Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

39. Dvě základní metody tvorby finančního plánu.

Techniky finančního plánování
Metoda procentního podílu na tržbách
Tato metoda vychází z předpokladu fixního poměru mezi položkami aktiv a pasiv a celkovým objemem tržeb.
Při této filosofii je třeba rozlišovat, u kterých položek je možné tuto vazbu předpokládat a kde je nemožná či nesmyslná.
I s ohledem na tuto výhradu lze u této metody očekávat vyšší nárůst aktiv proti nárůstu pasiv. Následným krokem finančního plánu je pak rozhodnutí o volbě dodatečných zdrojů takto postaveného plánu.
Regresní metoda
Regresní metoda opouští v delším časovém horizontu obtížně udržitelný předpoklad konstantního vztahu mezi tržbami a dalšími veličinami.
Tento předpoklad je nahrazen statisticky zjištěnými skutečnými (i když proměnnými) vazbami mezi tržbami a dalšími ukazateli finančního plánu.
Relevantnost předpokládaných vazeb je přirozeně třeba ověřovat a testovat.


25. 1. 2007
Kalouda

39. Dvě základní metody tvorby finančního plánu.

Techniky finančního plánování
Metoda procentního podílu na tržbách
Tato metoda vychází z předpokladu fixního poměru mezi položkami aktiv a pasiv a celkovým objemem tržeb.
Při této filosofii je třeba rozlišovat, u kterých položek je možné tuto vazbu předpokládat a kde je nemožná či nesmyslná.
I s ohledem na tuto výhradu lze u této metody očekávat vyšší nárůst aktiv proti nárůstu pasiv. Následným krokem finančního plánu je pak rozhodnutí o volbě dodatečných zdrojů takto postaveného plánu.
Regresní metoda
Regresní metoda opouští v delším časovém horizontu obtížně udržitelný předpoklad konstantního vztahu mezi tržbami a dalšími veličinami.
Tento předpoklad je nahrazen statisticky zjištěnými skutečnými (i když proměnnými) vazbami mezi tržbami a dalšími ukazateli finančního plánu.
Relevantnost předpokládaných vazeb je přirozeně třeba ověřovat a testovat.


25. 1. 2007
Kalouda

Devizová expozice

c) Ekonomická devizová expozice
Určuje změnu budoucí hodnoty CF v důsledku kurzových změn (revalvace či devalvace).
K metodám řízení ekonomické devizové expozice patří:
- mezinárodní (teritoriální) diverzifikace odbytu i vstupů
- mezinárodní diverzifikace financování.
Obecně platí:
- apreciace domácí měny podporuje dovoz a omezuje vývoz
- depreciace domácí měny omezuje dovoz a podporuje vývoz.
Obdobně působí i revalvace a devalvace.
i. krátkodobé účinky devalvace
Cena a mzda se v krátkém období nemění. Proto ceny importu rostou a ceny exportu klesají. Může tedy dojít ke vzniku deficitu obchodní bilance či k jeho prohloubení.
ii. střednědobé účinky devalvace
Odvíjí se od schopnosti domácí ekonomiky zvyšovat exportní nabídku, v souvislosti s výše uvedeným poklesem cen exportu.
iii. dlouhodobé účinky devalvace
Závisí na reálných změnách v ekonomice, ku příkladu v podobě investic do exportně efektivních odvětví. Jinak v souvislosti s růstem cen dovozů vzrostou i domácí ceny a mzdy a v konečném důsledku tak všechny reálné veličiny zůstanou beze změny.

38. Cíle a pojetí finančního plánu.

- absolútne neviem čo si pod tým predstavujú, a nikde som to ani nenašiel, takže kašlem na to

Devizová expozice

c) Ekonomická devizová expozice
Určuje změnu budoucí hodnoty CF v důsledku kurzových změn (revalvace či devalvace).
K metodám řízení ekonomické devizové expozice patří:
- mezinárodní (teritoriální) diverzifikace odbytu i vstupů
- mezinárodní diverzifikace financování.
Obecně platí:
- apreciace domácí měny podporuje dovoz a omezuje vývoz
- depreciace domácí měny omezuje dovoz a podporuje vývoz.
Obdobně působí i revalvace a devalvace.
i. krátkodobé účinky devalvace
Cena a mzda se v krátkém období nemění. Proto ceny importu rostou a ceny exportu klesají. Může tedy dojít ke vzniku deficitu obchodní bilance či k jeho prohloubení.
ii. střednědobé účinky devalvace
Odvíjí se od schopnosti domácí ekonomiky zvyšovat exportní nabídku, v souvislosti s výše uvedeným poklesem cen exportu.
iii. dlouhodobé účinky devalvace
Závisí na reálných změnách v ekonomice, ku příkladu v podobě investic do exportně efektivních odvětví. Jinak v souvislosti s růstem cen dovozů vzrostou i domácí ceny a mzdy a v konečném důsledku tak všechny reálné veličiny zůstanou beze změny.

38. Cíle a pojetí finančního plánu.

- absolútne neviem čo si pod tým predstavujú, a nikde som to ani nenašiel, takže kašlem na to

37. Devizová expozice (3 typy) a její řízení.

35. Základní druhy devizových operací. Modely predikce kurzu I – východiska, parita kupní síly, Fisherův efekt.

36. Modely predikce kurzu II – Fisherův efekt, mezinárodní Fisherův efekt. Parita úrokové míry.

37. Devizová expozice (3 typy) a její řízení.

Devizovou exposicí se rozumí citlivost reálné hodnoty
- aktiv,
- pasiv a
- peněžních toků
(vyjádřených v domácí měně) na změny kurzu.

a) Transakční devizová exposice
Vzniká při vyjádření hodnoty kontraktu v zahraniční měně. Transakční riziko vyplývá z možných změn kurzu v období mezi podepsáním kontraktu a platbou (či inkasem). Algoritmy krytí transakčního rizika vychází z možností termínového či peněžního trhu.
b) Translační devizová expozice
Vyjadřuje citlivost účetních výkazů (konsolidovaných) na pohyb kurzů (neočekávaných). Problém vzniká při řešení otázky, jakým kurzem přepočítávat položky závěrky v zahraniční měně pro konsolidovanou závěrku, která se sestavuje v národní měně mateřské společnosti.

37. Devizová expozice (3 typy) a její řízení.

35. Základní druhy devizových operací. Modely predikce kurzu I – východiska, parita kupní síly, Fisherův efekt.

36. Modely predikce kurzu II – Fisherův efekt, mezinárodní Fisherův efekt. Parita úrokové míry.

37. Devizová expozice (3 typy) a její řízení.

Devizovou exposicí se rozumí citlivost reálné hodnoty
- aktiv,
- pasiv a
- peněžních toků
(vyjádřených v domácí měně) na změny kurzu.

a) Transakční devizová exposice
Vzniká při vyjádření hodnoty kontraktu v zahraniční měně. Transakční riziko vyplývá z možných změn kurzu v období mezi podepsáním kontraktu a platbou (či inkasem). Algoritmy krytí transakčního rizika vychází z možností termínového či peněžního trhu.
b) Translační devizová expozice
Vyjadřuje citlivost účetních výkazů (konsolidovaných) na pohyb kurzů (neočekávaných). Problém vzniká při řešení otázky, jakým kurzem přepočítávat položky závěrky v zahraniční měně pro konsolidovanou závěrku, která se sestavuje v národní měně mateřské společnosti.

34. Metody oceňování firmy II – metoda diskontovaných CF, srovnávací metoda

Diskontované CF (výnosová metoda)
Generální princip této metody je důvěrně znám z metod hodnocení efektivnosti investic. Hodnota (jako současná hodnota budoucích výnosů) je dána kapitalizovanou hodnotou, v daném případě CF (Net Present Value).
Klíčové problémy jsou analogické jako u dynamických metod hodnocení efektivnosti investic, tedy následující:
- co jsou to výnosy a jak je určíme
- jak určíme hodnotu budoucích výnosů (nejednotné)
- jak stanovit diskontní sazbu
- jak v ocenění zvážit riziko.
Výchozí CF (free CF, peněžní toky k rozdělení) lze s postačující přesností určit jako suma položek
zisk před úroky a daněmi
- daně (z EBIT)
+ odpisy
- výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku
- zvýšení pracovního kapitálu (+ snížení).

Hodnota určená srovnáním
Pro srovnání na bázi srovnatelných podnikl i srovnatelných transakcí je východiskem tržní kapitalizace (počet akcií * cena akcie = tržní hodnota vlastního kapitálu). Hodnota ocenění je pak dána touto tržní kapitalizací, zvýšenou o prémii.
H = tržní kapitalizace + prémie ( 70 )
Obecně známější je postu určení hodnoty pomocí multiplikátorů různého druhu, které jsou pro srovnatelné podniky (dané ku příkladu oborovým začleněním) stejné.
Z podnikatelské praxe ve SRN uvádíme jak příklad multiplikátor kupní cena / zisk (viz Schéma 12.1).
Schéma 12.1 Multiplikátor kupní cena / zisk
obor kupní cena / zisk
chemie 7 - 10
obchod potravinami 4 - 6
obchod nábytkem 4 - 6
výroba nástrojů 6 - 8
Pro obchodní podniky se udává jako výhodný i multiplikátor: kupní cena / obrat.Opět se objevuje i multiplikátor P/E (cca 7 - 9).

34. Metody oceňování firmy II – metoda diskontovaných CF, srovnávací metoda

Diskontované CF (výnosová metoda)
Generální princip této metody je důvěrně znám z metod hodnocení efektivnosti investic. Hodnota (jako současná hodnota budoucích výnosů) je dána kapitalizovanou hodnotou, v daném případě CF (Net Present Value).
Klíčové problémy jsou analogické jako u dynamických metod hodnocení efektivnosti investic, tedy následující:
- co jsou to výnosy a jak je určíme
- jak určíme hodnotu budoucích výnosů (nejednotné)
- jak stanovit diskontní sazbu
- jak v ocenění zvážit riziko.
Výchozí CF (free CF, peněžní toky k rozdělení) lze s postačující přesností určit jako suma položek
zisk před úroky a daněmi
- daně (z EBIT)
+ odpisy
- výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku
- zvýšení pracovního kapitálu (+ snížení).

Hodnota určená srovnáním
Pro srovnání na bázi srovnatelných podnikl i srovnatelných transakcí je východiskem tržní kapitalizace (počet akcií * cena akcie = tržní hodnota vlastního kapitálu). Hodnota ocenění je pak dána touto tržní kapitalizací, zvýšenou o prémii.
H = tržní kapitalizace + prémie ( 70 )
Obecně známější je postu určení hodnoty pomocí multiplikátorů různého druhu, které jsou pro srovnatelné podniky (dané ku příkladu oborovým začleněním) stejné.
Z podnikatelské praxe ve SRN uvádíme jak příklad multiplikátor kupní cena / zisk (viz Schéma 12.1).
Schéma 12.1 Multiplikátor kupní cena / zisk
obor kupní cena / zisk
chemie 7 - 10
obchod potravinami 4 - 6
obchod nábytkem 4 - 6
výroba nástrojů 6 - 8
Pro obchodní podniky se udává jako výhodný i multiplikátor: kupní cena / obrat.Opět se objevuje i multiplikátor P/E (cca 7 - 9).

V oceňování dochází ke zvyšování vykazované hodnoty aktiv o tiché rezervy

V oceňování dochází ke zvyšování vykazované hodnoty aktiv o tiché rezervy, vyplývající z:
• inflace - odtud plyne růst nákladů na znovupořízení
• odpisů - pokud by byly vyšší, než by odpovídalo skutečné ztrátě hodnoty.
Zvyšování hodnoty aktiv (rozpouštění tichých rezerv) může ovlivnit zisk a tím i hodnotu daní (hodnota závazků), takže substanční hodnotu je třeba o tyto latentní daně snížit.
Klíčový význam mají v této souvislosti zásady oceňování majetkové podstaty podniku, zvláště hodnoty nemateriálních statků (nehmotných aktiv).Pro tiché rezervy lze psát následující základní definiční vztah:
tiché rezervy = náklady znovupořízení - odpisy - účetní hodnota.

Substanční hodnota brutto =
= souhrn majetkových hodnot potřebných k dalšímu podnikání v aktuálních cenách
+ výnos z prodeje majetku přebytečného a vedlejšího (rekreační středisko)
- hodnota všech závazků a dluhů
= substanční hodnota netto (SN)

Hodnota SN ukazuje pouze, kolik kapitálu je v podniku investováno - neuvažuje se tedy v žádné podobě návratnost. I tato okolnost omezuje cílu výpovědi výsledků substanční metody.

V oceňování dochází ke zvyšování vykazované hodnoty aktiv o tiché rezervy

V oceňování dochází ke zvyšování vykazované hodnoty aktiv o tiché rezervy, vyplývající z:
• inflace - odtud plyne růst nákladů na znovupořízení
• odpisů - pokud by byly vyšší, než by odpovídalo skutečné ztrátě hodnoty.
Zvyšování hodnoty aktiv (rozpouštění tichých rezerv) může ovlivnit zisk a tím i hodnotu daní (hodnota závazků), takže substanční hodnotu je třeba o tyto latentní daně snížit.
Klíčový význam mají v této souvislosti zásady oceňování majetkové podstaty podniku, zvláště hodnoty nemateriálních statků (nehmotných aktiv).Pro tiché rezervy lze psát následující základní definiční vztah:
tiché rezervy = náklady znovupořízení - odpisy - účetní hodnota.

Substanční hodnota brutto =
= souhrn majetkových hodnot potřebných k dalšímu podnikání v aktuálních cenách
+ výnos z prodeje majetku přebytečného a vedlejšího (rekreační středisko)
- hodnota všech závazků a dluhů
= substanční hodnota netto (SN)

Hodnota SN ukazuje pouze, kolik kapitálu je v podniku investováno - neuvažuje se tedy v žádné podobě návratnost. I tato okolnost omezuje cílu výpovědi výsledků substanční metody.

