (reakcí ekonomiky) je růst cenové hladiny, tedy inflace. Přitom AD je tvořena součtem výdajů na spotřebu, výdajů na investice, státních nákupů a čistého exportu. Každá z těchto složek může vyvolávat inflační tlaky. Stát může svými výdaji tyto inflační tlaky dále stimulovat.
Významnou složkou výdajů na spotřebu jsou mzdy. Jestliže růst mezd (nominální) předstihuje růst výkonnosti ekonomiky, působí mzdy inflačně. Stát může svými výdaji tyto inflační tlaky dále stimulovat.
Pokud výkon ekonomiky je pod q*, pak rostoucí AD stimuluje přibližování skutečného a potenciálního produktu a doprovodný vzestup cenové hladiny se za inflaci nepovažuje.

Inflace tažená nabídkou

může být vyvolána i za situace, kdy skutečný produkt nedosahuje úrovně q*. Vzhledem k tvaru nabídkové křivky se tedy jedná o omezení nabídky a protože příčinou je zpravidla růst nákladů, hovoříme o inflaci tažené náklady. Růst nákladů představuje hlavní příčinu nabídkové inflace a roli zde hraje např. postupné vyčerpávání zdrojů, které nutí využívat zdroje méně kvalitní či hůře dostupné. Další příčinou růstu nákladů může být produkce monopolů, která vstupuje jako meziprodukt do další výroby. Mimoekonomické, např. politické, jsou další příčiny vzestupu nákladů.

Důsledky inflace
CB se soustřeďují při své práci především na stabilitu spotřebitelských cen. V praxi se takovou stabilitou rozumí nikoli absolutní neměnnost cen, nýbrž jejich mírný růst. ČNB odhaduje, že v současnosti stabilitě spotřebitelských cen v ekonomice dlouhodobě odpovídá čistá inflace na úrovni kolem 2%.
Čistá inflace (vypočítává ČSÚ) je přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný o vliv nepřímých daní, případně rušení dotací.
Vyšší inflace znehodnocuje příjmy a úspory, znamená vyšší nominální úrokové sazby a zpravidla i vyšší proměnlivost inflace, což výrazně zvyšuje její náklady.
Inflace způsobuje:
- redistribuuje důchod od věřitelů k dlužníkům
- deformuje daňový systém
- skryté zatížení všech kdo spoří
- vysoké úrokové sazby.

Formy inflace

Hledisko identifikovatelnosti
 zjevná (otevřená) – dochází k růstu cenové hladiny
 potlačovaná (blokovaná) – vzestup cenové hladiny blokován, ale příčiny inflace zůstaly zachovány (navenek se projevuje růstem nucených úspor, černý trh, atd.)
 skrytá – je skryta způsobu měření (např. zastaráním spotřebního koše)
Hledisko kvantitativní
 mírná (plíživá) – tempo růstu cenové hladiny nepřekračuje tempo růstu výkonu (míra inflace do 10%)
 pádivá (cválající) – rychlejší růst cenové hladiny oproti růstu výkonu ekonomiky, roste snaha zkracovat držbu peněz, inflace se stává součástí kalkulací při uzavírání obchodních kontaktů (míra inflace – desítky-stovky%)
 hyperinflace – cenová spirála se roztáčí nezávisle na tempu růstu výroby, peníze jsou znehodnoceny – ze směnných transakcí vytlačeny přímou směnou (míra inflace – tisíce %)

Inflační očekávání – pokud se do rozhodování subjektů prosadí inflační očekávání, pak je prostřednictvím jejich tržního chování do ekonomiky opakovaně vnášena inflace, i když příčiny jejího vzniku již pominuly. Inflace se tak setrvačně udržuje v ekonomice i v následujícím období – setrvačná inflace.
- - - - -
Čistá inflace - (vypočítává ČSÚ) je přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný o vliv nepřímých daní, případně rušení dotací.
Mírná inflace – 1-10%, Pádivá inflace – 10-100%, Hyperinflace – 100-1000%.

Míra inflace

Pokud chceme dosáhnout co nejpřesnějšího vyjádření změny cenové hladiny, můžeme využít cenový index, který se označuje jako implicitní cenový deflátor (IPD) - deflátor HDP. Tento ukazatel se vyjadřuje pomocí nominálního a reálného HDP následovně:

IPD = IPD =
HDPN . . . nominální HDP
HDPR . . . reálný HDP

V makroekonomii je zpravidla IPD používán jako ukazatel pohybu cenové hladiny právě proto, že postihuje pohyb cen veškeré finální produkce: HDPR = HDPN / IPD x 100.
Inflace se projevuje růstem cenové hladiny, a proto bude vždy peněžním jevem. To ale neznamená, že její příčiny vznikají pouze v peněžní oblasti ekonomiky.
- - - - -
Ne každý vzestup cenové hladiny je nutně inflace.
Inflace – jev projevující se vzestupem cenové hladiny, snižuje se kupní síla peněžní jednotky, neznamená to ale, že se snižuje kupní síla obyvatel.
CPI nejvíce vypovídá o tom, jak nárůst cen dopadá na domácnosti.

26. Inflace a protiinflační politika. Pojetí inflace v ekonomii. Klasifikace inflace. Důsledky inflace. Inflační spirála. Phillipsova křivka v krátkém

26. Inflace a protiinflační politika. Pojetí inflace v ekonomii. Klasifikace inflace. Důsledky inflace. Inflační spirála. Phillipsova křivka v krátkém

Podstata inflace

Inflace je všeobecně spojována s růstem tržních cen, který způsobuje snižování koupěschopnosti peněz. Pro celkovou úroveň cen výrobků a služeb, které se v hospodářství prodávají a nakupují, zavádíme označení cenová hladina. Inflace je pak spojována s růstem cenové hadiny. Pokles inflace je označován jaké dezinflace a pokud většina cen v ekonomice opakovaně klesá, jedná se o deflaci. Inflací se pak ale rozumí trvalejší vzestup cenové hladiny.
K měření cenové hladiny se používají cenové indexy, což jsou vážené průměry cen vybraných zboží a služeb. Cenové indexy poměřují úroveň cen vybraného koše výrobků a služeb. Nejrozšířenější je index spotřebitelských cen (CPI). Je konstruován tak, že postihuje okruh výrobků a služeb, který je rozhodující z hlediska výdajů domácností.
Je do něj zařazeno:
- potravinářské zboží (potraviny, nápoje, tabák…)
- nepotravinářské zboží (odívání, nábytek, drogerie, doprava, volný čas…)
- služby (opravny, bydlení, zdravotnictví…)

Index spotřebitelských cen CPI je konstruován jako poměr nákladů na pořízení reprezentativního spotř. koše v čase t, k nákladům na pořízení v základním období.


Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek

Konstrukce indexu CPI

Základem konstrukce je výběr reprezentativního koše výrobků a služeb, který se ocení tržními cenami produkce, a to jak cenami výchozího roku, tak v cenách sledovaného roku. Budeme-li horním indexem značit množství jednotlivých druhů statků v základním období a dolním indexem druh statku ( ) a jejich ceny v témž období ( ), pak náklady na pořízení spotřebního koše v základním období jsou:

Náklady na pořízení téhož koše v roce t:

Pak index spotřebitelských cen vyjádříme jako:
CPI =

Míru inflace tak pomocí CPI můžeme vyjádřit následujícím způsobem:

r =

Míra inflace je procentním přírůstkem indexů spotřebitelských cen. Informace o dosažené míře inflace slouží pro účely valorizace mezd, důchodů a sociálních příjmů.

Problémy spojené s používáním indexů jsou:
 věrohodnost (adekvátnost výběru druhů zboží a služeb)
 v důsledku změn cen se mění i struktura výdajů, se kterou koš nemusí plně korespondovat. Skutečné výdaje se tedy mohou odlišit. Změna relativních cen statků (jedno zboží se stává levnější ve srovnání s jiným) je pro tržní prostředí charakteristická a je významným motivem ve výdajích.
 neodráží úplnou cenovou hladinu ekonomiky

Expanzivní monetární politika

Výklad byl podroben kritice monetaristů (M. Friedmana). Ten zdůrazňuje, že růst nabídky peněz vyvolá v ekonomice i efekty opačné, které působí na růst úrokové míry.
- Růst reálného produktu je doprovázen cenovým vzestupem, který vyvolá růst nominálního produktu.
- Růst AD vyvolá růst cenové hladiny a tento vzestup způsobuje rovněž růst poptávky po penězích, vzestup úrokové míry (= efekt cenové hladiny)
- Dalším vlivem jsou inflační očekávání, jsou růstem nabídky peněz povzbuzena a rovněž působí proti poklesu úrokové míry

Přejdeme-li ke sledování monetární expanze v dlouhém období, musíme uvažovat změny při vertikální podobě agregátní nabídky. Z dlouhodobého hlediska působí expanzivní m. politika na cenovou hladinu a vyvolává růst rovnovážné cenové hladiny. V případě restriktivních opatření působí naznačený mechanismus opačným směrem, krátkodobě vyvolá snížení produktu a zvýší nezaměstnanost při neúplném využití zdrojů. Při plném využití zdrojů se restrikce projeví v poklesu cenové hladiny.

Expanzivní monetární politika

Od pol. 70. let se prosazuje vliv monetaristické verze monetární politiky, kdy monetaristé vycházejí z předpokladu, že rychlost obratu peněz je veličinou relativně stabilní a tudíž se změny v peněžní mase M promítnou proporcionálně přímo do nominálního produktu. V monetární politice hrají významnou roli předpoklady, že:
- nominální HDP je veličina závislá na vývoji nabídky peněz
- ceny a mzdy jsou relativně pružné (klasický model)
- soukromý sektor je stabilní
Odtud je odvozeno specificky monetaristické doporučení pro realizaci monetární politiky. Monetaristé považují změny v AD za odraz změn v nabídce peněz. Stabilní nabídka peněz vytváří základ stability AD.

