Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Daňové příjmy

Do daňových příjmů jsou podle metodiky, kterou je v současnosti zpracováván státní rozpočet, zařazovány daně, cla, poplatky a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na politiku zaměstnanosti. Svým objemem se jedná o naprosto zásadní kategorii příjmů. Na rok 1998 byly rozpočtovány příjmy státního rozpočtu ve výši 536,6 mld. Kč a daňové příjmy z toho tvořily 511,5 mld. tj. téměř 96 procent.

Daně jsou definovány jako povinné, zákonem stanovené platby nenávratného a neekvivalentního charakteru vybírané od fyzických a právnických osob ve prospěch veřejných rozpočtů.
Cla představují specifickou skupinu příjmů státního rozpočtu. Vyvinula se z dávek mýtného a jde o jednorázově placené dávky, které jsou placeny z hodnoty zboží při přechodu státní hranice a odváděny do státního rozpočtu. Zajišťují zájem státu na kontrole dovozu, vývozu a průvozu zboží. Původním příčinou vzniku cla byl fiskální zájem. V moderní interpretaci je clo především nástrojem hospodářské politiky. Ve fiskálním kontextu je clo považováno za formu nepřímé daně z mezinárodního obchodu a transakcí.
Poplatky jsou platby, které povinně uhrazují fyzické a právnické osoby za úkony či jinou činnost státních a místních orgánů. Svým pojetím se poplatky principiálně liší od daní tím, že zde existuje jistá míra protihodnoty. Na rozdíl od pokut, které se ukládají za nedovolenou činnost, jsou poplatky vybírány za legální správní a jiné služby. Poplatky jsou příjmem státního rozpočtu (poplatky správní a soudní), rozpočtu okresního úřadu a obce (poplatky správní a místní).
Pojistné na sociální zabezpečení (a rovněž i pojistné všeobecného zdravotní pojištění, které je příjmem parafiskálního fondu zdravotního pojištění a je spravováno zdravotními pojišťovnami) je v některých učebních textech řazeno mezi nedaňové veřejné příjmy. V současné metodice tvorby státního rozpočtu je však pojistné na sociální zabezpečení řazeno mezi příjmy daňové, což odpovídá i ekonomické podstatě těchto finančních vztahů.

Kategorie nákladů a užitků je potřeba především rozdělit na reálné a peněžní. Za reálné užitky se považují ty, které získávají koneční uživatelé veřej

4 různá podle charakteru projektu a rozpočtu:
dělitelnost a nedělitelnost projektů x fixní a flexibilní rozpočet
dělitelné + fixní ... MUX = MUY nedělitelné + fixní B/C max. B-C max.
dělitelné + flexibilní MUx >= 0 nedělitelné + flexibilní B - C > 0



12.
Veřejné příjmy
Typologie. Daňové a nedaňové příjmy. Klasifikace daní. Struktura veřejných příjmů v ČR a mezinárodní komparace.Problematika odhadování budoucích výnosů

Pojem a typologie
Aby mohly vlády na všech úrovních plnit své funkce, musejí mít odpovídající prostředky. Ty získávají prostřednictvím veřejných příjmů. Jedná se o finanční vztahy nejrůznější povahy. Většinou souvisejí s vynuceným odnímáním prvotně získaného důchodu jeho příjemcům a jeho přerozdělení ve prospěch vlády nebo jiných subjektů. Podíl těchto plateb na celkových důchodech jednotlivců či domácností je jedním z významných ukazatelů tzv. ekonomické svobody. V menší míře však existují rovněž veřejné příjmy, které jsou založeny na dobrovolnosti, návratnosti a ekvivalenci.

Veřejné příjmy členit podle různých kritérií.

Jedním z nejvýznamnějších kritérií je hledisko návratnosti. Podle něj se veřejné příjmy dělí na:
• nenávratné příjmy. Typickými nenávratnými příjmy jsou daně, dávky, poplatky, příjmy z výnosů privatizace, výnosy z vlastního podnikání apod. Tyto příjmy tvoří naprostou většinu z celkových veřejných příjmů.
• návratné příjmy.
Mezi typické příklady patří bankovní úvěr od peněžních institucí nebo emise cenných papírů (státních pokladničních poukázek, vládních obligací, municipálních obligací apod.).