33. Metody oceňování firmy I – metoda likvidační hodnoty, vlastního kapitálu a substanční metoda.

Likvidační hodnota
Je charakterizována absencí předpokladu trvání podniku (podnikatelských aktivit) v rozumném časovém horizontu. Tím přestávají výstupy z účetnictví hrát roli „pevného bodu“ z nějž může ohodnocení vycházet a dosažená cena může být v zásadě jakkoliv nízká.
V této situaci se jako přijatelné východisku může brát i hodnota definovaná "cenou šrotu". Za horní hranice je pak možno považovat cca 20 % poslední auditované účetní hodnoty podniku.
Hodnota vlastního kapitálu
Tato metoda je naopak zcela závislá na ocenění podnikových aktiv a závazků podle účetnictví). Hodnota je pak definována vztahem ( 67 )
hodnota vlastního kapitálu = aktiva - závazky ( 67 )
(owner's equity = assets - liabilities)
Substanční metoda
Zde nevychází ocenění majetku i závazků z účetních podkladů, ale je tak zvaně reálné. Odpovídá tedy aktuálním cenám, za něž by bylo možné daný majetek v daném okamžiku pořídit.
V takovém případě je ovšem na místě otázka (která je aktuální zvláště v případě akvizicí) a sice zda má smysl koupit stávající podnik nebo bude lépe vybudovat nový. Na scéně se objevují nehmotná aktiva v podobě goodwillu (viz nás1edující subkapitola 12.4).
Je zřejmé, že substanční hodnota tvoří horní cenovou hranici (ze všech metod ocenění je nejvýhodnější pro prodávajícího). Proto má obvykle v úvahách o hodnotě oceňovaného podniku spíše pomocnou funkci.

33. Metody oceňování firmy I – metoda likvidační hodnoty, vlastního kapitálu a substanční metoda.

Likvidační hodnota
Je charakterizována absencí předpokladu trvání podniku (podnikatelských aktivit) v rozumném časovém horizontu. Tím přestávají výstupy z účetnictví hrát roli „pevného bodu“ z nějž může ohodnocení vycházet a dosažená cena může být v zásadě jakkoliv nízká.
V této situaci se jako přijatelné východisku může brát i hodnota definovaná "cenou šrotu". Za horní hranice je pak možno považovat cca 20 % poslední auditované účetní hodnoty podniku.
Hodnota vlastního kapitálu
Tato metoda je naopak zcela závislá na ocenění podnikových aktiv a závazků podle účetnictví). Hodnota je pak definována vztahem ( 67 )
hodnota vlastního kapitálu = aktiva - závazky ( 67 )
(owner's equity = assets - liabilities)
Substanční metoda
Zde nevychází ocenění majetku i závazků z účetních podkladů, ale je tak zvaně reálné. Odpovídá tedy aktuálním cenám, za něž by bylo možné daný majetek v daném okamžiku pořídit.
V takovém případě je ovšem na místě otázka (která je aktuální zvláště v případě akvizicí) a sice zda má smysl koupit stávající podnik nebo bude lépe vybudovat nový. Na scéně se objevují nehmotná aktiva v podobě goodwillu (viz nás1edující subkapitola 12.4).
Je zřejmé, že substanční hodnota tvoří horní cenovou hranici (ze všech metod ocenění je nejvýhodnější pro prodávajícího). Proto má obvykle v úvahách o hodnotě oceňovaného podniku spíše pomocnou funkci.

Stupně podnikatelského ocenění

Stupně podnikatelského ocenění v zásadě definují přípustné systémové okolí ocenění podniku, včetně vazeb na okolí a očekávaných či přípustných synergií. Lze definovat dva stupně podnikatelského ocenění.
1. Podnik "sám o sobě" (stand - alone basis, going concern)
Tedy tak jak podnik v daný okamžik "stojí a leží", v podstatě bez jakýchkoliv synergických efektů, včetně těch, které jsou spojeny s budoucími očekávání. Mohou být přípustné v zásadě pouze ty efekty z budoucího vývoje, které se zcela prokazatelně a nepochybně odvíjí od současného stavu (ku příkladu smlouvy se státem o budoucích dodávkách).
2. Z hlediska záměrů, které by měly být uskutečněny v budoucnu
V tomto případě se do ocenění hodnoty podniku zcela programově zahrnují synergie, vyplývající z pohybu po časové ose. Principielně jsou ovšem tyto kroky přípustné (s uvážením výše uvedené výjimky) pouze z pohledu nového majitele (po uskutečněné transakci - spojení firem). Původní vlastník mohl tyto možnosti využít v minulosti.

Stupně podnikatelského ocenění

Stupně podnikatelského ocenění v zásadě definují přípustné systémové okolí ocenění podniku, včetně vazeb na okolí a očekávaných či přípustných synergií. Lze definovat dva stupně podnikatelského ocenění.
1. Podnik "sám o sobě" (stand - alone basis, going concern)
Tedy tak jak podnik v daný okamžik "stojí a leží", v podstatě bez jakýchkoliv synergických efektů, včetně těch, které jsou spojeny s budoucími očekávání. Mohou být přípustné v zásadě pouze ty efekty z budoucího vývoje, které se zcela prokazatelně a nepochybně odvíjí od současného stavu (ku příkladu smlouvy se státem o budoucích dodávkách).
2. Z hlediska záměrů, které by měly být uskutečněny v budoucnu
V tomto případě se do ocenění hodnoty podniku zcela programově zahrnují synergie, vyplývající z pohybu po časové ose. Principielně jsou ovšem tyto kroky přípustné (s uvážením výše uvedené výjimky) pouze z pohledu nového majitele (po uskutečněné transakci - spojení firem). Původní vlastník mohl tyto možnosti využít v minulosti.

b) Ocenění z vůle vlastníků

b) ocenění z vůle vlastníků
O tomto typu ocenění lze říci, že je specielně vhodné pro podnikatelské účely. To vyplývá z jeho aspirací (kterým je přizpůsobena i metodika) vyjádřit podnikatelské šance a rizika, která jsou s oceňovaným podnikem spojena.
Bude tedy s výhodou používáno především pro účely:
i. koupě a prodeje podniku
ii. spojování firem (akvizice)
iii. sanace podniku
iv. konkurzu
v. uvedení na burzu
vi. získání dalšího vlastního / cizího kapitálu.
Základním smyslem tohoto typu ocenění je odhadnout tržní hodnotu podniku, tedy peněžní částku, za kterou lze daný podnik koupit či prodat. Potřeba objektivizovat tento odhad tržní hodnoty je pociťován i v mezinárodním kontextu, což vedlo k deklaraci čtyř následujících mezinárodních etických standardů.
Ty mají charakter podmínky „nutné nikoliv postačující“, která musí být splněna v každém případě, pokud se má provedený odhad alespoň přibližovat k tržní hodnotě.
- kupující i prodávající jednají zcela dobrovolně a legálně - bez vnějších tlaků či nekalých úmyslů
- obě strany mají zájem na uskutečnění transakce
- obě strany mají k dispozici všechny důležité informace o předmětu prodeje
- na obou stranách je přiměřená konkurence.
Na první pohled je zřejmé, že tyto etické standardy jsou v některých případech prostě nesplnitelné. To platí specielně o třetím standardu, kde je zřejmé, že při jeho splnění by se žádný obchod neuskutečnil.
Metodologie teorie her řeší tento problém realističtěji, když v nejjednodušší situaci dvou hráčů předpokládá různé obsazení incidenční matice. Pak lze konstatovat, že pokud informační vybavení obou hráčů je takové aby vedlo k této situaci různého obsazení, je toto informační adekvátní a pro úspěšný obchod postačující.

b) Ocenění z vůle vlastníků

b) ocenění z vůle vlastníků
O tomto typu ocenění lze říci, že je specielně vhodné pro podnikatelské účely. To vyplývá z jeho aspirací (kterým je přizpůsobena i metodika) vyjádřit podnikatelské šance a rizika, která jsou s oceňovaným podnikem spojena.
Bude tedy s výhodou používáno především pro účely:
i. koupě a prodeje podniku
ii. spojování firem (akvizice)
iii. sanace podniku
iv. konkurzu
v. uvedení na burzu
vi. získání dalšího vlastního / cizího kapitálu.
Základním smyslem tohoto typu ocenění je odhadnout tržní hodnotu podniku, tedy peněžní částku, za kterou lze daný podnik koupit či prodat. Potřeba objektivizovat tento odhad tržní hodnoty je pociťován i v mezinárodním kontextu, což vedlo k deklaraci čtyř následujících mezinárodních etických standardů.
Ty mají charakter podmínky „nutné nikoliv postačující“, která musí být splněna v každém případě, pokud se má provedený odhad alespoň přibližovat k tržní hodnotě.
- kupující i prodávající jednají zcela dobrovolně a legálně - bez vnějších tlaků či nekalých úmyslů
- obě strany mají zájem na uskutečnění transakce
- obě strany mají k dispozici všechny důležité informace o předmětu prodeje
- na obou stranách je přiměřená konkurence.
Na první pohled je zřejmé, že tyto etické standardy jsou v některých případech prostě nesplnitelné. To platí specielně o třetím standardu, kde je zřejmé, že při jeho splnění by se žádný obchod neuskutečnil.
Metodologie teorie her řeší tento problém realističtěji, když v nejjednodušší situaci dvou hráčů předpokládá různé obsazení incidenční matice. Pak lze konstatovat, že pokud informační vybavení obou hráčů je takové aby vedlo k této situaci různého obsazení, je toto informační adekvátní a pro úspěšný obchod postačující.

32. Oceňování hodnoty firmy (2 typy a 2 stupně). Podmínky realistického odhadu hodnoty firmy.

Typy a stupně oceňování
V úvodu musíme konstatovat, že žádná objektivní hodnota firmy neexistuje. Z tohoto poněkud depresivního zjištění vyplývá, že neexistuje ani žádné jediné správné ocenění podniku jako celku a tedy ani žádná jediná správná metoda ocenění hodnoty podniku. Dokonce i často používaná objektivizace hodnoty podniku aktuálně dosaženou tržní cenou má svá zjevná úskalí která nás vedou k závěru, že i takto dosaženou cenu bychom měli v zásadě rovněž považovat za subjektivní.
Přesto však není možné rezignovat na zjevnou potřebu alespoň do jisté míry objektivizovat když ne hodnotu podniku, tak alespoň proces (metodu) jakým se k této hodnotě můžeme dobrat. Jistou možností v tomto směru je metodická pestrost, znalost variantních metod ocenění podniku, což je náplní této kapitoly.
Typy oceňování
Jsou rozlišována dva zásadná typy oceňování.
a) ocenění nezávislé na vůli vlastníků
S jistou mírou zjednodušení lze konstatovat, že oceňování tohoto typu slouží více či méně pro potřeby státní správy. Přesněji zde můžeme identifikovat následující čtyři nejdůležitější účely ohodnocení:
i. daňové
ii. dědické spory
iii. spory vlastníků (určování majetkových účastí)
iv. poskytování úvěrů (v souvislosti s jejich ručením).
V takové situaci je zjevně nutná jednoznačnost výsledků a to i při opakování procesu ocenění (případně dokonce i při hodnocení jiným subjektem). Z toho plyne potřeba proces ohodnocení standardizovat a zjednodušit.
Toho se zde dosahuje mimo jiné i tím, že se v procesu ohodnocování pracuje s uzancemi (uznanými zavedenými zvyklostmi – zjevně jde o přímou obdobu logiky metodologie účetních standardů GAAP) a standardizovanými postupy.

32. Oceňování hodnoty firmy (2 typy a 2 stupně). Podmínky realistického odhadu hodnoty firmy.

Typy a stupně oceňování
V úvodu musíme konstatovat, že žádná objektivní hodnota firmy neexistuje. Z tohoto poněkud depresivního zjištění vyplývá, že neexistuje ani žádné jediné správné ocenění podniku jako celku a tedy ani žádná jediná správná metoda ocenění hodnoty podniku. Dokonce i často používaná objektivizace hodnoty podniku aktuálně dosaženou tržní cenou má svá zjevná úskalí která nás vedou k závěru, že i takto dosaženou cenu bychom měli v zásadě rovněž považovat za subjektivní.
Přesto však není možné rezignovat na zjevnou potřebu alespoň do jisté míry objektivizovat když ne hodnotu podniku, tak alespoň proces (metodu) jakým se k této hodnotě můžeme dobrat. Jistou možností v tomto směru je metodická pestrost, znalost variantních metod ocenění podniku, což je náplní této kapitoly.
Typy oceňování
Jsou rozlišována dva zásadná typy oceňování.
a) ocenění nezávislé na vůli vlastníků
S jistou mírou zjednodušení lze konstatovat, že oceňování tohoto typu slouží více či méně pro potřeby státní správy. Přesněji zde můžeme identifikovat následující čtyři nejdůležitější účely ohodnocení:
i. daňové
ii. dědické spory
iii. spory vlastníků (určování majetkových účastí)
iv. poskytování úvěrů (v souvislosti s jejich ručením).
V takové situaci je zjevně nutná jednoznačnost výsledků a to i při opakování procesu ocenění (případně dokonce i při hodnocení jiným subjektem). Z toho plyne potřeba proces ohodnocení standardizovat a zjednodušit.
Toho se zde dosahuje mimo jiné i tím, že se v procesu ohodnocování pracuje s uzancemi (uznanými zavedenými zvyklostmi – zjevně jde o přímou obdobu logiky metodologie účetních standardů GAAP) a standardizovanými postupy.