Monetární politika a cíle hospodářské politiky

Základními cíli sledovanými hospodářskou politikou je úroveň zaměstnanosti a cenová stabilita, které jsou výslednicí vztahu mezi AD a AS.
Keynesiánské schéma se opíralo o vztah mezi nabídkou peněz a úrokovou mírou. Transmise je následující:

∆SM => ∆i => ∆ zamýšlených investic => ∆AD => zaměstnanost a cenová stabilita

Expanzivní monetární politika (transmise): ↑SM => ↓i => ↑I => ↑AD => ↑HDP

Budeme-li uvažovat krátkodobý časový horizont, platí, že monetární expanze se projeví v E nedostatečně využívající zdroje především růstem výkonu (snižováním míry nezaměstnanosti) a mírným vzestupem cenové hladiny. Při úplném využití zdrojů se jako účinek monetární expanze projeví výrazný cenový vzestup doprovázený částečným růstem produktu.
Keynesiánský koncept monetární politiky vychází z předpokladu, že se projeví efekt likvidity: ↑SM => ↓i.

 operace na volném trhu

(nákup či prodej státních cenných papírů, většinou ve formě tzv. repo operací prováděných formou tendrů – CB přijímá od bank přebytečnou likviditu a bankám předává jako kolaterál dohodnuté CP. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti (zpravidla 14 dní) proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí CB poskytnutý kolaterál)
diskontní sazba (je úrokovou sazbou, kterou vyhlašuje CB a snaží se její regulací ovlivňovat poptávku KB po úvěrech);
↑dr => ↓nabídka úvěrů a ↑r => ↓DM => ↓inflace a ↓Y => ↑u a ↑přílivu kapitálu

 reeskont směnek (odprodej -eskont- směnek z trhu centrální bance) a lombardní úvěr (úvěr poskytnutý CB komerčním bankám proti zástavě cenných papírů)
 konverze měny a swapové obchody – předpoklad směnitelné měny
 konverze – nákupy či prodeje zahraničních měn za měnu domácí
 swapy - CB nakupuje nebo prodává zahraniční měnu za měnu domácí s tím, že je dohodnut budoucí termín pro uskutečnění zpětné operace
 intervence na devizových trzích

Monetární politika schématicky:

Monetární cíle

CB může svými tržními nástroji ovlivňovat dva základní rozměry peněžního trhu – cenu trhu = úrokovou míru a nabízené množství peněz. Rozlišujeme tedy monetární politiku:
- expanzivní (orientovaná na zvětšení nabídky peněz)
- restriktivní (směřující k omezení nabídky peněz)

Z uvedeného vyplývá, že restrikce nebo expanze vyvolá na peněžním trhu změnu rovnováhy, když platí: ↑SM => ↓i & ↓SM => ↑i
Ke změnám může docházet i na straně poptávky po penězích a tak mohou být vyvolány síly, které působí ve směru původní změny nebo proti ní.

Centrální banka má pod kontrolou nabídku peněz. Vývoj poptávky po penězích je závislý na změnách v chování tržních subjektů poptávajících peníze. Při změně poptávky, která vyvolá změnu na peněžním trhu, se musí banka rozhodnout (dilema centrální banky):
- zda ponechá volný průběh důsledkům změny na straně poptávky
- zda bude intervenovat na peněžním trhu pomocí restriktivních či expanzivních opatření. Musí se rozhodnout, ve prospěch čeho bude opatření uskutečněno.
CB může intervenovat buď pro stabilitu úrokové míry (zvýšení nabídky peněz – expanze) nebo pro množství peněz v oběhu (pokles nabídky peněz – restrikce). Pouze k jednomu z těchto bezprostředních cílů může směřovat užití nástrojů monetární politiky.

Přímé nástroje

Přímé nástroje představují převážně selektivní, adresné a administrativní zásahy CB:
 pravidla likvidity (stanovují závaznou strukturu aktiv a pasiv KB a závazné vazby mezi nimi, Př. stanovený poměr vlastního kapitálu a celkových aktiv)
 úvěrové kontingenty (nejtvrdší nástroj, Relativní úvěrový kontingent určuje maximální výši úvěru, který může KB čerpat od CB, Absolutní úvěrový kontingent určuje bance, jaký maximální úvěr může poskytnout).
o Relativní – stanovena maximální výše úvěru, kterou může KB čerpat od CB
o Absolutní – KB je stanovena maximální výše úvěru, který může poskytnout
 povinné vklady (stanovení povinnosti otevřít běžný účet, ukládat vklady a provádět určité operace výhradně prostřednictvím CB)
 doporučení (vyjádření přání), výzvy (naléhavější vyslovení požadavku) a dohody (pís.) – gentlemanské dohody

Nepřímé nástroje jsou charakteristické plošným působením, představují vytvoření stejných podmínek pro jednotlivé KB:
 povinné minimální rezervy (výše rezerv představuje částku určenou pomocí ukazatele míry povinných rezerv, která je stanovována zpravidla diferencovaně; tedy jakou část vkladů musí banka nechat „u sebe na skladě“)
 ↑ PMR => ↓ úvěrová kapacita => ↓DM => ↓ inflace a ↓Y a ↑u a 0 příliv kapitálu

 Restriktivní fiskální politika

je orientována opačným směrem. Jejími nástroji je omezování státních nákupů a zvyšování daňového zatížení. Proto pro její účinky platí, že z krátkodobého hlediska se projeví:
- snižování úrovně reálného produktu a zaměstnanosti
- pokles cenové hladiny, výrazným na a za úrovní q* (nesmí se měnit AS)
- dojede-li k poklesu AS, může být pokles produktu doprovázen i vzestupem cen. hladiny, pokud se AS posunula výrazněji než AD.

Z dlouhodobého hlediska se restriktivní politika projeví:
- základní projev poklesu cenové hladiny
- pokles reálné i nominální úrokové míry
- vytváří prostor pro růst soukromých investic, které na poptávkové straně nahrazují státní nákupy, úroveň reálného produktu a zaměstnanosti se nemění.
- - - - -

25. Monetární politika. Cíle a nástroje monetární politiky. Ovlivňování ekonomiky. Expanzivní a restriktivní monetární politika. Účinnost monetární po

Nástroje monetární politiky (centrální banky)
Uskutečňování monetární politiky je jednou ze základních funkcí centrální banky. Monetární politika je zásadně orientována na (posláním CB je):
- kontrolu peněz v ekonomice (zachování koupěschopnosti)
V širším pojetí pak ještě:
- ovlivňování a regulaci výše úrokových měr
- regulaci podmínek poskytování úvěru

Nezbytnými předpoklady k uskutečňování monetární politiky jsou:
- bankovní soustava musí být dvoustupňová a v jejím čele musí být centrální emisní banka.
- v E musí existovat rozvinutý peněžní oběh a peněžní trh
- nezbytný je úvěrový systém a kapitálový trh

Cílem monetární politiky je v současné době stabilita a kvalita měny (tzn. uchování koupěschopnosti). K dosažení sledovaných cílů je využívána široká skupina nástrojů, pomocí nichž CB ovlivňuje chování a činnost komerčních bank. Tyto nástroje CB dělíme na přímé (administrativní) a nepřímé (tržní).

Expanzivní a restriktivní fiskální politika – dopady na sledované cíle

 Expanzivní politika sleduje stimulaci růstu výkonu ekonomiky. Uvedený účinek prokazuje růst státních nákupů i pokles zdanění. Expanzivní účinek je však závislý na tom, který nástroj se použije a v jaké situaci se ekonomika nachází, je-li nástroj použit.
Růst státních nákupů zvyšuje vždy AD.
Pokud je výkon pod úrovní q*, vyvolá expanze založená na státních nákupech především růst výkonu.
Je-li výkon ekonomiky na úrovni q* je expanzí stimulován především růst cenové hladiny.
To nemusí platit v případě, že je expanze založena na snížení zdanění, které může vyvolat posun křivky AS doprava. Uvedené platí z krátkodobého hlediska.

Z dlouhodobého hlediska je návrat výkonu ekonomiky na úroveň q* doprovázen tzv. efektem vytěsnění (růst G => pokles I), kdy rostoucí státní výdaje snižují úroveň soukromých investic, neboť stimulace poptávky sice krátkodobě vyvolala vzestup produktu, ale ten se na peněžním trhu projeví růstem transakční poptávky po penězích a růstem úrokové míry. Je-li expanzivní fiskální politika doprovázena úplným efektem vytěsnění, pak z dlouhodobého hlediska nemění úroveň produktu a zaměstnanosti, vyvolá však růst cenové hladiny.

Nástroje a cíle fiskální politiky

Ovlivňování se může uskutečňovat automaticky na základě stanovených pravidel, nebo má podobu zásahu, opírajícího se o jednorázové rozhodnutí příslušného státního orgánu. Odlišují se opatření: - opatření záměrná (diskreční) založená na jednorázovém rozhodnutí.
- vestavěné stabilizátory, která po zavedení do E působí automaticky (progresivní zdanění, pojištění pro případ nezaměstnanosti, státní nákupy a výkup zem. produkce)
V expanzi ekonomiky rostoucí daňové zatížení (progresivní zdanění) snižuje poptávku (zpomaluje její růst), naopak ve fázi recese působí snížené zdanění proti poklesu poptávky.

Základními nástroji fiskální politiky státu jsou:
- na příjmové straně státního rozpočtu čisté daně
- na výdajové straně výdaje na nákup výrobků a služeb

Schématicky: ČISTÉ DANĚ \ AD \ ZAMĚSTNANOST
STÁTNÍ NÁKUPY / AS / CENOVÁ STABILITA

Dopady změn nástrojů na agregátní poptávku:
- růst státních výdajů na nákup výrobků a služeb => projeví se růstem AD. Funguje multiplikace dodatečné jednotky státních nákupů. Projevuje se multiplikační efekt státních výdajů. Multiplikátor státních výdajů udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže státní nákupy vzrostou o jednotku. Má stejný tvar jako investiční multiplikátor:
k2 =
Je-li mpc = 2/3, pak hodnota multiplikátoru je 3. Každá koruna dodatečných státních výdajů přináší trojnásobný efekt na straně výstupu.

- pokles státních nákupů výrobků a služeb

=> způsobuje pokles AD, v důsledku toho klesá i výkon.
- pokles čistých daní => projevuje se růstem AD. Méně zdaněné subjekty mají více prostředků k dispozici. Pokles zdanění se projevuje růstem DI. Pouze část dodatečného důchodu se projeví na poptávkové straně jako dodatečné výdaje na spotřebu. Úsporami není AD ovlivněna.
- růst čistých daní => snižuje DI a způsobuje pokles AD.