Významné je rovněž hledisko časové, resp. to, ke kterým potřebám se příjmy vztahují. Podle toho můžeme členit příjmy na běžné a kapitálové. Běžné příjmy jsou primárně určeny k financování běžných výdajů, kapitálové příjmy na krytí kapitálových, investičních výdajů. Obvykle platí, že běžné příjmy se vyznačují pravidelností, kdežto u kapitálových jde často o mimořádné, nepravidelné nebo jednorázové příjmy (např. výnosy z privatizace či prodeje majetku).

Veřejné příjmy lze dále členit na daňové a nedaňové. Právě s tímto členěním (doplněné o kapitálové příjmy) se můžeme setkat v praxi, když studujeme tabulky schváleného státního rozpočtu.

Analýzu nákladů a výnosů (užitků) můžeme definovat jako:

Soubor praktických metod optimální volby v oblasti veřejné ekonomiky respektující kritérium maximální čisté společenské rentability, přičemž jsou všechny uvažované náklady a užitky vyjadřovány v penězích, ať už přímým či nepřímým způsobem.
Pro správné rozhodnutí je potřebné identifikovat skutečně všechny relevantní (významné) náklady a užitky možných projektů. Na otázku, které náklady a užitky jsou relevantní, budeme moci snáze odpovědět, když provedeme jejich účelnou klasifikaci. Nejprve si však pracovně definujme obsah pojmů náklady a výnosy (užitky).
Náklady jsou souhrnem peněžních výdajů a nepeněžních prvků nutných k využití různých zdrojů pro získání specifického produktu. Mezi nepeněžní prvky lze zahrnout omezení plynoucí ze státních regulačních opatření, škody pociťované jinými subjekty nebo znehodnocení životního prostředí (negativní externality) a “náklady příležitosti”, které označují výhody plynoucí z jiného použití týchž zdrojů.
Výnosy jsou v tomto pojetí souhrnem uspokojení (užitků) jednotlivců, skupiny jednotlivců či komunity, které generuje nějaký program či veřejné opatření. Mohou mít primárně peněžní i nepeněžní formu. V průběhu zpracování CBA se snažíme všechny převádět na peněžní jednotky a takto vyjadřovat. U některých je to krajně obtížné, avšak mimořádně škodlivé může být vyloučení neměřitelných výnosů z analýzy.
Náklady lze pak také chápat jako negativní výnosy, záporné užitky, újmu. Poměřování takto široce definovaných nákladů a užitků umožňuje posoudit čistý užitek projektu.

Typy nákladů a výnosů (užitků)

Kategorie nákladů a užitků je potřeba především rozdělit na reálné a peněžní. Za reálné užitky se považují ty, které získávají koneční uživatelé veřejného projektu. Odrážejí přírůstek blahobytu společnosti, který se porovnává s reálným nákladem převedení zdroje z jiného použití. Peněžní náklady a užitky vznikají v důsledku změn v relativních cenách, které se projevují při adaptaci ekonomiky na poskytované veřejné statky a na změny ve struktuře poptávky po zdrojích. Výsledkem je, že narůstají zisky nebo ztráty některých jednotlivců, které jsou však vyrovnávány ztrátami nebo zisky, jež pociťují ostatní. Neodrážejí čisté náklady nebo užitky pro společnost jako celek. Je nutné počítat s reálnými užitky a náklady, zatímco peněžní změny by neměly do hodnocení vstupovat.
Reálné náklady a užitky se dále dělí na přímé a nepřímé. Přímé (neboli prvotní) se těsně vztahují k hlavnímu cíli projektu, zatímco nepřímé (neboli druhotné) jsou v podstatě vedlejším produktem. Jak přímé, tak i nepřímé užitky a náklady by měly být do výpočtů hodnocení projektu zahrnuty.
Velmi významné je rozdělení nákladů a užitků na tzv. “hmotné” a “nehmotné”. Tato terminologie může poněkud zavádět. Kritériem tohoto dělení je skutečnost, zda lze nalézt pro daný náklad či užitek na trhu cenu. Termín “hmotný” se používá pro užitky a náklady, které lze oceňovat na trhu. Ostatní, které takto oceňovat nelze, označujeme za “nehmotné”. Kolektivní statky jako častý produkt veřejných projektů patří právě do kategorie nehmotných užitků. I některé fakticky soukromé užitky (zdraví, život, volný čas) lze v peněžních jednotkách vyjadřovat jen velmi obtížně. Přesto by do analýzy měly být zahrnuty. Pro jejich oceňování se v některých případech používají nepřímé způsoby ocenění.