31. Oceňování finančního majetku firmy.

31. Oceňování finančního majetku firmy.

1. Oceňování ve finančním řízení
- obecně:
• oceňování majetku a dluhů
• nákladů a výnosů
- zvláště - oceňování "nepeněžní části" finančního majetku, tedy:
• obligací
• akcií (prioritních a kmenových)
- ocenění (jeho reálnost) závisí na metodě a může mít dopady na rozhodování v oblastech
• financování
• investování
• dividend

V ČR:
- CP a majetkové účasti se oceňují cenami pořízení (tj. bez nákladů s pořízením souvisejících)  zákon o účetnictví

Ve stabilizovaných tržních ekonomikách
- obvykle skutečné pořizovací ceny (tržní ceny ke dni sestavování daného účetního výkazu)

2. Cenné papíry s fixními výnosy
- obligace
- prioritní akcie (i když z jiných pohledů se od sebe liší - daně, splatnost, vlastnictví)

a) oceňování obligací
- faktory racionálně nekvantifikovatelné (politická situace atd.)
- faktory racionálně kvantifikovatelné (výše úroku, nominální cena aj.)

- ceny obligací kolísají méně než ceny akcií (10 - 20 %, 20 - 30 %)
Vztah základů tržní ceny (C0) a tržní ceny (C)
 C > C0  nadhodnocená obligace (doporučuje se prodat)
 C < C0  podhodnocená obligace (doporučuje se koupit)
 C = C0  dobře ohodnocená obligace

- úrokové riziko - pokles ceny obligace (při růstu i)  předčasný prodej  nízká výnosnost (i ztráta)

b) prioritní akcie - cena
- dividendy  f (výsledků podniku)
- prioritní akcie nemají obvykle určenou lhůtu splatnosti  dividendové výnosy mají formu perpetuity

 i (pro prioritní akcie) > než u obligací

- držitelé obligací mají přednostní nárok na důchody a majetek firmy před držiteli prioritních akcií

Oceňování kmenových akcií
- pohyblivý výnos  více pohyblivá cena, přesto
- oceňování principielně stejné (očekávané budoucí výnosy a hodnota akcie)
- specifika:
• neurčitější výnosy
• dividendy nejsou konstantní
• výnosy = dividendy + kapitálové zisky

31. Oceňování finančního majetku firmy.

31. Oceňování finančního majetku firmy.

1. Oceňování ve finančním řízení
- obecně:
• oceňování majetku a dluhů
• nákladů a výnosů
- zvláště - oceňování "nepeněžní části" finančního majetku, tedy:
• obligací
• akcií (prioritních a kmenových)
- ocenění (jeho reálnost) závisí na metodě a může mít dopady na rozhodování v oblastech
• financování
• investování
• dividend

V ČR:
- CP a majetkové účasti se oceňují cenami pořízení (tj. bez nákladů s pořízením souvisejících)  zákon o účetnictví

Ve stabilizovaných tržních ekonomikách
- obvykle skutečné pořizovací ceny (tržní ceny ke dni sestavování daného účetního výkazu)

2. Cenné papíry s fixními výnosy
- obligace
- prioritní akcie (i když z jiných pohledů se od sebe liší - daně, splatnost, vlastnictví)

a) oceňování obligací
- faktory racionálně nekvantifikovatelné (politická situace atd.)
- faktory racionálně kvantifikovatelné (výše úroku, nominální cena aj.)

- ceny obligací kolísají méně než ceny akcií (10 - 20 %, 20 - 30 %)
Vztah základů tržní ceny (C0) a tržní ceny (C)
 C > C0  nadhodnocená obligace (doporučuje se prodat)
 C < C0  podhodnocená obligace (doporučuje se koupit)
 C = C0  dobře ohodnocená obligace

- úrokové riziko - pokles ceny obligace (při růstu i)  předčasný prodej  nízká výnosnost (i ztráta)

b) prioritní akcie - cena
- dividendy  f (výsledků podniku)
- prioritní akcie nemají obvykle určenou lhůtu splatnosti  dividendové výnosy mají formu perpetuity

 i (pro prioritní akcie) > než u obligací

- držitelé obligací mají přednostní nárok na důchody a majetek firmy před držiteli prioritních akcií

Oceňování kmenových akcií
- pohyblivý výnos  více pohyblivá cena, přesto
- oceňování principielně stejné (očekávané budoucí výnosy a hodnota akcie)
- specifika:
• neurčitější výnosy
• dividendy nejsou konstantní
• výnosy = dividendy + kapitálové zisky

Klasická výpočetní definice CF

Klasická výpočetní definice CF je představována výrazem ( 72 )

CF = zisk + odpisy ( 72 )
Ten však odpovídá realitě pouze přibližně, a to jak z pohledu přesné číselné hodnoty (viz dále detailní schéma nepřímé metody) tak i koncepčního pohledu.
Koncepce CF totiž vychází z kategorií
• peněžních příjmů a
• peněžních výdajů,
nikoli z kategorií
• výnosů a
• nákladů.
Jsou tedy v rovnici ( 72 ) spojeny obě z těchto skupin kategorií, což z pohledu teorie finančního řízení podniku není zcela korektní. Tento výraz je však široce používán a v situacích, kde jistá nepřesnost není na závadu je jeho jednoduchost a průhlednost výhodou.
Metody:
 přímé
- sledování příjmů a výdajů za dané období
- vyčlenění odpovídajících transakcí (peněžních toků) a jejich sledování

 nepřímé
- "rekonstrukce"  každý individuální peněžní tok se projeví současně buď jako:
• změna jiné rozvahové položky (je-li to rozvahová operace)
• náklad (výnos) ve výsledovce (je-li to výsledková operace)

30. Obecné schéma nepřímé metody. Kategorie CF.

Klasická výpočetní definice CF

Klasická výpočetní definice CF je představována výrazem ( 72 )

CF = zisk + odpisy ( 72 )
Ten však odpovídá realitě pouze přibližně, a to jak z pohledu přesné číselné hodnoty (viz dále detailní schéma nepřímé metody) tak i koncepčního pohledu.
Koncepce CF totiž vychází z kategorií
• peněžních příjmů a
• peněžních výdajů,
nikoli z kategorií
• výnosů a
• nákladů.
Jsou tedy v rovnici ( 72 ) spojeny obě z těchto skupin kategorií, což z pohledu teorie finančního řízení podniku není zcela korektní. Tento výraz je však široce používán a v situacích, kde jistá nepřesnost není na závadu je jeho jednoduchost a průhlednost výhodou.
Metody:
 přímé
- sledování příjmů a výdajů za dané období
- vyčlenění odpovídajících transakcí (peněžních toků) a jejich sledování

 nepřímé
- "rekonstrukce"  každý individuální peněžní tok se projeví současně buď jako:
• změna jiné rozvahové položky (je-li to rozvahová operace)
• náklad (výnos) ve výsledovce (je-li to výsledková operace)

30. Obecné schéma nepřímé metody. Kategorie CF.

29. CF – definice a obsah pojmu. Vznik, funkce, kritérium. Dvě metody určení hodnoty CF.

Definice, geneze a význam
Tok hotovosti či hotovostí, jinak též peněžní toky (Cash Flow – CF) je historicky posledním (a tedy nejmladším) pojmem z triády kategorií:
• majetková struktura – pracuje s ukazateli z levé strany rozvahy
• finanční struktura – je vyjadřována ukazateli z pravé strany rozvahy
• CF - rozvaha & výsledovka (výkaz CF)
CF je klasickou ukázkou kategorií, jejíž vznik byl v nejlepším smyslu slova vynucen praxí finančního řízení, důrazem na skutečné finanční toky. Z pohledu souvislostí firemních financí a účetnictví zde můžeme spatřovat vazbu na akruální účetnictví.
Ukazatel CF je produktem úsilí zvládnout časový a obsahový nesoulad mezi:
• náklady a výdaji
• výnosy a příjmy
• ziskem a stavem dostupných peněžních prostředků.
Toto nové kritérium je zcela soustředěno na platební schopnost podniku (vedle dosud sledovaných ukazatelů majetkové a finanční struktury a ukazatelů zisku).
CF je definováno alternativně buď jako
a) bilance pohybu peněžních prostředků za určité období
b) změna stavu peněžních prostředků (přírůstek, pokles)za určité období a jeho ekonomická účinnost (údajně častěji používané pojetí, rozhodně však s vyšší vypovídací schopností).

29. CF – definice a obsah pojmu. Vznik, funkce, kritérium. Dvě metody určení hodnoty CF.

Definice, geneze a význam
Tok hotovosti či hotovostí, jinak též peněžní toky (Cash Flow – CF) je historicky posledním (a tedy nejmladším) pojmem z triády kategorií:
• majetková struktura – pracuje s ukazateli z levé strany rozvahy
• finanční struktura – je vyjadřována ukazateli z pravé strany rozvahy
• CF - rozvaha & výsledovka (výkaz CF)
CF je klasickou ukázkou kategorií, jejíž vznik byl v nejlepším smyslu slova vynucen praxí finančního řízení, důrazem na skutečné finanční toky. Z pohledu souvislostí firemních financí a účetnictví zde můžeme spatřovat vazbu na akruální účetnictví.
Ukazatel CF je produktem úsilí zvládnout časový a obsahový nesoulad mezi:
• náklady a výdaji
• výnosy a příjmy
• ziskem a stavem dostupných peněžních prostředků.
Toto nové kritérium je zcela soustředěno na platební schopnost podniku (vedle dosud sledovaných ukazatelů majetkové a finanční struktury a ukazatelů zisku).
CF je definováno alternativně buď jako
a) bilance pohybu peněžních prostředků za určité období
b) změna stavu peněžních prostředků (přírůstek, pokles)za určité období a jeho ekonomická účinnost (údajně častěji používané pojetí, rozhodně však s vyšší vypovídací schopností).

28. Kategorizace finančních trhů – produkty, organizace, priorita.

Kategorizace finančních trhů
Pro členění finančních trhů se lze identifikovat následující účelové (kriteriální ) funkce a s nimi spojené struktury:
1. podle produktů (instrumentů)
a) peněžní trh (splatnost 1 rok)
- emise krátkodobých CP (komerční CP)
- krátkodobý bankovní úvěr
- krátkodobý dodavatelský úvěr (spolu s předchozím rozhodující)
- krátkodobé státní CP (pokladniční poukázky)
b) kapitálový trh
- dlouhodobé CP (akcie, obligace)
- dlouhodobé úvěry (všeho druhu)
Poznámka: Za prokázaný trend můžeme považovat sekuritizaci finančních trhů (přesuny peněz prostřednictvím cenných papírů - zefektivnění).
c) devizový trh
koupě a prodej
- valut a
- deviz.
d) trh drahých kovů
- zlato
- platina a
- jiné drahé (měnové) kovy.

2. podle způsobu organizace
a) přímý nákup / prodej = organizovaný trh
- burzovní trh
- mimoburzovní organizace (RM-Systém a Středisko cenných papírů)Ve stabilizovaných ekonomikách roste význam přímého nákupu a prodeje, jako přímý důsledek dostupnosti dat, technik a technických prostředků.

b) pomocí finančních zprostředkovatelů s výhodami
- informační základna
- základna technik (jako předpoklad nižších transakčních nákladů)

3. podle priorit
a) primární trh (a prvotní prodej)
Obchody zde uzavírané jsou označované jako "obchody za zavřenými dveřmi", neboť jsou určeny pouze pro kapitálově silné subjekty (institucionální zprostředkovatele) Prodávají se zpravidla celé emise a to prvnímu majiteli (emitent není majitelem).
b) sekundární trh
Je předpokladem trhu primárního, neboť jinak by nebylo kde dále prodá vat emise, zobchodované primárně v obchodech „za zavřenými dveřmi“.To se netýká části instrumentů (vkladní listy a depozitní certifikáty).

28. Kategorizace finančních trhů – produkty, organizace, priorita.

Kategorizace finančních trhů
Pro členění finančních trhů se lze identifikovat následující účelové (kriteriální ) funkce a s nimi spojené struktury:
1. podle produktů (instrumentů)
a) peněžní trh (splatnost 1 rok)
- emise krátkodobých CP (komerční CP)
- krátkodobý bankovní úvěr
- krátkodobý dodavatelský úvěr (spolu s předchozím rozhodující)
- krátkodobé státní CP (pokladniční poukázky)
b) kapitálový trh
- dlouhodobé CP (akcie, obligace)
- dlouhodobé úvěry (všeho druhu)
Poznámka: Za prokázaný trend můžeme považovat sekuritizaci finančních trhů (přesuny peněz prostřednictvím cenných papírů - zefektivnění).
c) devizový trh
koupě a prodej
- valut a
- deviz.
d) trh drahých kovů
- zlato
- platina a
- jiné drahé (měnové) kovy.

2. podle způsobu organizace
a) přímý nákup / prodej = organizovaný trh
- burzovní trh
- mimoburzovní organizace (RM-Systém a Středisko cenných papírů)Ve stabilizovaných ekonomikách roste význam přímého nákupu a prodeje, jako přímý důsledek dostupnosti dat, technik a technických prostředků.

b) pomocí finančních zprostředkovatelů s výhodami
- informační základna
- základna technik (jako předpoklad nižších transakčních nákladů)

3. podle priorit
a) primární trh (a prvotní prodej)
Obchody zde uzavírané jsou označované jako "obchody za zavřenými dveřmi", neboť jsou určeny pouze pro kapitálově silné subjekty (institucionální zprostředkovatele) Prodávají se zpravidla celé emise a to prvnímu majiteli (emitent není majitelem).
b) sekundární trh
Je předpokladem trhu primárního, neboť jinak by nebylo kde dále prodá vat emise, zobchodované primárně v obchodech „za zavřenými dveřmi“.To se netýká části instrumentů (vkladní listy a depozitní certifikáty).