Státní nákupy mají vyšší účinnost vzhledem k poptávce. Uvažujeme-li výdaje jako celek, je multiplikátor závislý na míře zdanění, jedná se tedy o tzv. výdajový multiplikátor:

k2 = , t… míra zdanění

Ten potvrzuje vyšší účinnost fiskální politiky orientované na státní nákupy. Při zohlednění dopadů i na nabídkovou stranu musíme upozornit:
- státní nákupy jsou složkou výlučně poptávkovou a na AS nemají vliv
- snížení daní se na straně AS projevuje. Snižování daní stimuluje hosp. aktivitu (popisuje Lafferova křivka). Růst hospodářské aktivity je doprovázen růstem AS (posunem doprava). Změna daní, daňová reforma, může mít a má dopad jak na poptávkovou, tak na nabídkovou stranu ekonomiky. Posun AS se projeví jak růstem produktu, tak i růstem potenciálního produktu. Daňová reforma, která vyvolá posun na AS1 a AD1 představuje velmi úspěšnou reformu, jejímž efektem je růst výkonu ekonomiky při stabilní cenové hladině.

Transferové platby

Rozhodujícími položkami na výdajové stránce státního rozpočtu dominují transfery a výdaje na nákup.
Transferové platby představují jednostranné výdaje ze státního rozpočtu směřující k jiným subjektům (výplaty starobních důchodů, invalidních důchodů, podpory v nezaměstnanosti). Slouží k přerozdělování důchodů ve společnosti.
Rozdíl mezi daněmi a transferovými platbami je označován jako čisté daně.
Státní nákupy výrobků a služeb jsou vynakládány na tržní transakce. Zdrojem těchto výdajů jsou čisté daně, pokud jejich rozsah není dostatečný, mohou být výdaje kryty půjčkou, případně emisí dodatečných peněžních prostředků.

Pokud příjmy státního rozpočtu nedosahují úrovně výdajů, vzniká deficit státního rozpočtu, k jeho krytí stát vypůjčuje prostředky prostřednictvím:
- prodejem cenných papírů
- vypůjčení od jiného státního orgánu
Rozpočet může být vyrovnaný, schodkový (deficit) a nebo přebytkový. Pokud dochází k opakovanému deficitu státního rozpočtu, vzniká státní dluh.
- - - - -
Čisté daně = daně – transferové platby.

Deficit státního rozpočtu

Státní rozpočet zachycuje příjmy, výdaje a jejich vztah v daném období. Podle způsobu je rozlišován deficit cyklický a strukturální. Ta část deficitu, která je výsledkem diskrečních (záměrných) opatření, se označuje jako strukturální deficit, část odrážející vývoj přebytku výdajů nad příjmy v průběhu hosp. cyklu je označována jako cyklický deficit.
 Strukturální deficit ukazuje vztah příjmů a výdajů za předpokladu, že by E fungovala na úrovni q*.
 Cyklický deficit zachycuje dopad hospodářského cyklu, tzn. měří změny v příjmech, výdajích a jejich vztahu, které vznikají v důsledku toho, že se E pohybuje nad nebo pod úrovní q*. Vestavěné stabilizátory mají být konstruovány tak, aby v období vzestupu vytvářely přebytek na straně příjmů a v období recese byl s jejich fungováním spojen vznik deficitu (cyklický).

Strukturální deficit je vyvolán uplatňováním expanzivní fiskální politiky, kdy výdaje přesahují příjmy. K získání chybějících prostředků vedou dvě –negativní- cesty:
1. vláda si vypůjčí na finančních trzích, stává se konkurentem soukromých investorů v poptávce po volných peněžních zdrojích, omezuje dostupnost fin. prostředků a zdražuje úvěrové zdroje, tím způsobuje vytěsnění soukromých investic.
2. vláda emituje dodatečné peníze prostřednictvím CB, tím se neodůvodněně zvyšuje množství peněz v E, čehož důsledkem je inflace. To se označuje jako monetizace deficitu. Jeho hrozba je důvodem posilování nezávislosti CB.

24. Fiskální politika. Státní rozpočet. Deficit státního rozpočtu, státní dluh a jeho důsledky. Automatická a diskrétní fiskální politika. Pojetí a ná

Státní rozpočet
Základním nástrojem pro uplatňování systému fiskální politiky je státní rozpočet, jehož příjmová a výdajová stránka jsou využívány k dosažení cílů stabilizační politiky, tj. úrovně zaměstnanosti a cenové stability. Veřejné finance jsou tvořeny:
- státním rozpočtem
- rozpočty orgánů místní zprávy
- speciální fondy, fondy sociálního zabezpečení…
- financemi státních podniků

Státní rozpočet má příjmovou a výdajovou stránku.

Rozhodující složkou příjmové stránky státního rozpočtu jsou daně. Daněmi se rozumí povinné platby, které jednotlivé subjekty odvádí do státního rozpočtu v předem stanovených lhůtách a výších.
 Přímé daně jsou stanovovány v závislosti na výši důchodu nebo majetku (individuální důchodová daň, daň z důchodů společností, daň z majetku, dědická a darovací daň).
 Nepřímé daně se definují jako daně uvalené na statky a služby. Jednotlivce postihují nepřímo. Charakteristickou nepřímou daní je:
- DPH (spotřební daň)
- daň z obratu
- fiskální monopolní daně (tabákové výrobky, benzín…)
- cla
- platby sociálního pojištění.

Všeobecně je znávána možnost ovlivnění hospodářského vývoje pomocí nástrojů, které vymezují politiku:

 fiskální (rozpočtovou) – daně, transfery
 monetární (peněžní) - ČNB
 důchodovou – „podsložka“ fiskální politiky
 vnější obchodní a měnovou – cla, vývozní výhody, …
Zaměstnanost jako cíl je ovlivňována prostřednictvím výkonu a obecně platí, že rostoucí výkon je provázen vyšší alokací VF práce, tedy snižováním míry nezaměstnanosti.

Typy hospodářské politiky
 Keynesiánský typ hospodářské politiky je založena interpretaci vztahu mezi nezaměstnaností a AD, ve kterém platí, že úroveň nezaměstnanosti je závislá na důchodu (výstupu), jehož rozměr je závislý na úrovni AD. Analýza poptávky vyústila v tvrzení, že vlivem sklonů ke spotřebě, úsporám a investicím je tendence k zaostávání poptávky od hospodářství neoddělitelná, vyvinul se Keynesův systém doporučení hospodářské politice v systém jednostranně orientovaný na stimulaci poptávky. Schematicky můžeme tento systém znázornit takto:

FISKÁLNÍ POLITIKA  CELKOVÉ VÝDAJE  ZAMĚSTNANOST

 Neokeynesiánský typ hospodářské politiky

zvýrazňuje pozici cenové stability jako cíle. Tím zaujala monetární politika postavení paralelního cíle typu hosp. politiky a doplnila původní soustavu. Znakem monetární politiky bylo uchování jejího rámcového podřízení fiskální politice. Projevovalo se v její orientaci na úrokovou míru jako veličinu nepřímosměrně ovlivňující ochotu investovat.

Transmisní zápis tohoto: ↑i => ↑I => ↑HDP => ↓nezaměstnanosti.
↑SM (nabídka peněz) → ↓i → ↑I → ↑AD → ↑HDP → ↓nezaměstnanosti
Schematicky pak můžeme tento systém znázornit takto:

FISKÁLNÍ POLITIKA  CELKOVÉ VÝDAJE 
↑ ZAMĚSTNANOST
MONETÁRNÍ POLITIKA  CELKOVÉ VÝDAJE 

 Konzervativní typ hospodářské politiky je konstruován na východiscích klasického modelu, který vnímá ekonomiku jako vnitřně stabilní, tzn. s výkonem na úrovni q* či v jeho blízkosti a se schopností obnovovat rovnováhu na úrovni optimálního výstupu. Rozhodně odmítá formy státních zásahů do mechanismu trhu a tržní cenu považuje za základní informaci umožňující tržním subjektům přijímat racionální očekávání i rozhodnutí. Schematicky vypadá takto:

MONETÁRNÍ POLITIKA  PENĚŽNÍ MASA  CENOVÁ STABILITA

Cíle a nástroje hospodářské politiky

Vlády sledují hospodářské cíle v následujících oblastech:
 stabilita hospodářství
 dosažení hospodářského růstu
 adaptaci národní E na měnící se podmínky vývoje po stránce technické, strukturální a i v mezinárodním měřítku
 sociální.

Jako základní přístup zvolíme stabilizační politiku, která zahrnuje všechny ostatní souvislosti.
Cíly stabilizační politiky byly (magický čtyřúhelník:
1) plná zaměstnanost
2) hospodářský růst
3) cenová stabilita
4) vnější rovnováha ekonomiky (sledovaná přes vyrovnanou platební bilanci)

Některé cíle jsou v konfliktu, což ilustruje magický čtyřúhelník stabilizační politiky. Od 70tých let je vějíř cílů zredukován na dva základní cíle stabilizační politiky dnes:
1. cenová stabilita
2. zaměstnanost

Kvalita prvního z cílů má jednoznačnou prioritu.

Peněžní multiplikátor (m)

Peněžní multiplikátor (m) určuje, jak intenzivně se promítne změna monetární báze (B) do změny peněžní zásoby (M):

M = m * B
- - - - -
Každá 1 Kč, která je emitována ČNB, prochází multiplikací prostřednictvím bankovního sektoru.
Díky tomu co ovlivňuje celkový objem rezerv (CB, chování KB, vkladatelé) nelze stanovit přesnou hodnotu peněžní masy M.