Funkce finančních zprostředkovatelů

Funkce finančních zprostředkovatelů
- optimalizace:
• informačních nákladů (identifikace partnerů)
• transakčních nákladů (smlouvy, poplatky - rutina)
= jejich konkurenční výhoda (? dočasná)

Typy finančních zprostředkovatelů
- podle jejich zdrojů a rozdílů v míře zisku a likvidity

1. depozitní instituce
- banky a spořitelny + úvěrová družstva

2. smluvní spořitelní instituce (získávají zdroje v pravidelných intervalech na smluvním základě)
- pojišťovny a penzijní fondy

3. investiční zprostředkovatelé (finanční společnosti a investiční fondy)

Funkce finančních zprostředkovatelů

Funkce finančních zprostředkovatelů
- optimalizace:
• informačních nákladů (identifikace partnerů)
• transakčních nákladů (smlouvy, poplatky - rutina)
= jejich konkurenční výhoda (? dočasná)

Typy finančních zprostředkovatelů
- podle jejich zdrojů a rozdílů v míře zisku a likvidity

1. depozitní instituce
- banky a spořitelny + úvěrová družstva

2. smluvní spořitelní instituce (získávají zdroje v pravidelných intervalech na smluvním základě)
- pojišťovny a penzijní fondy

3. investiční zprostředkovatelé (finanční společnosti a investiční fondy)

26. Rozklady rentability a pyramidová soustava DuPont.

Rozklady rentability
- je to komplexní ukazatel
- pro hodnocení finančního zdraví firmy jsou významné i její složky = faktory, které na ni působí

NIAT = f (daní z příjmů, úrokové sazby, míry zadluženosti, objemu prodeje, vývoje nákladů, cenových vlivů)

27. 3 faktory procesu financování a role finančního trhu. Klíčové funkce finančního trhu,. Formy financování a struktura finančního trhu. Funkce (optimalizace) a typy finančních zprostředkovatelů.

Definice
- proces financování (zdroje, alokace, dividendová politika)
= f (daňového systému, efektivity firmy, situace na finančním trhu)
- finanční trh a jeho role - soustava finančních institucí, instrumentů a vztahů mezi nimi, která přerozděluje dočasně volné prostředky mezi ekonomickými subjekty z míst jejich přebytku do míst jejich nedostatku

Klíčové funkce finančního trhu
1) mobilizace volných prostředků
2) určování ceny peněz (cena externích zdrojů)
3) alokace (nejen podle nabídky a poptávky
 takto zajišťují finanční trhy
- vyšší efektivnost podnikatelských aktivit, resp. vůbec
- realizovatelnost podnikatelských aktivit

Formy financování
a) přímé (dlužníci a věřitelé)
b) nepřímé (prostřednictvím finančních zprostředkovatelů)

26. Rozklady rentability a pyramidová soustava DuPont.

Rozklady rentability
- je to komplexní ukazatel
- pro hodnocení finančního zdraví firmy jsou významné i její složky = faktory, které na ni působí

NIAT = f (daní z příjmů, úrokové sazby, míry zadluženosti, objemu prodeje, vývoje nákladů, cenových vlivů)

27. 3 faktory procesu financování a role finančního trhu. Klíčové funkce finančního trhu,. Formy financování a struktura finančního trhu. Funkce (optimalizace) a typy finančních zprostředkovatelů.

Definice
- proces financování (zdroje, alokace, dividendová politika)
= f (daňového systému, efektivity firmy, situace na finančním trhu)
- finanční trh a jeho role - soustava finančních institucí, instrumentů a vztahů mezi nimi, která přerozděluje dočasně volné prostředky mezi ekonomickými subjekty z míst jejich přebytku do míst jejich nedostatku

Klíčové funkce finančního trhu
1) mobilizace volných prostředků
2) určování ceny peněz (cena externích zdrojů)
3) alokace (nejen podle nabídky a poptávky
 takto zajišťují finanční trhy
- vyšší efektivnost podnikatelských aktivit, resp. vůbec
- realizovatelnost podnikatelských aktivit

Formy financování
a) přímé (dlužníci a věřitelé)
b) nepřímé (prostřednictvím finančních zprostředkovatelů)

25. Rentabilita vlastního jmění, earning power, rentabilita celkového kapitálu.

Rentabilita vlastního jmění
- pohled vlastníků (akcionářů)
- vlastní jmění = účetní hodnota majetku vlastníků akcií
- rozhoduje zisk po zdanění (nejen dividendy)
- výnosnost kapitálu vloženého akcionáři
- zda je kapitál reprodukován tak, jak by to mělo odpovídat riziku investic (z pohledu investorů)
- pokud je nižší nebo stejná jako výnosnost nerizikových CP (státní obligace, státní pokladniční poukázky)  zánik podniku



- trendy: VJ - růst, zisk - kolísá
- trendy: rentabilita = obvyklá úroková míra + riziková prémie

Výdělkový potenciál firmy
- nezávisí na skladbě zdrojů (obtížně srovnatelné) - jde o rentabilitu majetku (aktiv)
- jaká rentabilita podniku bez daně ze zisku (srovnání podniků s různými daňovými podmínkami)



- závisí na: technologii, způsobu výroby (hromadná, sériová) a cenových vlivech

Rentabilita celkového kapitálu



- zdaněné úroky = U*(1 - d) = náklady na cizí zdroje, jejich zakomponováním se ukazatel stává nezávislým na charakteru zdrojů financování (kdybychom neuvažovali zdanění úroků, docházelo by ke změně ukazatele i jen vlivem změny finanční struktury)

Rentabilita celkového kapitálu  Rentabilita vlastního kapitálu
(podmínka výhodnosti využití úvěru)

25. Rentabilita vlastního jmění, earning power, rentabilita celkového kapitálu.

Rentabilita vlastního jmění
- pohled vlastníků (akcionářů)
- vlastní jmění = účetní hodnota majetku vlastníků akcií
- rozhoduje zisk po zdanění (nejen dividendy)
- výnosnost kapitálu vloženého akcionáři
- zda je kapitál reprodukován tak, jak by to mělo odpovídat riziku investic (z pohledu investorů)
- pokud je nižší nebo stejná jako výnosnost nerizikových CP (státní obligace, státní pokladniční poukázky)  zánik podniku



- trendy: VJ - růst, zisk - kolísá
- trendy: rentabilita = obvyklá úroková míra + riziková prémie

Výdělkový potenciál firmy
- nezávisí na skladbě zdrojů (obtížně srovnatelné) - jde o rentabilitu majetku (aktiv)
- jaká rentabilita podniku bez daně ze zisku (srovnání podniků s různými daňovými podmínkami)



- závisí na: technologii, způsobu výroby (hromadná, sériová) a cenových vlivech

Rentabilita celkového kapitálu



- zdaněné úroky = U*(1 - d) = náklady na cizí zdroje, jejich zakomponováním se ukazatel stává nezávislým na charakteru zdrojů financování (kdybychom neuvažovali zdanění úroků, docházelo by ke změně ukazatele i jen vlivem změny finanční struktury)

Rentabilita celkového kapitálu  Rentabilita vlastního kapitálu
(podmínka výhodnosti využití úvěru)

22. Ukazatelé zadluženosti a finanční struktury. Ukazatele kapitálového trhu.

ukazatelé likvidity – platební schopnosti
Ukazatele likvidity jsou standardizovány téměř dokonale podle následujícího tříprvkového schématu. V zásadě je základní definiční vztah všech likvidit stejný. Srovnává se objem toho co mám podnik platit (jmenovatel ukazatele) s tím čím to může zaplatit (jmenovatel výrazu). Liší se jen uvažované konkrétní hodnoty čitatele a jmenovatele.

ukazatelé finančního trhu
Ve stabilizovaných ekonomikách jsou ukazatele spojené s kapitálovým trhem obvykle v posici kategorického imperativu a jejich žádoucí hodnota je dokonce objektem centrálně koordinovaných aktivit. V podmínkách ekonomiky ČR je kapitálový trh bohužel prakticky nefunkční a proto zde uvádíme pouze dva ukazatele, běžně považované za nejvýznamnější.

23. Bonitní/bankrotní modely (Z-funkce).

Identifikace symptomů budoucí nesolventnosti
Tyto metodické nástroje patří k nejsofistikovanějším metodám FA. Jsou obvykle postaveny na vícefaktorové analýze vzájemných závislostí mezi vstupními a výstupními ukazateli.
S ohledem na jejich vypovídací schopnost jsou označovány jako bonitní či bankrotní modely, přičemž posledně uvedené jsou schopny předikovat budoucí vývoj podniku a to dokonce s definovanou pravděpodobností.

22. Ukazatelé zadluženosti a finanční struktury. Ukazatele kapitálového trhu.

ukazatelé likvidity – platební schopnosti
Ukazatele likvidity jsou standardizovány téměř dokonale podle následujícího tříprvkového schématu. V zásadě je základní definiční vztah všech likvidit stejný. Srovnává se objem toho co mám podnik platit (jmenovatel ukazatele) s tím čím to může zaplatit (jmenovatel výrazu). Liší se jen uvažované konkrétní hodnoty čitatele a jmenovatele.

ukazatelé finančního trhu
Ve stabilizovaných ekonomikách jsou ukazatele spojené s kapitálovým trhem obvykle v posici kategorického imperativu a jejich žádoucí hodnota je dokonce objektem centrálně koordinovaných aktivit. V podmínkách ekonomiky ČR je kapitálový trh bohužel prakticky nefunkční a proto zde uvádíme pouze dva ukazatele, běžně považované za nejvýznamnější.

23. Bonitní/bankrotní modely (Z-funkce).

Identifikace symptomů budoucí nesolventnosti
Tyto metodické nástroje patří k nejsofistikovanějším metodám FA. Jsou obvykle postaveny na vícefaktorové analýze vzájemných závislostí mezi vstupními a výstupními ukazateli.
S ohledem na jejich vypovídací schopnost jsou označovány jako bonitní či bankrotní modely, přičemž posledně uvedené jsou schopny předikovat budoucí vývoj podniku a to dokonce s definovanou pravděpodobností.

Zdroje vstupních informací

Zdroje vstupních informací
a) finanční účetnictví
b) naturální ukazatele
c) vstupy z fundamentální analýzy
d) údaje z finančního trhu nebo z kapitálového trhu

Poměrové ukazatele FA (poměrová analýza)
Obvykle jsou definovány pěti následujícími okruhy ukazatelů:
1. rentabilita
2. aktivita - vázanost kapitálu
3. likvidita - platební schopnost
4. zadluženost - struktura finančních zdrojů
5. finanční trh.
Alternativně se objevují i systémy koncipované odlišně (čtyřokruhové), pro naše potřeby však výše uvedená struktura vyhovuje dostatečně dobře.
Ke specifikám FA patří i skutečnost, že jednotlivé ukazatele uvnitř skupin nejsou nijak speciálně označovány. K této praxi se v daném případě přikloníme i v tomto studijním textu. Číselné označování výrazů tedy v tomto případě odpadá.

Zdroje vstupních informací

Zdroje vstupních informací
a) finanční účetnictví
b) naturální ukazatele
c) vstupy z fundamentální analýzy
d) údaje z finančního trhu nebo z kapitálového trhu

Poměrové ukazatele FA (poměrová analýza)
Obvykle jsou definovány pěti následujícími okruhy ukazatelů:
1. rentabilita
2. aktivita - vázanost kapitálu
3. likvidita - platební schopnost
4. zadluženost - struktura finančních zdrojů
5. finanční trh.
Alternativně se objevují i systémy koncipované odlišně (čtyřokruhové), pro naše potřeby však výše uvedená struktura vyhovuje dostatečně dobře.
Ke specifikám FA patří i skutečnost, že jednotlivé ukazatele uvnitř skupin nejsou nijak speciálně označovány. K této praxi se v daném případě přikloníme i v tomto studijním textu. Číselné označování výrazů tedy v tomto případě odpadá.