23. Tržní hospodářství a státní intervence. Příčiny státní intervence do hospodářství. Hospodářská politika, cíle a nástroje. Vztah keynesiánské a konzervativní ekonomie k státní hospodářské intervenci.
Příčiny státní intervence do hospodářství
Jedním ze subjektů moderních tržních ekonomik je stát, který svým chováním ovlivňuje podmínky fungování ekonomiky jako celku, stejně jako rozhodovací procesy a jednání jednotlivých ekonomických subjektů. Počátkem 20. století vyvstala před ekonomií nutnost:
 přehodnocení předpokladu dokonalé konkurence
 vysvětlení cyklických oscilací ekonomiky a jejich příčin
 vyhodnocení tendencí vývoje hospodářských cyklů
 zmírňování sociálních tvrdostí (formování představy rostoucí role státu v přerozděl. proces.)
 stabilita a nestabilita moderního tržního hospodářství

Příčiny státní intervence do hospodářství

Odtud byl postupně odvíjen požadavek na stát (vládu), aby intervencí do hospodářství zabezpečovala potřebnou efektivnost systému. Tyto požadavky byly doplněny důrazem na spravedlnost v přerozdělovacích procesech. Proto hospodářská politika začala ve 30. letech fungovat jako politika stabilizační.
Analýza cílů, které sleduje stát v hospodářství a nástrojů používaných k dosažení stanovených cílů, je předmětem hospodářské politiky. Stát vstupuje do hospodářských procesů a jeho intervenční zásahy ovlivňují:
- ekonomické procesy a jejich průběh
- prostředí, ve kterém dochází k rozhodování tržních subjektů
- očekávání tržních subjektů

Hospodářskou politikou tedy budeme rozumět souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a konkrétních opatření státu. HP má své nositele a těmi jsou státní instituce, především parlament, vláda a centrální banka. Dále ministerstva, vládní úřady, různé zájmové skupiny,… Za významný faktor je třeba považovat i mezinárodní hospodářské vztahy.

Tvorba depozitních peněz

A P .
CB – 100 1000
Úvěr – 900 =====> 900 – toto se vrátí do banky (jako tržby či co)
CB – 90 810
Úvěr – 810 atd. …

V bankovní praxi neprobíhá tvorba depozitních peněz ideálně, narušuje jí to, že KB drží vyšší PMR a taky ne všechny tržby se vrací do banky.

Celkový objem rezerv depozitních institucí (bank) a oběživo mimo bankovní sektor tvoří monetární bázi (B).
V peněžní teorii je B často označováno termínem mocné peníze, neboť změna jejího rozsahu vyvolá následně změnu peněžní zásoby, která představuje v E nabídku peněz.

Celkový objem rezerv ovlivňuje:
- chování vkladatelů (mění proporci mezi vklady a hotovostí, mění se výše prostředků pro multiplikování)
- chování KB (přebytečné rezervy)
- chování CB (úpravy míry PMR)

1) Centrální banka (CB)

– představuje státní bankovní instituci. Ve většině zemí jediná, v USA soustava několika dílčích CB.
Posláním centrální banky je:
- emisní funkce - dozor na komerčními bankami (KB)
- provádění měnové politiky - banka ostatních KB
- banka státu - spravuje devizové rezervy a ovlivňuje devizový kurz
- reprezentuje bankovní soustavu
Při tom sleduje CB mnoho cílů, mezi nimiž je jednoznačně prioritní udržení kvality měny.

2) Komerční banky (KB) – z hlediska rozsahu a druhu prováděných operací můžeme komerční banky rozdělit na:
 univerzální (provádějí všechny základní operace)
 specializované (provádějí omezenou skupinu operací)

Rostoucí nároky na rozsah úvěru a časovou náročnost si vynutil vznik specializovaných investičních bank. Tradičním prvkem bankovní soustavy jsou tzv. hypoteční banky specializované na dlouhodobé úvěry zajištěné nemovitým majetkem. Po r. 1970 se v standardní KB vyvinuly i spořitelny původně orientované na příjem vkladů drobných spořitelů. V procesu transformace české ekonomiky vznikly vedle převažujících univerzálních bank i banky specializované – Konsolidační banka, Českomoravská záruční a rozvojová banka.

Tvorba depozitních peněz

Možnost disponovat vklady je ovlivňována jedním ze základních nástrojů, které používá CB k regulaci bankovní soustavy a nabídky peněz. Jedná se o stanovení tzv. míry povinných minimálních rezerv (PMR).
Rezervy jsou částí aktiv banky, které jsou drženy ve formě trezorové hotovosti nebo ve formě vkladů v centrální bance. PMR je procento vkladů, které nemůže být dále použito, zbytek banky vydávají dalším klientům ve formě úvěrů. Obdobně pak postupují ostatní banky a každý vklad tak způsobuje řetězovou reakci.
Probíhá proces označovaný jako multiplikovaná expanze depoztit. Platí že:
ΔD = 1/r * ΔR
míra povinných rezerv
přírůstek depozitních peněz přírůstek rezerv

Výraz 1/r pak označujeme jako prostý multiplikátor depozit.

Př. Banky přijímají prostředky (vklady) v domácí měně, současně poskytují bezhotovostní úvěry v domácí měně. Banka po uložení povinných minimálních rezerv (PMR) využije depozita jako pro poskytnutí úvěru.
Získané úvěrové prostředky jsou připsány příjemci úvěru na účet nebo dále využity k platbě příjemcem úvěru ve prospěch jiného subjektu, v obou případech dojde k opětovnému získání finančních zdrojů a možnosti jejich využití pro další úvěrový obchod.

Banka

Banka je firmou specializovanou na obchodování s kapitálem v peněžní (likvidní) formě. Na jedné straně přijímá vklady (pasivní operace) a na druhé straně poskytuje úvěry (aktivní operace). Cílem banky jako soukromé firmy je dosažení zisku. Tento cíl je splňován díky dvěma dalším základním cílům:
 solventnost (schopnost plnit vlastní platební závazky)
 likvidita (schopnost banky vyplácet vklady na požádání)

Bankovní aktivitu ovlivňuje především:
- činnost soukromých bank podléhá silné regulaci ze strany CB
- vlastní kapitál banky je vzhledem k rozměru kapitálu, kterým disponuje, poměrně malý
Banky tedy představují v tržní ekonomice institucionalizovanou podobu nabídky peněz. Nabídka peněz bývá často charakterizována jako množství peněz, které má E k dispozici. Vyjadřuje funkční závislost mezi nabízeným množstvím peněz a jejich cenou. Tento vztah je možno označit jako přímou úměru, nicméně citlivost na změny úrokových měr je v případě nabídky peněz malá.
Nabídka peněz prezentovaná peněžní masou je tvořena dvěma složkami:
 oběživem (O) a
 vklady (D)

M = O + D

Poptávkou veřejnosti po hotovosti je ovlivněna složka O, poptávka po vkladech působí na složku D. Nabídka peněz a úroková míra jsou nástroji, jimiž CB může ovlivňovat utváření rovnováhy na peněžním trhu a tím naplňovat záměry hospodářské politiky státu.

Bankovní soustava, centrální banka a její funkce a komerční bankovnictví
Bankovní soustava je tvořena dvěma základními stupni:

22. Bankovní sektor v tržní ekonomice. Funkce bankovní soustavy. Centrální banka a její funkce. Komerční bankovnictví. Bankovní sektor a tvorba depozi

Bankovní soustava ekonomiky
Rozvoj bank a bankovní soustavy je těsně spjat s existencí finančního trhu. Základní funkcí finančního trhu je zprostředkování přesunu prostředků od těch, kteří spoří, ve prospěch těch kteří si chtějí půjčit (věřitelé – dlužníci). Na straně věřitelů i dlužníků stojí domácnosti, firmy, vláda a také zahraniční subjekty.

Výpůjčky se uskutečňují dvěma způsoby:
1. Přímé financování znamená, že si dlužníci vypůjčí od věřitelů přímo na finančních trzích. Je to běžná metoda, ale nemůže zabezpečit přesun všech prostředků, které mohou být efektivně využity, ani zabezpečit jejich přesun ve prospěch těch, kteří jsou schopni prostředky využít nejefektivněji.
2. Nepřímé financování se uskutečňuje jako přesun fondů od věřitelů k dlužníkům prostřednictvím služeb finančních zprostředkovatelů. To umožňuje vyšší efektivnost využití zdrojů a tedy i výkonnosti ekonomiky jako celku.

tři motivy držby peněz:

1) Transakční motiv (s rostoucím důchodem roste transakční poptávka po penězích)
2) Opatrnostní motiv (snaha vyhnout se riziku, zabezpečit se do budoucna)
3) Spekulační motiv (podle výnosnosti subjekty přelévají peníze do jiných aktiv a zpět)

Celková poptávka po penězích vykazuje vysokou citlivost na úrokovou míru, přičemž závislost je nepřímo úměrná. Růst poptávky je vyvolán růstem reálného HDP nebo růstem cenové hladiny. Pokles poptávky je stimulován poklesem uvedených veličin.

Rovnice směny
Pomocí rovnice směny je popisován vztah výkonu a množství peněz. Rovnice vyjadřuje vyrovnání toku výr. a služ. s peněž. tokem, určeným na jejich nákupy:

Phladina-cen x Ydosažený HDP = Mmnožství peněz x Vrychlost obratu p. jednotky

Platí, že cenová hladina je závislá přímo úměrně na množství peněz a rychlosti jejich obratu a nepřímo úměrně na objemu dosaženého produktu.
Cenová úroveň je přímo úměrná peněžní zásobě v E, tím byla povýšena na klasickou kvantitativní teorii peněz.

Rovnice směny

Z rovnice směny je zřejmé, že ekonomika vyžaduje právě určité množství peněz. Množství peněz je závislé přímo úměrně na rozměru nominálního produktu a nepřímo úměrně na rychlosti obratu peněžní jednotky:

M = (P*Y) / V

Rychlost obratu peněz v E ovlivňuje:
- úroková míra - růst i => růst V & pokles i => pokles V
- způsob vyplácení mezd a platů - zkrácení intervalu vyplácení vede k držení méně peněz
- očekávaná inflace (oček. ↑ cenové hladiny) – pokud subjekty očekávají růst inflace, očekávají růst nákladů držby peněz, budou proto omezovat množství peněz držené ve formě peněžních zůstatků.

Charakter a formy soudobých peněz a peněžní agregáty

Zlato už fakticky jako oběživo nefungovalo, neúčastnilo se tržních transakcí, probíhala demonetizace zlata. Právo emitovat bankovky přešlo na jedinou, centrální banku (CB). Proces demonetizace byl ukončen roku 1971 zrušením směnitelnosti USD za zlato.

Soudobé peníze existují ve třech základních formách:
- mince
- bankovky (+ mince = hotovostní peníze)
- depozitní peníze (bankovní peníze)

Depozitní peníze nejsou homogenní, pokud jde o jejich pohotovost k platbám, mají různou úroveň likvidity:
- depozita na požádání (vklady v bankách, které je možno okamžitě čerpat)
- termínovaná depozita (s určenou výpovědní lhůtou)

Užší pojetí peněz chápe peníze jako hotovost a vklady na požádání. Do kalkulací a rozhodování subjektů však vstupují i aktiva s nižší úrovní likvidity. Výrazem rozlišení peněz a šíře jejich pojetí jsou tzv. peněžní agregáty, které se mírně liší v každé zemi:

agregát M0 – oběživo (mince a pap. peníze v oběhu, vč. pokladen bank) to co drží veřejno.
agregát M1 – M0 + bankovní depozita na požádání (šekovatelné účty)
agregát M2 – M1 + termínovaná depozita do určité výše
agregát M3 – M2 + velká termínovaná depozita

Třemi základními funkcemi peněz jsou:

1) Transakční prostředek, prostředek směny – základní fce.
2) Zúčtovací jednotka, měřítko hodnoty (oceňování zboží a služeb)
3) Uchovatel hodnoty (uchovávají kupní sílu do budoucna) – peníze nejsou ale jediným uchovatelem hodnot, mnohem lepším jsou nemovitosti, půda…)

Statky schopné uchovávat hodnotu považujeme za aktiva. Proto jsou v moderní ekonomii peníze chápany jako jedna z forem aktiv.

Poptávka po penězích a motivy držby
- Peníze poptáváme proto, abychom je drželi. Důvodem je, že mohou nastat situace, kdy můžeme využít toho, že peníze jsou nejlikvidnější formou aktiv.
- Nabízené množství peněz se musí rovnat tomu množství, které subjekty skutečně drží.
- Nabízené množství se nemusí rovnat poptávanému množství peněz.
- Poptávka po penězích (DM) vyjadřuje množství, které při dané ceně (úrokové míře) jsou subjekty ochotny (přejí si) držet. Držba peněz je spojena s náklady držby, těmi je obětovaný úrok nebo zisk, o který přicházíme tím, že peníze držíme. Alternativním nákladem peněz je také jejich ztrácející se kupní síla v inflačním prostředí.

21. Peníze a jejich funkce. Pojetí peněz v ekonomii. Peněžní agregáty. Poptávka po penězích a motivy držby peněz. Nabídka peněz. Rovnice směny.

Charakter a formy soudobých peněz a peněžní agregáty
Ekonomická teorie rozumí penězi to, co je všeobecně uznáváno jako prostředek placení za výrobky a statky při směně.
Penězi se rozumí soubor aktiv, jež lidé používají k placení, tj. k nákupu zboží a služeb od ostatních subjektů.

Vznik peněz je vázán na rozvoj směny. Počáteční vývoj je spojen s komoditní formou. Do dominujícího postavení komoditních peněz se ve vývoji prosadilo zlato. Pokud peníze neměly vnitřní hodnotu, musely mít nucený oběh, tzn. byly za peníze prohlášeny rozhodnutím vlády či jiného orgánu.
Komoditní peníze byly postupně nahrazovány. Od 17. století začal narůstat vliv papírových peněz, které v běhu nahrazovaly drahý kov, fungovaly souběžně s ním a byly s ním úzce svázány. Těmito penězi byly bankovky.
Bankovky byly po předložení v bance za zlato směnitelné = zlatý standard. Pokud je vedle směnitelnosti bankovek zachován volný pohyb zlata přes hranice země a volná ražba zlatých mincí, hovoříme o čistém zlatém standardu, standardu zlaté mince. Státovky byly papírové peníze emitované státem a sloužili ke krytí potřeb státu (nebyly kryty zlatem, nucený oběh). Po 1. sv. válce prochází zlatý standard změnami:
 standard zlatého slitku - směnitelnost za zlato, to pouze ve slitcích cca. 10 kg.
 standard zlaté devizy (ČSR) – nepřímá směnitelnost domácí měny prostřednictvím povinnosti st. banky vyměnit státní měnu za měnu přímo směnitelnou za zlato.

Role investic v cyklickém kolísání ekonomiky

Investiční multiplikátor vyjadřuje důchodotvorný účinek investic. Vztah důchodu a investic má však i zpětnou vazbu, kterou popisuje princip akcelerátoru. Ten zdůrazňuje, že zásoba kapitálu společnosti je závislá především na důchodu. Přírůstky zásoby kapitálu, tj. čisté investice, se vynakládají tehdy, jestliže roste výstup. Z pohledu akceleračního principu se investice dělí na:
- autonomní investice - nezávislé na výši důchodu, je nutné je vynakládat.
- indukované (vyvolané) investice (Iv) – bezprostředně závislé na realizovaném důchodu.
Iv = a .∆Y

Investiční multiplikátor

Vynaložená investice má podle rovnice multiplikátoru důchodotvorný účinek, projeví se tedy přírůstkem důchodu. Ten však podle principu akcelerace vyvolává nutně dodatečné (indukované) investice. Tedy růst produktu stimuluje dodatečné investice podmiňující jeho další růst.

Hospodářské cykly

Vysoká mezera výstupu v obdobích recese je provázena vzestupem míry nezaměstnanosti, tlakem na omezování výroby, poklesy ziskovosti atd. Spojitost mezi výkyvy ekonomiky a nezaměstnaností popisuje tzv. Okunův zákon:

∆u = -1/2 x (HDPR – 3%)

Tedy pokud reálný HDP roste o 3% nedojde ke změně míry nezaměstnanosti. Pokud by ekonomika rostla rychlejším tempem, nepř. o 5%, potom by došlo k poklesu míry nezaměstnanosti o 1%.


Příčiny cyklického kolísání
Mezi exogenní příčiny patří:
- výkyvy v možnostech využívání inovací,
- politické příčiny,
- nedostatečná informovanost tržních subjektů.
Mezi endogenní příčiny pak patří:
- investiční aktivita,
- očekávání vývoje budoucích výnosů.

Mnohé z výkladů se opírají o kombinaci endogenních a exogenních vlivů.

Dynamika vývoje AS a AD

Ekonomický růst vyjadřuje zvyšování rozměru potenciálního produktu. Skutečnost, že se vzájemně mohou odlišovat tempa růstu AS a AD, má přímé dopady na utváření rovnováhy. Tím je ovlivňována cenová hladina i výkonnost ekonomiky v následujícím období. Uchování stability cen v podmínkách růstu předpokládá, že růst výkonu (q* se posouvá doprava) je doprovázen posunem křivky AS i AD doprava a to ve stejné míře.


Pokud dochází k zaostávání tempa růstu AD za vývojem AS je rovnováha utvářena při nižší cenové hladině a také při nižším výkonu než je q*. Pokud nedochází k růstu q*, pak za stejných podmínek nutně musí klesnout AD, to vyvolá klasickou recesi. Pokud se velikost AD nezmění, ale dojde k poklesu úrovně AS, nastává tzv. slumpflace (stagflace).

Hospodářské cykly

Teorie hospodářského cyklu se zabývá kolísáním skutečného produktu kolem úrovně potenciálního produktu, jehož vývoj vyjadřuje růstovou tendenci ekonomiky. Předmětem zkoumání jsou:
 průběh cyklu
 příčiny cyklického kolísání
 možnost omezení cyklických výkyvů

Potenciální produkt má rostoucí trend. Rozdíl mezi skutečným produktem a potenciálním se označuje jako mezera výstupu (GAP). Vrchol a sedlo jsou konce vzestupu a sestupu hospodářského cyklu. Kontrakce je fází, v níž dochází k poklesu skutečného produktu. Není to jen pokles výkonu, ale také výnosů. Pokud délka poklesu překročí horizont šesti měsíců, jedná se o recesi. Zvláště výrazné poklesy pak nazýváme deprese.
Expanze se vyznačuje vzestupem úrovně skutečného produktu. Expanze do bodu, který již ekonomika dosahovala, nazýváme obnovou, oživením. Ta část vzestupné fáze, která má vyšší skutečný produkt než q* označujeme jako boom, rozmach.

Jedním hospodářským cyklem rozumíme pohyb, který E vykoná mezi opuštěním sedla (počátek vzestupu) a návratem zpět do sedla. Časový úsek se nazývá perioda. Rozlišujeme následující druhy cyklů:
 Juglarovy cykly (střednědobé, perioda 8-10 let)
 Kitchinovy cykly (krátkodobé, perioda 36-40 měsíců)
 Kondratěvovy vlny, Kuznetsovy cykly (dlouhodobé, perioda 54-60 let)

Definice ekonomického růstu

Je-li rozdíl větší než 0, vyjadřuje skutečnost, že se výkon ekonomiky zvýšil, zda nastal ekonomický růst však neurčíme.

Ekonomický růst ovlivňuje jak ekonomickou sílu země, tak její ekonomickou úroveň.
 Ekonomická úroveň vyjadřuje účinnost využívání disponibilních zdrojů měřenou pomocí úrovně výstupu na jednoho obyvatele.
 Ekonomickou sílu vyjadřujeme pomocí absolutní velikosti finálního produktu.

1) Běžným způsobem vyjádření ekonomického růstu je používání ukazatele označovaného tempo růstu (GHDP):
GHDP = (HDPt – HDPt-1) / HDPt-1 (*100)

Uvedené tempo růstu je tempem růstu reálného HDP.

2) Jiným přístupem je koeficient růstu (gHDP):
gHDP = HDPt / HDPt-1 (*100)

Ekonomický růst

Nemění-li se podmínky, je rostoucí množství používaných VF doprovázeno růstem q* i skutečného produktu. Bariéra omezenosti zdrojů orientuje vyspělé ekonomiky k řešení, při kterých je vzestup založen na růstu efektivnosti využívání zdrojů. Zdroji růstu jsou:
 Extenzivní faktory růstu jsou spjaty se zapojováním dodatečných VF.
 Intenzivní faktoru růstu pak představují zvyšování účinností (produktivity) VF.