19. Etapy a postupy finanční analýzy. Zdroje vstupních dat. 4 (5) skupin poměrových ukazatelů (skupinového typu).

FA = diagnostická část finančního řízení
- poměřuje získané údaje a rozšiřuje jejich vypovídací schopnost (informace pro finanční rozhodování)

Etapy FA
- zasahuje všechny 3 funkce finančního řízení (financování, investování, dividendová politika)
a) zjištění základních charakteristik (standardizovaných)
b) určení odchylek od standardů
c) případná podrobnější analýza ve vybraných oblastech
d) identifikace příčin nežádoucího stavu

Postupy finanční analýzy (prakticky využitelné)
1.
a) výběr srovnatelných firem
b) sběr dat
a) ověření použitelnosti dat

2.
a) výběr vhodné metody
b) zpracování ukazatelů (realizace)
c) relativní postavení firmy

3. identifikace modelu dynamiky
4. analýza vztahu mezi ukazateli (odchylky, korelace…)
5.
a) návrhy (ve variantách)
b) odhady rizikových variant

19. Etapy a postupy finanční analýzy. Zdroje vstupních dat. 4 (5) skupin poměrových ukazatelů (skupinového typu).

FA = diagnostická část finančního řízení
- poměřuje získané údaje a rozšiřuje jejich vypovídací schopnost (informace pro finanční rozhodování)

Etapy FA
- zasahuje všechny 3 funkce finančního řízení (financování, investování, dividendová politika)
a) zjištění základních charakteristik (standardizovaných)
b) určení odchylek od standardů
c) případná podrobnější analýza ve vybraných oblastech
d) identifikace příčin nežádoucího stavu

Postupy finanční analýzy (prakticky využitelné)
1.
a) výběr srovnatelných firem
b) sběr dat
a) ověření použitelnosti dat

2.
a) výběr vhodné metody
b) zpracování ukazatelů (realizace)
c) relativní postavení firmy

3. identifikace modelu dynamiky
4. analýza vztahu mezi ukazateli (odchylky, korelace…)
5.
a) návrhy (ve variantách)
b) odhady rizikových variant

18. Řízení peněžních prostředků a pohledávek

Řízení peněžních prostředků
- hlavní funkce - zajistit potřebu peněžních prostředků při minimalizaci nákladů cestou sledování:
• likvidity
• výnosnosti, resp. ztrát z držení peněžních prostředků, místo jejich investování
• rizika držby peněžních prostředků (znehodnocení, změna úrokových sazeb, …)

- 2 základní přístupy k řízení peněžních prostředků:

a) sledování (očekávaných) příjmů a výdajů např.:
• operativní věcné řízení (získávání a používání peněžních prostředků)



• platební kalendáře - přehledy očekávaných příjmů a výdajů, snaha předejít nedostatku peněžních prostředků

b) modely peněžních prostředků (aplikace modelu řízení zásob) - Baumolův model
- známá celková potřeba
- potřebu lze krýt z různých zdrojů
- náklady akviziční, obstarávací a pořizovací

Řízení pohledávek
- pohledávky lze dělit dle více kritérií např. na: tuzemské a zahraniční, krátkodobé a dlouhodobé, dle subjektu na subjekty pohledávky platící a neplatící
- pohledávky také mohou být z obchodních styků či z jiných důvodů (nároky na dotace, odpočty daní, ze zákona, úhrada ztrát společnosti)
- účelová funkce - opět optimalizace, zde ovšem velmi sporná, spíše minimalizace (ne ale za každou cenu)
- základní nástroje:
• podmínky prodeje (slevy, zvýhodnění, bonita partnera)
• zajištění pohledávek (směnky, akreditivy, bankovní akceptace)
• informace o partnerech
• skonta (slevy při promptní platbě)

18. Řízení peněžních prostředků a pohledávek

Řízení peněžních prostředků
- hlavní funkce - zajistit potřebu peněžních prostředků při minimalizaci nákladů cestou sledování:
• likvidity
• výnosnosti, resp. ztrát z držení peněžních prostředků, místo jejich investování
• rizika držby peněžních prostředků (znehodnocení, změna úrokových sazeb, …)

- 2 základní přístupy k řízení peněžních prostředků:

a) sledování (očekávaných) příjmů a výdajů např.:
• operativní věcné řízení (získávání a používání peněžních prostředků)



• platební kalendáře - přehledy očekávaných příjmů a výdajů, snaha předejít nedostatku peněžních prostředků

b) modely peněžních prostředků (aplikace modelu řízení zásob) - Baumolův model
- známá celková potřeba
- potřebu lze krýt z různých zdrojů
- náklady akviziční, obstarávací a pořizovací

Řízení pohledávek
- pohledávky lze dělit dle více kritérií např. na: tuzemské a zahraniční, krátkodobé a dlouhodobé, dle subjektu na subjekty pohledávky platící a neplatící
- pohledávky také mohou být z obchodních styků či z jiných důvodů (nároky na dotace, odpočty daní, ze zákona, úhrada ztrát společnosti)
- účelová funkce - opět optimalizace, zde ovšem velmi sporná, spíše minimalizace (ne ale za každou cenu)
- základní nástroje:
• podmínky prodeje (slevy, zvýhodnění, bonita partnera)
• zajištění pohledávek (směnky, akreditivy, bankovní akceptace)
• informace o partnerech
• skonta (slevy při promptní platbě)

16. Optimalizace zásob – kritérium, tři složky nákladů. Baumolův model.

Optimalizace zásob
O optimalizaci zásob lze v daném případě hovořit plným právem. Při kritériu minimalizace nákladů na pořízení a udržení zásob dosahujeme následujícím postupem skutečně matematického minima.

Složky celkových nákladů:
• náklady na pořízení
• náklady skladovací
• vlastní cena zásob
• náklady nedostatku zásob
- ušlý zisk
- pokuty a penále
- cenové diference materiálových náhrad

17. Optimální výrobní dávka (parametry). Výše nedokončené výroby. Využití zásob, včetně pojistné zásoby – kritéria (ukazatele).

Optimalizace výrobní dávky
Optimální výrobní dávka je závislá především na:
• seřizovacích nákladech a na
• skladovacích nákladech.


Optimální výše nedokončené výroby
Analogicky jako Qopt u vstupních zásob.

Využití zásob a pojistné zásoby
Respektujeme účelové (kriteriální) funkce:
• minimalizace nákladů
• minimalizace rizika ztrát z nedostatku zásob.
Jako další (dílčí) kritéria slouží zejména:
• R rychlost obratu zásob (počet obrátek za období)
• DZ doba obratu zásob [dny]
• obrat zásob (zpravidla tržby - realizace [Kč])
• K koeficient využití zásob
• Z průměrný stav zásob

pojistná zásoba - f (odchylek):
• dodávkového cyklu
• spotřeby
• velikosti dodávky

16. Optimalizace zásob – kritérium, tři složky nákladů. Baumolův model.

Optimalizace zásob
O optimalizaci zásob lze v daném případě hovořit plným právem. Při kritériu minimalizace nákladů na pořízení a udržení zásob dosahujeme následujícím postupem skutečně matematického minima.

Složky celkových nákladů:
• náklady na pořízení
• náklady skladovací
• vlastní cena zásob
• náklady nedostatku zásob
- ušlý zisk
- pokuty a penále
- cenové diference materiálových náhrad

17. Optimální výrobní dávka (parametry). Výše nedokončené výroby. Využití zásob, včetně pojistné zásoby – kritéria (ukazatele).

Optimalizace výrobní dávky
Optimální výrobní dávka je závislá především na:
• seřizovacích nákladech a na
• skladovacích nákladech.


Optimální výše nedokončené výroby
Analogicky jako Qopt u vstupních zásob.

Využití zásob a pojistné zásoby
Respektujeme účelové (kriteriální) funkce:
• minimalizace nákladů
• minimalizace rizika ztrát z nedostatku zásob.
Jako další (dílčí) kritéria slouží zejména:
• R rychlost obratu zásob (počet obrátek za období)
• DZ doba obratu zásob [dny]
• obrat zásob (zpravidla tržby - realizace [Kč])
• K koeficient využití zásob
• Z průměrný stav zásob

pojistná zásoba - f (odchylek):
• dodávkového cyklu
• spotřeby
• velikosti dodávky

15. Celková potřeba oběžného majetku. Průměrná výše celkových zásob. Zásobovací rovnice.

Celková potřeba OM (POHC)
- výše OM pro zajištění očekávaných výkonů firmy (obvykle tržeb) ve finančních jednotkách
- vzniká zaplacením přijatého OM až do příchodu plateb od odběratelů

Řízení zásob
- zásoby = téměř synonymum OM
- představuje:
• řízení objemu zásob
• řízení struktury zásob
• řízení míry využívání zásob
- metody řízení zásob: široký sortiment (dále jen výběr)

Průměrná výše zásob závisí na průběhu spotřeby - rovnoměrná, nerovnoměrná (rychlejší nebo pomalejší na počátku dodacího cyklu).
Okamžik nové objednávky (O) určujeme v závislosti na:
• spotřebě
• době nutné pro vyřízení objednávky tak, aby nedošlo k čerpání pojistné zásoby.

Alternativou k právě uvedené metodice je v operativním řízení zásob zásobovací rovnice. Její definiční vztah je výraz a v podstatě popisuje řízení zásob v reálném čase, kdy délka období je určován podle dynamiky sledovaného procesu a schopností reakce jeho obsluhy.

Význam použitých symbolů je tento:
KZ ….… zásoba na konci období
PZ …….. zásoba na začátku období
N ….. … nákup během období
S ……… spotřeba během období.

15. Celková potřeba oběžného majetku. Průměrná výše celkových zásob. Zásobovací rovnice.

Celková potřeba OM (POHC)
- výše OM pro zajištění očekávaných výkonů firmy (obvykle tržeb) ve finančních jednotkách
- vzniká zaplacením přijatého OM až do příchodu plateb od odběratelů

Řízení zásob
- zásoby = téměř synonymum OM
- představuje:
• řízení objemu zásob
• řízení struktury zásob
• řízení míry využívání zásob
- metody řízení zásob: široký sortiment (dále jen výběr)

Průměrná výše zásob závisí na průběhu spotřeby - rovnoměrná, nerovnoměrná (rychlejší nebo pomalejší na počátku dodacího cyklu).
Okamžik nové objednávky (O) určujeme v závislosti na:
• spotřebě
• době nutné pro vyřízení objednávky tak, aby nedošlo k čerpání pojistné zásoby.

Alternativou k právě uvedené metodice je v operativním řízení zásob zásobovací rovnice. Její definiční vztah je výraz a v podstatě popisuje řízení zásob v reálném čase, kdy délka období je určován podle dynamiky sledovaného procesu a schopností reakce jeho obsluhy.

Význam použitých symbolů je tento:
KZ ….… zásoba na konci období
PZ …….. zásoba na začátku období
N ….. … nákup během období
S ……… spotřeba během období.

14. Oběžný majetek – pojetí, struktura a funkce. Situace v ČR a standardy tržní ekonomiky. Tři parametry řízení oběžného majetku (optimalizace).

- OM = složky majetku, které se používají krátkodobě (jednorázová spotřeba - především materiál)
- OM - upraveno normativně
- u nás: vymezeno, co není OM = negativní vymezení
• NIM
• HIM
• finanční investice (nad 1 rok)

Struktura OM
• zásoby
• pohledávky
• peněžní prostředky
• finanční majetek - krátkodobý
- OM je nejlikvidnější
- část podnikového majetku  specifika řízení OM (vazby na provozní páku, Net Working Capital)

Funkce (výběr)
1) zajištění likvidity firmy
2) hladký koloběh majetku a kapitálu firmy = funkce firmy
3) vliv na rentabilitu firmy (cena OM ve vazbě na různé formy OM)
4) rezerva na krytí rizik

Odchylky "standardu tržní ekonomiky" od situace v ČR
A) vyšší podíl OM v celkových aktivech
B) vyšší podíl peněžních (platebních) prostředků - likvidita
C) zálohy na nákup zásob (nejen zásob)
D) pestřejší struktura OM z důvodů:
• likvidity
• nutnosti čelit rizikům trhu
• nutnosti zajistit finanční stabilitu firmy
Řízení OM
- vědomá činnost podniků zahrnující analýzu ), stanovení a ??????? optimální výše, struktury a míry OM, která odpovídá potřebám, možnostem a cílům podniku
- optimalizace (dle cílů a postavení firmy)
• výše OM
• struktury OM
• použití OM

- věcně zahrnuje řízení OM:
• řízení celkového OM
• řízení zásob
• řízení peněžních prostředků
• řízení pohledávek

14. Oběžný majetek – pojetí, struktura a funkce. Situace v ČR a standardy tržní ekonomiky. Tři parametry řízení oběžného majetku (optimalizace).

- OM = složky majetku, které se používají krátkodobě (jednorázová spotřeba - především materiál)
- OM - upraveno normativně
- u nás: vymezeno, co není OM = negativní vymezení
• NIM
• HIM
• finanční investice (nad 1 rok)

Struktura OM
• zásoby
• pohledávky
• peněžní prostředky
• finanční majetek - krátkodobý
- OM je nejlikvidnější
- část podnikového majetku  specifika řízení OM (vazby na provozní páku, Net Working Capital)

Funkce (výběr)
1) zajištění likvidity firmy
2) hladký koloběh majetku a kapitálu firmy = funkce firmy
3) vliv na rentabilitu firmy (cena OM ve vazbě na různé formy OM)
4) rezerva na krytí rizik

Odchylky "standardu tržní ekonomiky" od situace v ČR
A) vyšší podíl OM v celkových aktivech
B) vyšší podíl peněžních (platebních) prostředků - likvidita
C) zálohy na nákup zásob (nejen zásob)
D) pestřejší struktura OM z důvodů:
• likvidity
• nutnosti čelit rizikům trhu
• nutnosti zajistit finanční stabilitu firmy
Řízení OM
- vědomá činnost podniků zahrnující analýzu ), stanovení a ??????? optimální výše, struktury a míry OM, která odpovídá potřebám, možnostem a cílům podniku
- optimalizace (dle cílů a postavení firmy)
• výše OM
• struktury OM
• použití OM

- věcně zahrnuje řízení OM:
• řízení celkového OM
• řízení zásob
• řízení peněžních prostředků
• řízení pohledávek

13. Náklady na cizí a celkový kapitál. Souvislosti majetkové a finanční struktury.

Náklady na cizí kapitál


NCK = náklady na cizí kapitál NCK = (1 - DS)*i
i = úroková míra (v %)
DS = daňová sazba (v %)

Náklady na celková kapitál (K) - optimalizace

K = i*(1 - DS)*CK/K + NVK * VK/K

CK = cizí kapitál
VK = vlastní kapitál
K = celkový kapitál
NVK = náklady na vlastní kapitál po zdanění zisku v %

NVK = dividenda/cena akcie + míra růstu dividend

Souvislosti majetkové struktury a finanční struktury a strategie financování
a) zásadně (zlaté pravidlo financování)
• dlouhodobá aktiva  dlouhodobé zdroje
• krátkodobá aktiva  krátkodobé zdroje
- přičemž vlastní kapitál má krýt aktiva "typická" (ostatní aktiva mohou být kryta z cizího kapitálu)

b) net working capital
• NWC > 0  konzervativní strategie


oběžný majetek krátkodobý kapitál
net working capital

fixní majetek dlouhodobý kapitál
vlastní kapitál

• NWC < 0  agresivní strategie


fixní aktiva dlouhodobé závazky
net working capital
oběžná aktiva krátkodobé závazky


• překapitalizování - vyšší krytí oběžného majetku dlouhodobým kapitálem (konzervativní strategie)
- růst stability, pokles efektivnosti
• podkapitalizování - riskantní, menší platební potíže (strategie agresivní)