Ústředním problémem růstových teorií se stalo hledání způsobů, jak zabezpečit stálý, rovnoměrný růst produktu na jednoho obyvatele. Rozpracovány byly postupně tyto otázky:
 identifikace jednotlivých faktorů růstu a jejich vlivu na tempo růstu
 podmínky uchování makroekonomických proporcí
 analýza mechanismu vyvolávajícího odchylky od stálého růstu
 doporučení státu
- Keynesiánské modely vycházely z analýzy vlivu kapitálu (investic) a jeho účinnosti na růst důchodu.
- Postkeynesiánské růstové modely kladly navíc důraz na rozdělování jako proces vytvářející předpoklady růstu.
- Neoklasické růstové modely využily aparátu produkční funkce, které umožnil analyzovat i vliv ostatních VF a možnosti jejich vzájemné substituce.

Model multiplikátoru

Model multiplikátoru je nutno doplnit ještě o srovnání rovnovážné úrovně produktu s potenciálním produktem. Prostřednictvím modelu byla příčina zaostávání skutečného produktu za potenciálním spojována s nedostatečnou úrovní celkových výdajů (zaostáváním poptávky). Model byl využit pro argumentaci aktivní státní intervence na podporu úrovně poptávky.
20. Ekonomický růst a hospodářské cykly. Definice ekonomického růst. Zdroje růstu. Hospodářské cykly, příčiny vzniku. Charakteristika fází cyklu. Princip akcelerátoru.

Definice ekonomického růstu
Společnost vykazuje tendenci k růstu potřeb, a proto vyžaduje, aby se výkon ekonomiky zvyšoval. První ucelenější soustava ekonomických názorů (merkantilismus) pojednávala o růstu peněžní formy bohatství (kritika a přelom A. Smith – Pojednání o podstatě a původu bohatství národů).
Ekonomický růst vyjadřuje, že se potenciální produkt zvyšuje. Růst může být vyvolán:
 v rámci stávajících kapacit, tzn. vyšší mírou využití kapacit. Jde o posun po křivce AS, přičemž produkční možnosti ekonomiky zůstaly zachovány.
 růstem q*, křivka AS se posouvá doprava a E si osvojuje schop. produkovat vyšší výkon

Nejjednodušším je srovnání makroekonomických výstupů v období po sobě následujících. O růstu hovoříme tehdy, jestliže HDP v roce t+1 dosahuje vyšší úrovně než v roce t:

HDPt+1 – HDPt = ∆HDP > 0

Multiplikátor

Bude-li dosaženo vyššího produktu než q*, pak platí, že úspory jsou vyšší než investice. Domácnosti tvoří úspory na úkor výdajů na spotřebu (S > I). Pokud bude naopak dosaženo nižšího produktu, budou úspory pod úrovní zamýšlených investic.

Určení produktu pomocí úspor a investic je jedním z možných způsobů, který je ve shodě s funkcí finančního trhu, jako podmínky utváření rovnováhy. Výklad rovnovážné úrovně produktu v modelu multiplikátoru se opírá o určení produktu pomocí výdajů na spotřebu a investic.


Kdyby byl výkon na úrovni qL, křivka celkových výdajů je nad rovnovážnou úrovní výdajů  je poptáváno vyšší množství, než výrobci produkují.
Pokud by bylo dosahováno produktu za úrovní q* (např. qM), bylo by pro stav ekonomiky charakteristické zaostávání celkových výdajů za úrovní výstupu (produktu). Nerealizovatelná produkce by znamenala investování do zásob a důsledkem by bylo omezování výhonu.
Na velikosti multiplikátoru je závislý přírůstek produktu.

Určení produktu modelem multiplikátoru

Také platí Y = C + I

Pak také platí: k = 1 / (1 – mpc) = 1/ mps

Multiplikační efekt investic je tedy závislý na hodnotách těchto mezních sklonů.

Př: dI = 100, mpc = ½
dI = 100 > dY = 100 - dS=50
- dC=50 > dY2 = 50 - dS=25
- dC=25 > dY3 = 25 - dS=12,5
- dC=12,5 > dY4 = 12,5 - dS=6,25
- dC=6,25…

Model multiplikátoru využívá spotřební a úsporovou funkci. Úspory závisí na výši důchodu, ale investice jsou odvozovány od ochoty investovat, která je závislá na úrokové míře, ale také na očekáváních jejího vývoje, na očekávání vývoj produktu v budoucnu, dále ji ovlivňují opatření hosp. politiky (daně) atd. Skutečnost, že investice nezávisí na důchodu, můžeme zobrazit přímkou rovnoběžnou s osou důchodu (produktu).

Investice

2 základní funkce:
- součást AD – prudké a významné výkyvy mohou AD ovlivnit – dopad na úroveň produktu a zaměstnanost
- vliv na akumulaci kapitálu - jsou zdrojem růstu potenciálního produktu – v dlouhém období podporují ekonomický růst
Firma investuje, když očekává, že vytvoření nové kapacity přinese zisk.

V pozadí investiční aktivity jsou 3 základní faktory:
1. příjmy
2. náklady – firmy investují vypůjčené prostředky – náklady vypůjčení – úroveň investic je ovlivňována úrokovou mírou
3. očekávání – s ním spojená nejistota a míra neurčitosti, která může ovlivnit ochotu či neochotu investovat

Určení produktu modelem multiplikátoru
Multiplikátor vyjadřuje běžnou skutečnost, která se v hospodářství projevuje. Pokud je E zasažena původním impulsem, projevuje se jeho účinek opakovaně se snižující intenzitou. Výsledkem je dosažení kumulativních účinků.
Jednoduchý, investiční multiplikátor (k) udává jak se přírůstek (pokles) soukromých investic projeví v přírůstku (poklesu) domácího produktu.
Investiční multiplikátor je koeficient, který udává, o kolik se změní důchod, jestliže se změní investiční výdaje o jednotku. Popisuje tedy důchodotvorný účinek investic: dY = k * dI.

Základní tvar SF

Základní tvar SF (neboť vyjadřuje závislost spotřebních výdajů na důchodu):
C = mpc . Y mpc = dC/dY
-nevyjadřuje autonomní výdaje na spotřebu C0 (část výdajů, která nezávisí na velikosti důchodu)
C = 0 + mpc.Y
- vyjadřuje, že rovnice je sumou autonomní a indukované spotřeby.
- C mohou růst, pokud: - vzroste C0
- vzroste disponibilní důchod DI
- vzroste mpc

Musíme rozlišovat mezi růstem spotřeby vyvolaným růstem DI – pohyb po křivce a růstem celé spotřební fce v důsledku růstu C0 – posun křivky směrem vzhůru. Tuto změnu může vyvolat:
- skutečný či očekávaný růst bohatství
- očekávání vyššího budoucího důchodu
- pokles cenové hladiny
- očekávaný růst inflace
- pokles úrokových sazeb
- snížení daní

Změna úrovně C ovlivňuje velikost AD a tím i rovnováhu ekonomiky!
- sklon úsporové fce je vyjádřen mezním sklonem k úsporám (mps)
S = Y – C = S = Y – C = Y – C0 – mpc.Y = - C0 + (1 + mpc).Y =>
S = - C0 + mps.Y

Spotřební funkce

Spotřební funkce – zobrazuje vztah mezi úrovní spotřebních výdajů a úrovní disponibilního důchodu domácností

C,S osa
C

E(Y=C)

C0
S
45°
0 Y(S=0) důchod (Y)

- leží-li spotřební funkce C nad osou, domácnost vykazuje záporné úspory
- leží-li C pod osou, domácnost vykazuje kladné úspory
- výše úspor se měří (+ i -) jako svislá vzdálenost mezi C a osou kvadrantu
- v grafu je zachycena i úsporová fce. Vznik úspor – zaostávání výdajů za úrovní důchodu

- sklon spotřební fce měříme změnou spotřeby (resp.výdajů na spotřebu) na jednotkovou změnu důchodu = mezní sklon ke spotřebě (mpc)

19. Určení produktu celkovými výdaji. Disponibilní důchod, úspory a spotřeba. Investice a křivka poptávky po investicích. Investiční multiplikátor. Ur

Disponibilní důchod = DI se skládá ze Spotřeby (C) a úspor (S).

Spotřeba a investice
Prostředky, které nebyly vydány na spotřebu (C) nazýváme úspory (S)
C hrají klíčovou roli na straně AD (většinou více než 60%). S rostoucím důchodem sice rostou C, ale dynamika změn je u jednotlivých statků rozdílná. (vyšší důchod – nejen více statků, ale např. méně s větší kvalitou, nasycování, atd.)
S rostoucím důchodem klesá podíl výdajů na potraviny na celkových výdajích.
- dosažení určité důchodové hranice umožňuje luxusní nákupy – výdaje rostou rychleji než důchod
- nejluxusnější nákup v tomto smyslu – úspory (= ta část důchodu, která se nespotřebovává)
- Engelovy zákony – podíl důchodů vydávaný národem za potraviny chápán jako index blahobytu národa, přičemž platí: čím nižší je podíl výdajů na potraviny na celkovém důchodu, tím vyšší je blahobyt národa.
Abychom mohli posuzovat důležité vztahy mezi DI, důchodem, C a S, zavedeme si:

Keynesiánský model rovnováhy

Reakce investic je méně citlivá na úrokovou míru. Úspory (S) nejsou závislé na i, a proto jsou znázorněny vertikálou. Trh nenastoluje rovnováhu a nerovnováha kapitálového trhu se přenáší i na ostatní trhy prostřednictvím tzv. investičního multiplikátoru (k).

Výchozí tezí keynesiánského pojetí rovnováhy je tvrzení o zaostávání D za S:

Nedostatečná AD působí na omezení výstupu. V důsledku toho výkon zaostává za úrovní q*. V ekonomice dochází k nevyužívání výrobních kapacit a vzniká vysoká nezaměstnanost.


Příčinou této nedokonalosti systému je následující:
- zaostávání C za růstem důchodu
- poruchy v mechanismu přeměny úspor v investice
- závislost investic i na jiných veličinách než je i (očekávání budoucího vývoje – nejistota a riziko)

Protože tento model pracuje s E pod úrovní q*, je křivka AS vnímána jako velmi pružná, což vede k interpretaci, že stimulací poptávky je možno dosáhnout úrovně blízké q*, přičemž uvedený vzestup výkonu je významnější než změna cenové hladiny, která stimulaci poptávky doprovází.

Keynesiánský model rovnováhy

Základní souvislosti keynesiánského modelu se v poválečném období realizovaly prostřednictvím tzv. Neokeynesiánského kompromisu, který rozlišoval na nabídkové straně:
 keynesiánské pole, vlevo od úrovně q*, kde si krátkodobá a. nabídka (SAS) uchovává vysokou pružnost (založené na krátkodobé cenové nepružnosti)
 klasické pole, nabízené množství je za hranicí q*, křivka AS je blízká vertikále

POZN: 2 modely rovnováhy:
Klasický model rovnováhy
Keynesiánský model rovnováhy
- velmi rozdílné, liší se ve dvou předpokladech:
1. předpoklad cenové elasticity
Klasický model – ceny jsou všude pružné – disharmonie mezi S a D vede k cenovému (dis)zvýhodnění – realokace zdrojů
Keynesiánský model – ceny nepružné, 3 předpoklady:
- mzda nepružná směrem dolů
- oligopolní struktura – strnulost cen
- regulované ceny

2. role úrokové míry
Klasický model – jak investice, tak úspory jsou citlivé na úrokovou míru a změny vedou k vyrovnání rovnováhy (pavučinový model, osa x – I,S, osa y – i), finanční trh se nemůže stát zdrojem disharmonie
Keynesiánský model – investice jsou citlivé na úrok.míru, ale je závislá i na nejistém očekávání budoucího vývoje – ochota investovat může být velmi malá
I S (f(y))
E Na finančních trzích nemusí docházet k přeměně úspor v investice
y´ y (y´ - neprotne se s S)
AD = C + I + [G+ EN] C + I jsou soukromé

Utváření rovnováhy v klasickém modelu

Pokles výkonu je doprovázen omezováním zaměstnanosti – zvýšení konkurence na trhu práce, tlak na mzdy a snížení ceny práce. Snížení cen VF vede k poklesu cen finální produkce -> poptávka je ochotna nakoupit větší množství a ekonomika reaguje změnou rovnovážné polohy – E2, návrat k výkonu na úrovni potenciálního produktu. Snížení cen VF stimuluje ekonomiku k plnému využití výrobních zdrojů.
V klasickém modelu je zdůrazněn závěr, že cenový mechanismus zareaguje na změnu úrovně AD tak, že navrátí skutečný výkon ekonomiky na úroveň potenciálního produktu.

Keynesiánský model rovnováhy
Keynesiánský model se zříká automatické přeměny úspor v investice.
DI (disponibilní důchod) se rozkládá na spotřebu a investice:

DI = C + S

Dále platí, že: dY = dC + dS a pro mezní sklony mpc + mps = 1.

V tomto modelu závisí tvorba úspor na úrovni důchodu, nikoliv na úrokové míře.

Významnou okolností je

Významnou okolností je, že v keynesiánské ekonomii není odvozován vývoj úspor a investic výlučně z úrokové míry. Citlivost investic na úrokovou míru je snížená a úspory jsou funkcí důchodu. Proto úroková míra není faktorem schopným zabezpečit automatickou obnovu rovnováhy finančního trhu.

Rovnováha v tomto modelu však není úplná, musíme předpokládat, že na trhu VF a trhu peněz a kapitálu je také rovnováha

Utváření rovnováhy v klasickém modelu
Klasický model fungování ekonomiky a utváření její rovnováhy vysvětluje E jako vnitřně stabilní systém vykazující schopnost pružného obnovení rovnováhy. Rostoucí (i) stimuluje domácnosti k tvorbě úspor, plně závislé na (i) jsou i investice (nepřímo úměrně). Pružnost změny úrokové míry (i) zabezpečuje vyrovnání úspor a investic. Případný růst či pokles investičních výdajů musí být za těchto podmínek doprovázen poklesem či růstem výdajů na spotřebu. Celkový objem poptávky se nemění. Snížení cen VF stimuluje E k plnému využití výrobních zdrojů. Výstup ekonomiky (skutečný produkt) se vrací na úroveň potenciálního produktu. Pokles cen finální produkce obnovil úroveň reálné mzdy. Ke změně došlo pouze v úrovni nominálního produktu. V klasickém modelu je zdůrazněn závěr, že cenový mechanismus zareaguje na podnět v podobě změny úrovně AD tak, že navrátí skutečný výkon E na úroveň q*.

18. Ekonomická rovnováha. Rovnováha ekonomiky. Přístupy k ekonomické rovnováze hospodářství v keynesiánské ekonomii. Klasický model ekonomické rovnová

Rovnováhou se bude rozumět nastolení takových proporcí, které nesignalizují potřebu změny. Základní takovou proporcí je vyrovnání AS a AD. Rovnováha modelu ASAD předpokládá a zahrnuje rovnováhu na trhu statků a služeb, trhu práce a ostatních VF a trhu peněz a kapitálu, tedy finančním trhu. Ekonomické směry pak rozlišují řešení vzhledem ke dvěma problémům:
1) Cenová pružnost – na trzích statků a služeb a VF. A rychlost obnovování rovnováhy.
2) Mechanismus utváření rovnováhy na finančních trzích, tedy mechanismus přeměny úspor v investice.

V moderní ekonomii jsou užívány dvě paralelní, vzájemně kontroverzní řešení těchto problémů:
 Klasický model - vychází z předpokladu pružných cen na trzích finální produkce i na trzích VF. Pro finanční trh předpokládá, že investice i úspory se vyvíjí pod vlivem úrokové míry a její změny jsou dostatečným impulsem k obnovení rovnováhy.
 Keynesiánský model - vychází z předpokladu omezené pružnosti (nepružnosti) cen na trzích finální produkce i VF. Hlavními argumenty uvedeného jsou:
• nepružnost mezd směrem dolů – projevující se na trhu práce (ten propojuje trh finální produkce s trhem ostatních VF)
• cenová stabilita – jako projev nedokonalé konkurence (oligopol)
• ceny, které podléhají státní regulaci

Pro I platí

Pro I platí – čím je P nižší, tím menší množství peněz je domácnost nucena držet k nákupu statků a služeb- dodatečné úspory – možnost je půjčovat nebo využít k nákupu CP. Rostoucí D po CP vyvolá růst jejich tržní P – pokles úrokové míry- impuls stimulující investiční výdaje firem – roste poptávané množství statků a služeb = Keynesův efekt úrokových měr

Změna C, I, E vyvolá posun křivky.

=> růst agregátní poptávky hraje z hlediska krátkodobého určitou roli při ovlivnění výše produktu. Z hlediska dlouhodobého je tento vliv potlačen. (AS je vertikála, proto AD má dlouhodobě vliv pouze na P, nikoli na výkon)

2. Strmost křivky AD
- zvyšující se strmost křivky AD znamená snižování vlivu změny cen na změny úrovně poptávaného množství výstupu.
- Křivka AD vyjadřuje, jaké množství HDP je v daném období nakupováno, v závislosti na cenách
- AD závisí jak na výši důchodu, tak na cenové hladině, úvěrových podmínkách, státní hospodářské politice, očekávání budoucího vývoje,…

Skutečný produkt

Skutečný produkt je veličina, kterou získáme peněžním oceněním tržní produkce. Tedy produktu, který E skutečně dosáhla. Krátkodobě se může skutečný produkt pohybovat na úrovni vyšší, než je úroveň potenciálního produktu. Zvýší-li se náklady, je krátkodobá křivka A posouvána směrem doleva nahoru.

Agregátní poptávka (AD)
Je to celkové množství produktu, které při dané cenové hladině bude v ekonomice nakoupeno. AD tedy vyjadřuje, co všechno by jednotlivé subjekty tržní E (domácnosti, firmy, vláda, cizinci) nakupovaly při různých cenových hladinách. AD definujeme takto:

AD = C + I + G + EN

Státní nákupy G pak můžeme považovat za konstantní. Dojde-li k poklesu cenové hladiny, platí, že náš důchod zůstává nominálně stejný, ale reálně se zvyšuje.

Zase je zde problém interpretace sklonu AD, tzn. proč je klesající?

1. vliv změny cenové hladiny na jednotlivé segmenty AD (mimo G – konstantní)
Dojde-li k poklesu P, pak:
Pro C platí – náš důchod (respektive množství peněz, kterými disponujeme) zůstává nominálně stejný, ale jeho reálná hodnota se zvyšuje – spotřebitel se cítí být bohatší (za stejné peníze koupí více) = pigouovův efekt – spotřebitelé více utrácejí, rostou výdaje na spotřebu

Problémem je:

1. sklon (proč je elastická)– různé interpretace:
 neoklasická teorie mylného chápání – (monetarismus a nová klasická makroekonomie)
- zdůraznění, že změny cenové hladiny mohou vést tržní subjekty k mylnému chápání procesů na trhu.
- výrobce si rostoucí cenovou hladinu vyloží jako růst jeho relativních cen (rostou ceny jeho produkce vzhledem k ostatním cenám) a proto zvyšuje výrobu.
- z hlediska dlouhodobého je však omyl rozpoznatelný a nemá vliv na výkon
 keynesovská teorie strnulých mezd
- nominální mzdy jsou strnulé a přizpůsobují se velmi pomalu. Pružnost směrem dolů je silně omezena vžitými společenskými normami. Přitom mzdy představují jednu z klíčových nákladových položek.
- Nastane-li změna cenové hladiny, mění se reálná mzda W/P
- Při poklesu cenové hladiny je reálná mzda vyšší, než byla firma ochotna platit, rostou reálné náklady firmy a firma reaguje omezováním najímání práce a snižuje rozsah produkce.
 nová keynesovská teorie strnulých mezd
- nejen mzdy, ale i ceny řad jiných statků a služeb se pomalu přizpůsobují a jsou stejně jako mzdy strnulé.