13. Náklady na cizí a celkový kapitál. Souvislosti majetkové a finanční struktury.

Náklady na cizí kapitál


NCK = náklady na cizí kapitál NCK = (1 - DS)*i
i = úroková míra (v %)
DS = daňová sazba (v %)

Náklady na celková kapitál (K) - optimalizace

K = i*(1 - DS)*CK/K + NVK * VK/K

CK = cizí kapitál
VK = vlastní kapitál
K = celkový kapitál
NVK = náklady na vlastní kapitál po zdanění zisku v %

NVK = dividenda/cena akcie + míra růstu dividend

Souvislosti majetkové struktury a finanční struktury a strategie financování
a) zásadně (zlaté pravidlo financování)
• dlouhodobá aktiva  dlouhodobé zdroje
• krátkodobá aktiva  krátkodobé zdroje
- přičemž vlastní kapitál má krýt aktiva "typická" (ostatní aktiva mohou být kryta z cizího kapitálu)

b) net working capital
• NWC > 0  konzervativní strategie


oběžný majetek krátkodobý kapitál
net working capital

fixní majetek dlouhodobý kapitál
vlastní kapitál

• NWC < 0  agresivní strategie


fixní aktiva dlouhodobé závazky
net working capital
oběžná aktiva krátkodobé závazky


• překapitalizování - vyšší krytí oběžného majetku dlouhodobým kapitálem (konzervativní strategie)
- růst stability, pokles efektivnosti
• podkapitalizování - riskantní, menší platební potíže (strategie agresivní)

Optimální míra zadluženosti

a) původní představy (bez vlivu daňového systému)
- náklady celkového kapitálu  funkci (náklady celkového kapitálu se vlivem změn nemění) f (změn ve finanční struktuře)  hledání optima nemá smysl

b) s vlivem daňového systému (snižuje cenu cizího kapitálu)
- náklady celkového kapitálu s růstem zadlužení klesají ( co zvyšuje podíl cizího kapitálu)

c) současnost (tzv. "U - křivka" celkových nákladů kapitálu)
- optimální podíl cizího a vlastního kapitálu, kdy průměrné náklady celkového kapitálu jsou minimální

Optimální míra zadluženosti

a) původní představy (bez vlivu daňového systému)
- náklady celkového kapitálu  funkci (náklady celkového kapitálu se vlivem změn nemění) f (změn ve finanční struktuře)  hledání optima nemá smysl

b) s vlivem daňového systému (snižuje cenu cizího kapitálu)
- náklady celkového kapitálu s růstem zadlužení klesají ( co zvyšuje podíl cizího kapitálu)

c) současnost (tzv. "U - křivka" celkových nákladů kapitálu)
- optimální podíl cizího a vlastního kapitálu, kdy průměrné náklady celkového kapitálu jsou minimální

12. Finanční struktura – obsah pojmu, optimum finanční struktury (cena kapitálu a míra zadluženosti).

- definice a obsah pojmu

1) FS = struktura podnikového kapitálu jako celku (rozvaha)
2) FS = přírůstek podnikového kapitálu (dynamický přístup), ze kterého je financován přírůstek majetku

Kapitálová struktura = struktura (části podnikového - dlouhodobého) kapitálu, která financuje:
• fixní majetek
• trvalou část oběžného majetku

Optimální finanční struktura:

Kriteriální funkce:
a) cizí kapitál / vlastní kapitál = finanční páka (gearing ratio, leverage ratio)
- velký poměr - riziko věřitelů měření finančního rizika

b)

Cena kapitálu
a) úrok (pro cizí kapitál)
b) dividenda (u vlastního kapitálu - a. s.)
- čím delší doba splatnosti, tím vyšší cena kapitálu
- nejlevnější - krátkodobý cizí kapitál
- "střed" - dlouhodobý cizí kapitál
- nejdražší - akciový kapitál (neomezená doba splatnosti, kapitál se nevrací) - nejnižší riziko pro uživatele

- závislá na době splatnosti a na riziku jeho užití
- cenu cizího kapitálu ovlivňuje i systém zdanění - úroky z úvěrů a obligací jsou odpočitatelnou položkou ze základu daně (dividendy ne)

12. Finanční struktura – obsah pojmu, optimum finanční struktury (cena kapitálu a míra zadluženosti).

- definice a obsah pojmu

1) FS = struktura podnikového kapitálu jako celku (rozvaha)
2) FS = přírůstek podnikového kapitálu (dynamický přístup), ze kterého je financován přírůstek majetku

Kapitálová struktura = struktura (části podnikového - dlouhodobého) kapitálu, která financuje:
• fixní majetek
• trvalou část oběžného majetku

Optimální finanční struktura:

Kriteriální funkce:
a) cizí kapitál / vlastní kapitál = finanční páka (gearing ratio, leverage ratio)
- velký poměr - riziko věřitelů měření finančního rizika

b)

Cena kapitálu
a) úrok (pro cizí kapitál)
b) dividenda (u vlastního kapitálu - a. s.)
- čím delší doba splatnosti, tím vyšší cena kapitálu
- nejlevnější - krátkodobý cizí kapitál
- "střed" - dlouhodobý cizí kapitál
- nejdražší - akciový kapitál (neomezená doba splatnosti, kapitál se nevrací) - nejnižší riziko pro uživatele

- závislá na době splatnosti a na riziku jeho užití
- cenu cizího kapitálu ovlivňuje i systém zdanění - úroky z úvěrů a obligací jsou odpočitatelnou položkou ze základu daně (dividendy ne)

11. Faktory majetkové struktury

11. Faktory majetkové struktury. Finanční struktura a kontrola činnosti firmy (vlastníci a management, alternativní vnímání optima finanční struktury).

Faktory majetkové struktury
a) technická náročnost výroby
- poměr

 kapitálově lehká (lehčí) firma
 kapitálově těžká (těžší) firma

- růst nehmotného majetku (trend) = licence, know-how, goodwill


b) rozvinutost peněžního a kapitálového trhu (produkty)
• zvýšení podílu finančního majetku
• růst finačních investic
• pestřejší portfolio finančního majetku - rentabilita, řízení podnikatelského rizika

c) hospodářská situace firmy a její hospodářská politika
 faktor
• růst rentability (trend) zisk / tržby
- snižování nákladů (technické inovace)
- zvyšování obratu vlož. majetku tržby/součet aktiv = obrat aktiv
• růst významu oběžného majetku (pronájem fixního majetku, zrychlené odepisování)- USA

Finanční struktura a kontrola činnosti firmy
Praxe finančního řízení podniku rozlišuje kontrolu činnosti podniku podle rozhodovacího subjektu na řízení:
a) vlastníky
b) manažery.
Možné rozdíly v obou přístupech lze z posice vlastníků řídit nejméně manažerskými smlouvami. Tato záležitost bude ještě diskutována v následující kapitole.
Zde připojme dílčí závěr, že principielně možné rozdíly mezi aspiracemi vlastníků a manažerů mohou vést skutečně ke krizovým situacím, obvykle však jen tam, kde vlastníci mají problém s výkonem svých vlastnických práv (corporate governance).

11. Faktory majetkové struktury

11. Faktory majetkové struktury. Finanční struktura a kontrola činnosti firmy (vlastníci a management, alternativní vnímání optima finanční struktury).

Faktory majetkové struktury
a) technická náročnost výroby
- poměr

 kapitálově lehká (lehčí) firma
 kapitálově těžká (těžší) firma

- růst nehmotného majetku (trend) = licence, know-how, goodwill


b) rozvinutost peněžního a kapitálového trhu (produkty)
• zvýšení podílu finančního majetku
• růst finačních investic
• pestřejší portfolio finančního majetku - rentabilita, řízení podnikatelského rizika

c) hospodářská situace firmy a její hospodářská politika
 faktor
• růst rentability (trend) zisk / tržby
- snižování nákladů (technické inovace)
- zvyšování obratu vlož. majetku tržby/součet aktiv = obrat aktiv
• růst významu oběžného majetku (pronájem fixního majetku, zrychlené odepisování)- USA

Finanční struktura a kontrola činnosti firmy
Praxe finančního řízení podniku rozlišuje kontrolu činnosti podniku podle rozhodovacího subjektu na řízení:
a) vlastníky
b) manažery.
Možné rozdíly v obou přístupech lze z posice vlastníků řídit nejméně manažerskými smlouvami. Tato záležitost bude ještě diskutována v následující kapitole.
Zde připojme dílčí závěr, že principielně možné rozdíly mezi aspiracemi vlastníků a manažerů mohou vést skutečně ke krizovým situacím, obvykle však jen tam, kde vlastníci mají problém s výkonem svých vlastnických práv (corporate governance).

Cena majetku

3) cena majetku
• pořizovací cena = cena pořízení + náklady související (dopravné)
• cena pořízení = cena, za níž byl majetek nakoupen (specielně u finančního majetku: cenné papíry)
• náklady (nebo jejich část) = vlastní náklady výroby (pro majetek vytvořený vlastní činností)
• reprodukční pořizovací cena = cena pořízení v okamžiku ocenění
----------------
• nominální hodnota = peněžní částka, trvale přiřazena složce majetku pro její popis (typické u pohledávek)
• čistá realizační cena = prodejní cena - náklady spojené s prodejem

 ocenění zásob

Specifikum: časté změny (spotřeba a doplňování)
1) individuální ocenění (příslušnými cenami)  obtížné (alternativy)
2) průměrné ceny - oceněno průměrnými pořizovacími cenami, vážený průměr (váhy = množství)
3) FIFO (First In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami poslední dodávky
4) LIFO (Last In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami první dodávky (v ČR nepřípustné)

Cena majetku

3) cena majetku
• pořizovací cena = cena pořízení + náklady související (dopravné)
• cena pořízení = cena, za níž byl majetek nakoupen (specielně u finančního majetku: cenné papíry)
• náklady (nebo jejich část) = vlastní náklady výroby (pro majetek vytvořený vlastní činností)
• reprodukční pořizovací cena = cena pořízení v okamžiku ocenění
----------------
• nominální hodnota = peněžní částka, trvale přiřazena složce majetku pro její popis (typické u pohledávek)
• čistá realizační cena = prodejní cena - náklady spojené s prodejem

 ocenění zásob

Specifikum: časté změny (spotřeba a doplňování)
1) individuální ocenění (příslušnými cenami)  obtížné (alternativy)
2) průměrné ceny - oceněno průměrnými pořizovacími cenami, vážený průměr (váhy = množství)
3) FIFO (First In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami poslední dodávky
4) LIFO (Last In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami první dodávky (v ČR nepřípustné)

Cena majetku

3) cena majetku
• pořizovací cena = cena pořízení + náklady související (dopravné)
• cena pořízení = cena, za níž byl majetek nakoupen (specielně u finančního majetku: cenné papíry)
• náklady (nebo jejich část) = vlastní náklady výroby (pro majetek vytvořený vlastní činností)
• reprodukční pořizovací cena = cena pořízení v okamžiku ocenění
----------------
• nominální hodnota = peněžní částka, trvale přiřazena složce majetku pro její popis (typické u pohledávek)
• čistá realizační cena = prodejní cena - náklady spojené s prodejem

 ocenění zásob

Specifikum: časté změny (spotřeba a doplňování)
1) individuální ocenění (příslušnými cenami)  obtížné (alternativy)
2) průměrné ceny - oceněno průměrnými pořizovacími cenami, vážený průměr (váhy = množství)
3) FIFO (First In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami poslední dodávky
4) LIFO (Last In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami první dodávky (v ČR nepřípustné)

Cena majetku

3) cena majetku
• pořizovací cena = cena pořízení + náklady související (dopravné)
• cena pořízení = cena, za níž byl majetek nakoupen (specielně u finančního majetku: cenné papíry)
• náklady (nebo jejich část) = vlastní náklady výroby (pro majetek vytvořený vlastní činností)
• reprodukční pořizovací cena = cena pořízení v okamžiku ocenění
----------------
• nominální hodnota = peněžní částka, trvale přiřazena složce majetku pro její popis (typické u pohledávek)
• čistá realizační cena = prodejní cena - náklady spojené s prodejem

 ocenění zásob

Specifikum: časté změny (spotřeba a doplňování)
1) individuální ocenění (příslušnými cenami)  obtížné (alternativy)
2) průměrné ceny - oceněno průměrnými pořizovacími cenami, vážený průměr (váhy = množství)
3) FIFO (First In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami poslední dodávky
4) LIFO (Last In First Out) - konečné zásoby jsou oceněny cenami první dodávky (v ČR nepřípustné)

10. Majetková struktura

8. Požadavky na daňovou soustavu a související faktory. Daně důchodové (úpravy zisku, daňový základ, sazby daně a daňové slevy. Minimální potřebný zisk, nerozdělený zisk.



9. Daně majetkové a obratové. Vliv daně ze zisku na finanční rozhodování firmy.



10. Majetková struktura – obsah pojmu, 3 faktory celkového majetku (včetně ceny). Oceňování zásob.

1. Definice a obsah pojmů
- MS = majetková struktura = struktura aktiv podniku (statický pohled - rozvaha)
- MS = f (ekonomické praxe v dané zemi)
= f (právní formy)
- MS = jako složka majetkově-finanční stability firmy = vztah mezi majetkem a použitým kapitálem  finanční struktura

Výše celkového majetku
- 3 faktory:
1) rozsah podnikových výkonů (v porovnání s konkurenty)

- vyšší výkony, vyšší potřeba majetku

2) stupeň využití majetku = a vazba na růst výkonů


- čím vyšší využití, tím nižší potřeba majetku

10. Majetková struktura

8. Požadavky na daňovou soustavu a související faktory. Daně důchodové (úpravy zisku, daňový základ, sazby daně a daňové slevy. Minimální potřebný zisk, nerozdělený zisk.



9. Daně majetkové a obratové. Vliv daně ze zisku na finanční rozhodování firmy.



10. Majetková struktura – obsah pojmu, 3 faktory celkového majetku (včetně ceny). Oceňování zásob.

1. Definice a obsah pojmů
- MS = majetková struktura = struktura aktiv podniku (statický pohled - rozvaha)
- MS = f (ekonomické praxe v dané zemi)
= f (právní formy)
- MS = jako složka majetkově-finanční stability firmy = vztah mezi majetkem a použitým kapitálem  finanční struktura

Výše celkového majetku
- 3 faktory:
1) rozsah podnikových výkonů (v porovnání s konkurenty)

- vyšší výkony, vyšší potřeba majetku

2) stupeň využití majetku = a vazba na růst výkonů


- čím vyšší využití, tím nižší potřeba majetku

Podniky: akciová společnost a družstvo

1. a. s.
- vklad 1 mil. Kč = ZJ = základní (akciový) kapitál, neplatí u bank (500 nil. Kč)
- pravidla dispozice se ZJ
- nelze rozdělovat ZJ mezi akcionáře (až na výjimky - likvidace)
- změny ZJ podléhají souhlasu valné hromady
- o snížení ZJ musí být informováni věřitelé

- mechanismus tvorby ZJ:
• bez výzvy k upisování (celé ZJ splatí zakladatelé)
• s výzvou k upisování - akcie prioritní (do 50 %), kmenové, zaměstnanecké (do 5 % ZJ)

- kategorie ZJ:
• autorizované ZJ (= "schválené")
- dle stanov a zakládací listiny (nominální cena)
- maximální počet akcií v nominální hodnotě
• upsané ZJ  pohledávky za akcionáři
10 % - do doby určené ve výzvě
30 % - do ustavující valné hromady
100 % - do 1 roku od vzniku akciovky

• splacené ZJ (nominální cena)

- nevýhody a. s.
• vyšší zdanění (zisku i dividend)
• odlišnost zájmů managementu (zájem spíše na zisk) a akcionářů (zájem na hodnotě firmy)
• míra regulace státem

2. družstvo (zemědělské, úvěrové, bytové, spotřební)
- poslání družstva
- ZJ: 500 000 Kč
- členské vklady - část při založení zbytek do 3 let

Podniky: akciová společnost a družstvo

1. a. s.
- vklad 1 mil. Kč = ZJ = základní (akciový) kapitál, neplatí u bank (500 nil. Kč)
- pravidla dispozice se ZJ
- nelze rozdělovat ZJ mezi akcionáře (až na výjimky - likvidace)
- změny ZJ podléhají souhlasu valné hromady
- o snížení ZJ musí být informováni věřitelé

- mechanismus tvorby ZJ:
• bez výzvy k upisování (celé ZJ splatí zakladatelé)
• s výzvou k upisování - akcie prioritní (do 50 %), kmenové, zaměstnanecké (do 5 % ZJ)

- kategorie ZJ:
• autorizované ZJ (= "schválené")
- dle stanov a zakládací listiny (nominální cena)
- maximální počet akcií v nominální hodnotě
• upsané ZJ  pohledávky za akcionáři
10 % - do doby určené ve výzvě
30 % - do ustavující valné hromady
100 % - do 1 roku od vzniku akciovky

• splacené ZJ (nominální cena)

- nevýhody a. s.
• vyšší zdanění (zisku i dividend)
• odlišnost zájmů managementu (zájem spíše na zisk) a akcionářů (zájem na hodnotě firmy)
• míra regulace státem

2. družstvo (zemědělské, úvěrové, bytové, spotřební)
- poslání družstva
- ZJ: 500 000 Kč
- členské vklady - část při založení zbytek do 3 let

Podniky neakciového typu

1. Podniky jednotlivce (ručení majetkem)
- nejčastější
- kapitálová slabost (osobní prostředky jednotlivce = prvotní kapitálový vklad)  tichý společník (ručí pouze vkladem bez vlivu na vedení)
- malé možnosti získání cizích zdrojů

2. v. o. s. (ručení veškerým majetkem)
- typický reprezentant osobních společností
- existence společenské smlouvy

3. Komanditní společnost
- ručení - vkladem (komanditisté - min. 1) a majetkem (komplementáři - min. 1)

4. s. r. o (kapitálová společnost)

Podniky neakciového typu

1. Podniky jednotlivce (ručení majetkem)
- nejčastější
- kapitálová slabost (osobní prostředky jednotlivce = prvotní kapitálový vklad)  tichý společník (ručí pouze vkladem bez vlivu na vedení)
- malé možnosti získání cizích zdrojů

2. v. o. s. (ručení veškerým majetkem)
- typický reprezentant osobních společností
- existence společenské smlouvy

3. Komanditní společnost
- ručení - vkladem (komanditisté - min. 1) a majetkem (komplementáři - min. 1)

4. s. r. o (kapitálová společnost)

7. Finanční aspekty zakládání firmy

7. Finanční aspekty zakládání firmy – 3/4 rozhodující otázky vzniku firmy. Parametry podnikatelského záměru. Podniky neakciového typu, akciové společnosti a družstva.

1. Finanční rozhodování a vznik firmy
- rozhodnutí o 3 základních otázkách
a) koncepce podnikatelského záměru
b) volba právní formy podnikání
c) výše prvotního kapitálového vkladu
------------------------------------------------
d) daňový systém (nepodcenit !)
• vliv na finanční rozhodování
• mimo kompetenci podnikatele
ad a) podnikatelský záměr
- 3 rozhodující parametry:
• oborové zaměření
• dimenze podnikatelských aktivit
• podnikatelské riziko
- nová filosofie podnikání

ad c) cizí zdroje jsou obvykle významnější:
• podniky neakciového typu
• a. s. a družstva

7. Finanční aspekty zakládání firmy

7. Finanční aspekty zakládání firmy – 3/4 rozhodující otázky vzniku firmy. Parametry podnikatelského záměru. Podniky neakciového typu, akciové společnosti a družstva.

1. Finanční rozhodování a vznik firmy
- rozhodnutí o 3 základních otázkách
a) koncepce podnikatelského záměru
b) volba právní formy podnikání
c) výše prvotního kapitálového vkladu
------------------------------------------------
d) daňový systém (nepodcenit !)
• vliv na finanční rozhodování
• mimo kompetenci podnikatele
ad a) podnikatelský záměr
- 3 rozhodující parametry:
• oborové zaměření
• dimenze podnikatelských aktivit
• podnikatelské riziko
- nová filosofie podnikání

ad c) cizí zdroje jsou obvykle významnější:
• podniky neakciového typu
• a. s. a družstva

ABC (Activity Based Costing)

Princip : režie se mění na přímé náklady (což klade mimořádné náklady na sledovací a evidenční systém - účetnictví).
Takto nevzniknou žádné nealokované (režijní) náklady – přiřazení zajistí existence cost drivers. Ty musí být známy pro každou z potenciálních režií, a nebo musí být konstruovány tak, že skutečně všechny náklady principielně přiřadí k danému výkonu (výrobku či aktivitě), bez ohledu na jeho povahu (hodnoceno tradičním způsobem nazírání – náklady přímé, náklady nepřímé).
První přístup je ve skutečnosti pouze rozšířením filosofie techniky procenta režie. Vazba režií k danému produktu (aktivitě, projektu, výrobku) je zajištěna Rozvrhovou základnou v podobě aktivity, tj. ku příkladu v podobě normominut (vlastně jde o postup již známý v podobě separabilních režií). De facto jde tedy o variantu techniky procenta režie.
Druhá varianta je podstatně sofistikovanější. Také ovšem představuje proti přístupu prvnímu novou kvalitu. Cost driver v tomto pojetí skutečně funguje jako absolutní přiřazovací kritérium, se schopností definovat v každé situaci míru využívání jednotlivých zdrojů režií jednotlivými aktivitami (zde ve smyslu výrobků, produktů či projektů). Pak je jen logické, že za těchto okolností nevzniknou žádné nealokované (nepřiřazené) náklady, čili režie.

Speciální kalkulační metody

a) metoda standardních nákladů, standard costing
Základním principem jsou empiricky (na základě výsledných kalkulací) určené standardy nákladů, u kterých se sleduje jejich stabilita v čase.
Tento princip je obvykle rozšířen i na dílčí prvky daného produktu, což se při výpočtu konkrétní nákladové ceny projeví jako stavebnicový princip tvorby nákladové ceny.

Problémem metody je (mimo stanovení standardů) stanovení a dodržování povoleného fluktuační pásmo kolísání skutečné nákladové ceny proti nákladové ceně standardně stanovené. Řešení je v praxi finančního řízení podniku opět známé – jde o aplikaci metody řízení podle odchylek.
Při řešení komplexnějších problematik než je přiřazování výkonů k jednotlivým výrobkům (řešení kalkulačního problému), tedy při finančním řízení projektů přejde tento systém na řízení pomocí rozpočtu. Fluktuační pásmo je pak representováno jako rozdíl mezi původním rozpočtem (tzv. pevný či výchozí rozpočet) a jeho aktualizovanou hodnotou v podobě rozpočtu aktualizovaného.
Technologie rozpočtového řízení hovoří o rozpočtování
- tří sloupcovém (plán, skutečnost, rozdíl) resp.
- čtyř sloupcovém (plán, aktualizovaný plán, skutečnost, rozdíl).
b) dynamická kalkulace
Dynamickou kalkulací nazýváme takovou kalkulaci, která přihlíží k vývoji nákladů v čase. V tomto případě by vlastně šlo o problematiku tzv. dlouhodobých nákladů. V praxi se však jako dynamická kalkulace označuje hlavně tzv. kapacitní kalkulace, tzn. taková, která přihlíží k vyráběnému množství, jež se může v čase měnit.
Hledáme tedy pro danou situaci funkční závislost nákladů celkem na jeden kus produktu, což je obecně dáno rovnicí ( 18 ). Po její úpravě dostaneme její novou podobu ( 19 )
N∑ / Q = NJ + NF / Q ( 19 )
Grafické znázornění funkční závislosti ( 19 ) je rovnoosá hyperbola, konvergující pro dostatečně velká Q k hodnotě NJ (viz obrázek 5.1).
c) Diagramy „X“a dynamická kalkulace
Regresní analýza (respektive její výsledky) je dnes (alespoň v implicitní podobě, či v podobě předpokladů o vzájemných vazbách ukazatelů) obvyklou součástí každé složitější kalkulační techniky.
Pro praktické využití se přece jen může jevit názornější a snadnější alternativní postup odhalení předpokládané závislosti mezi dvěma ukazateli, který rozpracoval již před mnoha léty (v r. 1950) autor Dr. Ing. Vladimír Stibic pod označením "Diagramy X".
Název vychází z podoby diagramu, kde se kombinují náklady celkové s náklady na jeden kus podle níže uvedeného obrázku 5.2.

ABC (Activity Based Costing)

Princip : režie se mění na přímé náklady (což klade mimořádné náklady na sledovací a evidenční systém - účetnictví).
Takto nevzniknou žádné nealokované (režijní) náklady – přiřazení zajistí existence cost drivers. Ty musí být známy pro každou z potenciálních režií, a nebo musí být konstruovány tak, že skutečně všechny náklady principielně přiřadí k danému výkonu (výrobku či aktivitě), bez ohledu na jeho povahu (hodnoceno tradičním způsobem nazírání – náklady přímé, náklady nepřímé).
První přístup je ve skutečnosti pouze rozšířením filosofie techniky procenta režie. Vazba režií k danému produktu (aktivitě, projektu, výrobku) je zajištěna Rozvrhovou základnou v podobě aktivity, tj. ku příkladu v podobě normominut (vlastně jde o postup již známý v podobě separabilních režií). De facto jde tedy o variantu techniky procenta režie.
Druhá varianta je podstatně sofistikovanější. Také ovšem představuje proti přístupu prvnímu novou kvalitu. Cost driver v tomto pojetí skutečně funguje jako absolutní přiřazovací kritérium, se schopností definovat v každé situaci míru využívání jednotlivých zdrojů režií jednotlivými aktivitami (zde ve smyslu výrobků, produktů či projektů). Pak je jen logické, že za těchto okolností nevzniknou žádné nealokované (nepřiřazené) náklady, čili režie.

Speciální kalkulační metody

a) metoda standardních nákladů, standard costing
Základním principem jsou empiricky (na základě výsledných kalkulací) určené standardy nákladů, u kterých se sleduje jejich stabilita v čase.
Tento princip je obvykle rozšířen i na dílčí prvky daného produktu, což se při výpočtu konkrétní nákladové ceny projeví jako stavebnicový princip tvorby nákladové ceny.