Pokud na trhu dochází ke změně ceny produkce (roste), ale náklady se nemění – zvyšuje se množství výstupu (pokud ne, zbavuje se možnosti zužitkovat stav MR>MC)
- ceny určitých vstupů jsou fixní, ale roste cenová hladina – výrobce může produkovat více => je elastická - výrobcům se vyplatí rozšiřovat výrobu při rostoucí P a fixních cenách
- některé náklady se z hlediska výrobců chovají fixně (předzjednané ceny)

2. Proč se snižuje s rostoucím výkonem elasticita ASS?

Protože roste P,ale zároveň platí, že roste množství vstupů, jceny byly fixovány pro y1, pro y2 byly kupovány dodatečné vstupy, už za vyšší ceny (=> je méně volných VF na trhu) – proto je elasticita ASS klesající.

Zalomení – protože rostou ceny vstupů dodatečných faktorů
3. Proč je ASL vertikála?
Jakmile končí platnost smluv na předchozí kontrakty, jsou uzavřeny nové, s aktuálními cenami, které jsou vyšší – roste P – výrobcům se nevyplatí vyrábět více
„Přecenění cen vstupů“

Z hlediska krátkého období se některé náklady chovají fixně, a proto je výhodné prodávat dodatečný výstup za vyšší cenu. Vertikála vyjadřuje, že v delším časovém období je výkon ekonomiky nepružný, existuje výkon, který je za daných podmínek dlouhodobě udržitelný, ale dlouhodobě nepřekročitelný = potenciální produkt (q*).
Potenciální produkt je tedy maximální udržitelný výkon. Takový výkon odpovídá optimálnímu využití disponibilních zdrojů.
potenciální produkt Q* - maximální udržitelný výkon (při plném využití zdrojů, plné zaměstnanosti)
P ASL ASS
- tyto výkony ekonomika není schopna dlouhodobě udržet, bude nucena je stlačit zpět na Q*

Q výkon ekonomiky
Pokud dojde např. ke zvětšení hranice výrobních možností, posunuje se Q* doprava, ASL a ASS taktéž - podává informaci, že ekonomika má schopnost při dané P produkovat více.

Čistý produkt představuje přesnější vyjádření výkonu.

HDP = C + IB + G + EN
C – výdaje domácností na spotřebu (cca 60% z HDP)
IB – soukromé hrubé domácí investice (hrubé = investice spojené s obnovou, restituční IR + výdaje rozšiřovací na tvorbu dodatečných kapitálových statků - čisté IN) (cca 15%)
G – státní nákupy statků a služeb (cca 19,5% - 2001)
EN = NX = Exp – Imp (saldo obchodní bilance) oba více než 100%, avšak rozdíl dělá cca 3% z HDP
Proč EN = Exp – Imp? – protože import už je zahrnut ve všech 4 položkách
Proč i v EN? – protože velká část může být re-esportována

17. Agregátní nabídka. Agregátní nabídka a její pružnost v krátkém období. Agregátní nabídka v dlouhém období. Potenciální produkt ekonomiky.

Agregátní nabídka (AS)
Agregátní nabídka (AS) slouží k ilustraci výkonu ekonomiky, k vyjádření rozsahu celkového domácího produktu, tedy tržního výkonu firem. Její tvar vyjadřuje, že firmy jsou ochotny vyrábět a nabízet určité množství produkce v závislosti na cenové hladině.
Cenovou hladinou rozumíme všeobecnou úroveň cen, kterou měříme pomocí cenových indexů.

Z hlediska dlouhodobého je křivka AS vertikální, v kratším časovém období je rostoucí zleva doprava. Za situace, kdy produkt má nízkou úroveň, je křivka považována za velmi málo strmou, tedy cenově velmi pružnou. Ve tvaru se odráží závislost mezi produktem a cenami, prosazující se v časovém horizontu 1-2 let.
Platí: zvyšuje-li se úroveň AS, pak jsou firmy ochotny zvyšovat výstup, pokud mohou současně zvyšovat i ceny. Změna produktu je vyvolána tím, že cenová hladina se odchýlila od očekávané cenové hladiny. Když lidé svá očekávání přizpůsobí, produkt se vrací ke svému optimálnímu rozměru.

 Výdajová metoda měření výkonu

Vedle domácností nakupují i firmy, stát a část produkce směřuje do zahraničí, proto budeme-li měřit HDP pomocí výdajů spojených s jeho realizací, je vyjádřitelný součtem následujících položek:
C – výdaje domácností na spotřebu
IB – soukromé hrubé domácí investice
G – státní nákupy výrobků a služeb
EN – čistý export

Hrubý domácí produkt vyjádřený touto metodou můžeme zapsat:

HDP = C + IB + G + EN

> C, výdaje domácností na spotřebu můžeme rozdělit do tří skupin:
1) výdaje na dlouhodobou spotřebu (byt, auto atd.),
2) výdaje na krátkodobou spotřebu (potraviny, oděvy, benzín…),
3) výdaje na služby (nájemné, plyn, elektřina, voda, lékaři, banky…).

Na základě statistických údajů, které potvrzují vysoký podíl výdajů na spotřebu na HDP (asi 53%), potvrzují dominantní postavení spotřebitele ve vyspělé tržní ekonomice.

> IB,, soukromé hrubé domácí investice

(výdej spojený s nákupem finanční produkce) jsou především tvořeny investičními nákupy firem. Zahrnují výdaje na suroviny, na obnovu a rozšíření kapitálových statků. Hrubé Investice tvoří jak výdaje spojené s obnovou (restituční Investice IR), tak výdaje znamenající rozšíření, tedy tvorbu dodatečných kapitálových statků (čisté investice IN):
IB = IR + IN. Asi 36% HDP.

> G, státní nákupy zahrnují výdaje státu na nákup finální produkce. Vylučují se transferové platby. Tvoří asi 17% HDP.

> EN, čistý export. Ukazuje, proč první tři veličiny dávají součet asi 105%. To co bylo v E vyprodukováno se odlišuje od toho, co je výše uvedenými třemi druhy výdajů nakoupeno. To je dáno především tím, že:
- část produkce země je vyvážena do zahraničí nebo je nakupována cizinci
- část toho, co domácí subjekty nakupují, je produkce zahraniční
Čistý export je tedy rozdíl mezi exportem a importem. Hodnota může tedy být samozřejmě i záporná.
Jak již bylo uvedeno, do hodnoty HDP vstupují hrubé investice. Jestliže použijeme pouze čisté investice, získáme veličinu čistý domácí nebo národní produkt (NDP či NNP), které jsou dány:

NDP = C + IN + G + EN, NDP = HDP – IR

 Důchodová metoda měření výkonu

Po provedení korekcí pak jsou veličiny HDP a NI shodné. Rozdíl ale je mezi národním důchodem a důchodem, kterým skutečně domácnosti mohou disponovat. Osobní důchod (PI) vyjadřuje celkové příjmy, které domácnosti skutečně získávají. Do PI se promítá:
- jsou odváděny daně ze zisku korporací
- část zisků korporací není rozdělována
- jsou odváděny platby do fondů sociálního pojištění
Tyto položky pak výši PI snižují a to včetně čistých úrokových plateb mezi sektory (bez domácností). Naopak součástí PI se stávají transferové platby, které domácnosti získávají a které nejsou v NI. Disponibilní důchod (DI) je vlastně PI po zdanění. Podle způsobu užití jej dělíme na výdaje na osobní spotřebu (C) a úspory (S): DI = C + S

Národní důchod
NI= hrubá mzda + renta + čistý úrok + zisky korporací + příjmy ze samozaměstnání
Důchod = příjem VF
NI  HDP Proč? 1. v NI nejsou zahrnuty odpisy (znehodnocení kapitálu) – neexistuje VF, jehož důchodem jsou odpisy
2. nepřímé daně – DPH, spotřební daň, daň na živ.prostředí
NI + odpisy + nepřímé daně = HDP
Osobní důchod PI – není: - očištěný od daní zisků korporací
- od nerozdělených částí zisků korporací
- plateb do fondů sociálního pojištění
- má navíc: - transfery – zisky, které získáme, aniž bychom to druhé straně nějak oplatili

Disponibilní důchod DI
DI = C + S

GDP – HDP, Odp – odpisy, ND – nepřímé daně, PD – přímé daně, C – spotřeba, S – úspory

Při peněžním vyjádření DP musí být vyloučeny:

Produkt je definován jako tržní hodnota finální produkce dosažené za jeden rok. Při peněžním vyjádření DP musí být vyloučeny:
 čistě peněžní transakce (transakce nesouvisející s konečnou produkcí, Př. hodnota obejmu obchodů s cennými papíry)
 směnné transakce existujícího majetku (není finální produkcí Př. peněžní transakce spojené s převodem nemovitostí)
 meziprodukty (jsou to dodávky mezi podniky, které vstupují do výroby spotřeby v daném r.)

Měření skutečného výkonu můžeme provádět také tak, že v navazujících výrobách odečteme od hodnoty produkce hodnotu meziproduktu. Veličina tímto způsobem vyjádřená je tvořena součtem hodnot přidaných zpracováním na jednotlivých stupních.

Nominální HDP je tržní hodnotou celkové produkce finálních výrobků vytvořených v dané ekonomice vyjádřenou v běžných (tržních) cenách, tedy může růst (v meziročním srovnání) jako prostý důsledek vzestupu tržních cen.
Aby se odstranilo zkreslení vyvolané pohyby cenových hladin, zavádíme vyjádření v podobě reálného HDP. Smyslem je soulad cenového (hodnotového) vyjádření s objemem finální produkce.
Převod z nominálního na reálný rozměr se uskutečňuje přepočtem na hladinu stálých cen, kdy ceny určitého roku se zvolí za základ, ve kterém je oceňována produkce následujících či předchozích let (bez ohledu na pohyb cenových hladin). V HDP však není zachyceno:
 netržní statky (statky a služby jako produkce domácnosti a v dom. vytvářené, Př. vaření)
 hodnota volného času
 škody na životním prostředí (produkce škodlivin výkon E snižuje)
 podzemní (stínová, černá) ekonomika
 kvalita zboží a služeb
Ukazatel zohledňující uvedené skutečnosti se nazývá čistý ekonomický blahobyt.