Problémem metody je (mimo stanovení standardů) stanovení a dodržování povoleného fluktuační pásmo kolísání skutečné nákladové ceny proti nákladové ceně standardně stanovené. Řešení je v praxi finančního řízení podniku opět známé – jde o aplikaci metody řízení podle odchylek.
Při řešení komplexnějších problematik než je přiřazování výkonů k jednotlivým výrobkům (řešení kalkulačního problému), tedy při finančním řízení projektů přejde tento systém na řízení pomocí rozpočtu. Fluktuační pásmo je pak representováno jako rozdíl mezi původním rozpočtem (tzv. pevný či výchozí rozpočet) a jeho aktualizovanou hodnotou v podobě rozpočtu aktualizovaného.
Technologie rozpočtového řízení hovoří o rozpočtování
- tří sloupcovém (plán, skutečnost, rozdíl) resp.
- čtyř sloupcovém (plán, aktualizovaný plán, skutečnost, rozdíl).
b) dynamická kalkulace
Dynamickou kalkulací nazýváme takovou kalkulaci, která přihlíží k vývoji nákladů v čase. V tomto případě by vlastně šlo o problematiku tzv. dlouhodobých nákladů. V praxi se však jako dynamická kalkulace označuje hlavně tzv. kapacitní kalkulace, tzn. taková, která přihlíží k vyráběnému množství, jež se může v čase měnit.
Hledáme tedy pro danou situaci funkční závislost nákladů celkem na jeden kus produktu, což je obecně dáno rovnicí ( 18 ). Po její úpravě dostaneme její novou podobu ( 19 )
N∑ / Q = NJ + NF / Q ( 19 )
Grafické znázornění funkční závislosti ( 19 ) je rovnoosá hyperbola, konvergující pro dostatečně velká Q k hodnotě NJ (viz obrázek 5.1).
c) Diagramy „X“a dynamická kalkulace
Regresní analýza (respektive její výsledky) je dnes (alespoň v implicitní podobě, či v podobě předpokladů o vzájemných vazbách ukazatelů) obvyklou součástí každé složitější kalkulační techniky.
Pro praktické využití se přece jen může jevit názornější a snadnější alternativní postup odhalení předpokládané závislosti mezi dvěma ukazateli, který rozpracoval již před mnoha léty (v r. 1950) autor Dr. Ing. Vladimír Stibic pod označením "Diagramy X".
Název vychází z podoby diagramu, kde se kombinují náklady celkové s náklady na jeden kus podle níže uvedeného obrázku 5.2.

Technika „kilogramových cen“

V tomto případě definujeme:
i. nejprve celkovou hodnotu parametru pro celý výrobní program
ii. poté určíme (prostým dělením) hodnotu nepřímých nákladů na jednotku parametru.
iii. výpočet nepřímých nákladů na jeden výrobek či skupinu výrobků pak ukončíme vynásobením hodnoty nepřímých nákladů na jednotku parametru počtem parametrů daného výrobku nebo skupiny výrobků.
Laskavý čtenář jistě snadno nahlédne, že obě dílčí techniky dělení s poměrnými čísly mají společnou nevýhodu – pro všechny režie slouží parametr jediná veličina. Takže diferencovat je nemožné a všechny režie se přidělují podle hodnoty stejného parametru.
Tuto nevýhodu odstraní až následující technika procenta režie.
c) procento režie (zobecněné dělení s poměrnými čísly) – s chybou metody
( 24 )
procento režie ( 25 )

Zde použité symboly mají následující význam:
Rx ....... režie x-tého výrobku (výrobní, správní, odbytová či zásobovací)
R ....... celkový objem režií (výrobních, správních, atd.), na všechny výrobky
RZ ....... celková velikost rozvrhové základny pro danou režii (náklad přímý)
RZx ....... podíl rozvrhové základny na x-tý výrobek.

Potenciální (či skutečné) chyby metody procenta režie:

a) nesprávná volba rozvrhové základny
b) vysoké procento režie – podle vztahu ( 25 )
c) faktická nezávislost rozvrhu režií (a tím i nákladů celkem) na vyrobeném množství - viz vztah ( 24 ).
Je jistě paradoxní, že k těmto základním nedostatkům metody procenta režie jsme se propracovali řadou dílčích kroků (od prostého dělení), ve snaze proces přiřazení nákladů (specielně nákladů režijních) naopak zlepšit, zpřesnit.
Metoda variabilních nákladů (marginální, příspěvku na krytí, hrubého rozpětí, variable costing, marginal costing)
Tato metoda je postavena na jednoduché úvaze - eliminace chyb přiřazení režií lze dosáhnout tím, že se vychází pouze z nákladů přímých.
Další podstatné charakteristiky této metody lze shrnout následujícím způsobem:
a) podílu, v jakém bude daný výrobek krýt fixní (režijní) náklady rozhoduje v podobě krycího příspěvku kalkulant
b) vlastní pojetí marginality se může případ od případu lišit
c) technika metody ( použité výpočtové "vzorce") jsou převzaty z BEP analýzy.

Technika „kilogramových cen“

V tomto případě definujeme:
i. nejprve celkovou hodnotu parametru pro celý výrobní program
ii. poté určíme (prostým dělením) hodnotu nepřímých nákladů na jednotku parametru.
iii. výpočet nepřímých nákladů na jeden výrobek či skupinu výrobků pak ukončíme vynásobením hodnoty nepřímých nákladů na jednotku parametru počtem parametrů daného výrobku nebo skupiny výrobků.
Laskavý čtenář jistě snadno nahlédne, že obě dílčí techniky dělení s poměrnými čísly mají společnou nevýhodu – pro všechny režie slouží parametr jediná veličina. Takže diferencovat je nemožné a všechny režie se přidělují podle hodnoty stejného parametru.
Tuto nevýhodu odstraní až následující technika procenta režie.
c) procento režie (zobecněné dělení s poměrnými čísly) – s chybou metody
( 24 )
procento režie ( 25 )

Zde použité symboly mají následující význam:
Rx ....... režie x-tého výrobku (výrobní, správní, odbytová či zásobovací)
R ....... celkový objem režií (výrobních, správních, atd.), na všechny výrobky
RZ ....... celková velikost rozvrhové základny pro danou režii (náklad přímý)
RZx ....... podíl rozvrhové základny na x-tý výrobek.

Potenciální (či skutečné) chyby metody procenta režie:

a) nesprávná volba rozvrhové základny
b) vysoké procento režie – podle vztahu ( 25 )
c) faktická nezávislost rozvrhu režií (a tím i nákladů celkem) na vyrobeném množství - viz vztah ( 24 ).
Je jistě paradoxní, že k těmto základním nedostatkům metody procenta režie jsme se propracovali řadou dílčích kroků (od prostého dělení), ve snaze proces přiřazení nákladů (specielně nákladů režijních) naopak zlepšit, zpřesnit.
Metoda variabilních nákladů (marginální, příspěvku na krytí, hrubého rozpětí, variable costing, marginal costing)
Tato metoda je postavena na jednoduché úvaze - eliminace chyb přiřazení režií lze dosáhnout tím, že se vychází pouze z nákladů přímých.
Další podstatné charakteristiky této metody lze shrnout následujícím způsobem:
a) podílu, v jakém bude daný výrobek krýt fixní (režijní) náklady rozhoduje v podobě krycího příspěvku kalkulant
b) vlastní pojetí marginality se může případ od případu lišit
c) technika metody ( použité výpočtové "vzorce") jsou převzaty z BEP analýzy.

b) Dělení s poměrnými čísly (zobecněné prosté dělení) – již s chybou metody

Tato technika absorpční metody vychází z předpokladu, že i když výrobní program není tvořen pouze jediným výrobkem, je možno identifikovat jediný parametr pi, který je schopen dokonale odlišit jednotlivé výrobky.
Za tohoto předpokladu lze metodu praktikovat ve dvou verzích:
• technika základní (přepočet výrobků na výrobek základní) je pak definována následujícími kroky
1. krok - volba základního (i-tého) výrobku
ki,j = pj / pi ( 19 )
2. krok - přepočet ostatních výrobků na výrobek základní
Qpi = Qvi x ki,j ( 20 )
3. krok - určení celkového počtu kusů základního výrobku
∑Q = ∑ Qp,i pro všechna i (pro všechny výrobky) ( 21 )
4. krok - výpočet jednotkových nákladů dané režie pro základní výrobek
Nn, j = N∑ / ∑Q ( 22 )
5. krok - výpočet jednotkových nákladů dané režie pro ostatní výrobky
Nn,i = Nn,j x ki,j ( 23 )
Zde nově zavedené symboly mají význam:
Qvi ……. výchozí počet kusů i-tého výrobku
Qpi ……. přepočtený počet kusů i-tého výrobku
pi ……. hodnota parametru (kupříkladu délky či váhy) i-tého výrobku
k i,j ……. poměrové číslo pro přepočet j-tého výrobku (základního) na výrobek i-tý
Nn,j ……. náklady nepřímé na jeden kus j-tého výrobku (základního)
Nn,i ……. náklady nepřímé na jeden kus ostatních výrobků (mimo základního)

b) Dělení s poměrnými čísly (zobecněné prosté dělení) – již s chybou metody

Tato technika absorpční metody vychází z předpokladu, že i když výrobní program není tvořen pouze jediným výrobkem, je možno identifikovat jediný parametr pi, který je schopen dokonale odlišit jednotlivé výrobky.
Za tohoto předpokladu lze metodu praktikovat ve dvou verzích:
• technika základní (přepočet výrobků na výrobek základní) je pak definována následujícími kroky
1. krok - volba základního (i-tého) výrobku
ki,j = pj / pi ( 19 )
2. krok - přepočet ostatních výrobků na výrobek základní
Qpi = Qvi x ki,j ( 20 )
3. krok - určení celkového počtu kusů základního výrobku
∑Q = ∑ Qp,i pro všechna i (pro všechny výrobky) ( 21 )
4. krok - výpočet jednotkových nákladů dané režie pro základní výrobek
Nn, j = N∑ / ∑Q ( 22 )
5. krok - výpočet jednotkových nákladů dané režie pro ostatní výrobky
Nn,i = Nn,j x ki,j ( 23 )
Zde nově zavedené symboly mají význam:
Qvi ……. výchozí počet kusů i-tého výrobku
Qpi ……. přepočtený počet kusů i-tého výrobku
pi ……. hodnota parametru (kupříkladu délky či váhy) i-tého výrobku
k i,j ……. poměrové číslo pro přepočet j-tého výrobku (základního) na výrobek i-tý
Nn,j ……. náklady nepřímé na jeden kus j-tého výrobku (základního)
Nn,i ……. náklady nepřímé na jeden kus ostatních výrobků (mimo základního)

5. Kalkulace nákladů I – východiska, klasifikace výkonů a nákladů.

Klasifikace nákladů
V klasifikace nákladů existují diference podle účelových funkcí, které v klasifikaci uvažujeme. Nejčastěji jsou náklady tříděny a evidovány podle
a) dle přiřaditelnosti nákladů k výkonům
i. přímé (jednicové)
ii. nepřímé (režie), včetně režií separabilních
b) podle závislosti na vyráběném množství, resp. čase
i. fixní (a semifixed)
ii. variabilní (a semi-variable)
iii. platnost aproximace
přímé = variabilní
nepřímé = fixní
c) dle vazby na přijatelné rozhodnutí
i. relevantní
ii. irelevantní
d) dle jejich alokace v čase
i. sunk costs ("utopené" náklady)

6. Kalkulace nákladů II – kalkulační metody a techniky, dynamická kalkulace.

Kalkulační metody a techniky
V obecné rovině chápání je náplní kalkulací nákladů řešení kalkulačního problému, pod čímž chápeme jedno jednoznačné přiřazení nákladů k výkonům (především nákladů režijních).
Existují tři základní přístupy k řešení kalkulačního problému, tři kalkulační metody:
i. absorpční (v podobě tří kalkulačních technik)
ii. variabilních nákladů
iii. ABC (Aktivity Based Costing).
Ostatní kalkulační techniky budeme zde presentovat jako jedinou skupinu –
iv. skupinu speciálních kalkulačních metod.
Metoda absorpční (úplných nákladů, full costing)
a) dělení (prosté dělení) – bez chyby metody
Předpoklad: homogenní výrobní program (tj. výrobní program je tvořen pouze jediným výrobkem)
Pak pro náklady na jeden výrobek homogenního výrobního programu platí vztah ( 18 )

N∑ / Q = NP / Q + NN / Q ( 18 )
Zde uvedené symboly značí:
N∑ ….. náklady celkové na všechny prvky výrobního programu
NP ….. náklady přímé (jednotkové nebo jednicové) na všechny prvky výrobního programu. Jde o ekvivalent NV.
NN ….. náklady nepřímé (náklady fixní, režie) na všechny prvky výrobního programu. Ekvivalent NF .

5. Kalkulace nákladů I – východiska, klasifikace výkonů a nákladů.

Klasifikace nákladů
V klasifikace nákladů existují diference podle účelových funkcí, které v klasifikaci uvažujeme. Nejčastěji jsou náklady tříděny a evidovány podle
a) dle přiřaditelnosti nákladů k výkonům
i. přímé (jednicové)
ii. nepřímé (režie), včetně režií separabilních
b) podle závislosti na vyráběném množství, resp. čase
i. fixní (a semifixed)
ii. variabilní (a semi-variable)
iii. platnost aproximace
přímé = variabilní
nepřímé = fixní
c) dle vazby na přijatelné rozhodnutí
i. relevantní
ii. irelevantní
d) dle jejich alokace v čase
i. sunk costs ("utopené" náklady)

6. Kalkulace nákladů II – kalkulační metody a techniky, dynamická kalkulace.

Kalkulační metody a techniky
V obecné rovině chápání je náplní kalkulací nákladů řešení kalkulačního problému, pod čímž chápeme jedno jednoznačné přiřazení nákladů k výkonům (především nákladů režijních).
Existují tři základní přístupy k řešení kalkulačního problému, tři kalkulační metody:
i. absorpční (v podobě tří kalkulačních technik)
ii. variabilních nákladů
iii. ABC (Aktivity Based Costing).
Ostatní kalkulační techniky budeme zde presentovat jako jedinou skupinu –
iv. skupinu speciálních kalkulačních metod.
Metoda absorpční (úplných nákladů, full costing)
a) dělení (prosté dělení) – bez chyby metody
Předpoklad: homogenní výrobní program (tj. výrobní program je tvořen pouze jediným výrobkem)
Pak pro náklady na jeden výrobek homogenního výrobního programu platí vztah ( 18 )

N∑ / Q = NP / Q + NN / Q ( 18 )
Zde uvedené symboly značí:
N∑ ….. náklady celkové na všechny prvky výrobního programu
NP ….. náklady přímé (jednotkové nebo jednicové) na všechny prvky výrobního programu. Jde o ekvivalent NV.
NN ….. náklady nepřímé (náklady fixní, režie) na všechny prvky výrobního programu. Ekvivalent NF .