Rozhodovací proceduru ekonomických subjektů soukromého sektoru lze charakterizovat následujícími kroky:

1. Identifikace souboru možných projektů, které přicházejí v úvahu
2. Identifikace všech významů těchto projektů (všech jejich vstupů a výstupů)
3. Odhad ceny jednotlivých vstupů a výstupů
4. Převedení všech cen na současnou diskontovanou hodnotu
5. Sečtení všech nákladů a výnosů jednotlivých projektů s c
6. ílem odhadnout celkovou ziskovost projektu

Instituce, do jejichž kompetence spadá hospodaření s veřejnými prostředky, provádějí při rozhodování o jejich alokaci v zásadě stejné operace. Na druhé straně zde však existují významné rozdíly. Prvním z nich je fakt, že zatímco zdaleka nejdůležitějším cílem firmy je zisk, subjekty veřejného sektoru se soustřeďují na širší zájmy (např. dopady ekologické, sociální apod.). Druhým základním rozdílem je skutečnost, že subjekt veřejného sektoru často nemůže ohodnotit své vstupy a výstupy pomocí tržních cen jako firma, protože tyto ceny buď neexistují, neboť se za některé vstupy a výstupy neplatí na trhu, nebo nereprezentují skutečné mezní náklady a užitky.

Druhy ekonomických analýz
Ekonomické analýzy pracují jak s inputy (náklady), tak i outputy (důsledky) jednotlivých variantních programů a zabývají se volbou. V rámci skupiny ekonomických analýz používaných v oblasti hodnocení veřejných projektů existují různé metodologické varianty, které můžeme rozdělit na dvě velké skupiny podle toho, zda používají jediné kritérium nebo více kritérií.

Jednokriteriální metody

Analýza minimalizace nákladů
Analýza účinnosti nákladů (resp. nákladové efektivnosti,
Analýza nákladů a užitečnosti
Analýza nákladů a výnosů (resp. nákladů a užitku či nákladů a prospěchu, cost-benefit analysis)


Metody vícekriteriální analýzy
Metody vícekriteriální analýzy používáme, jsou-li cíle nesouměřitelné, resp. je-li každý odvozen od jiného kritéria. Jedná se o metody třídění kritérií a kompromisu mezi jejich výsledky. Výhodou vícekriteriálních metod je skutečnost, že nenutí redukovat neekonomická kritéria na kritéria ekonomická za cenu choulostivých a někdy sporných operací.

Užití metody nákladů a užitků v podmínkách veřejného sektoru
Základní metodou, jež se při oceňování veřejných projektů používá, je analýza nákladů a výnosů (cost-benefit analýza), často nazývaná také analýza nákladů a užitků, (což se nám v podmínkách veřejného sektoru jeví jako výstižnější), případně analýza nákladů a prospěchu. Chceme se při dalším výkladu snažit dodržovat jednotnost, ale i logiku označování a budeme tento typ analýzy nazývat nákladů a výnosů (užitků), či jednoduše zkratkou CBA.

Efektivnost veřejných výdajů - úvod do problematiky

Využívání ekonomických metod hodnocení veřejných projektů v praxi není hojné. Důvodem může být fakt, že důsledky neefektivní alokace ve veřejném sektoru nejsou na první pohled tak závažné, neboť se méně dotýkají nějaké konkrétní skupiny jednotlivců, ale dopadají na celou společnost, případně její podstatnou část. Dalším důvodem, který používají odpůrci oceňování veřejných projektů, jsou některá technická a metodologická úskalí použití metod analýzy veřejných projektů. Za zvlášť sporné bývá považováno samotné jádro problému oceňování veřejných projektů, tj. oceňování netržních položek, nákladů i výnosů (užitků).
Ekonomické analýzy veřejných projektů - alternativ veřejných výdajů
Ekonomická analýza veřejných projektů objasňuje společensky poměřované ekonomické náklady a přínosy soupeřících projektů majících veřejný charakter. U každé analýzy figurují především kritéria efektivnosti a spravedlnosti, mohou se však objevit i kritéria další (např. národní nezávislost apod.). Cílem analýz veřejných projektů je vybrat investiční projekty nebo činnosti, které jsou schopné nejlépe přispět k růstu společenského blahobytu. Podstatou ekonomických analýz je obecně porovnávání nákladů a důsledků alternativních řešení. Proto základními úkoly každého ekonomického hodnocení je identifikovat, změřit, ocenit a porovnat náklady a důsledky alternativ, o jejichž uskutečnění uvažujeme.

ad 3) Peacockova a Wisemanova analýza

Je pravděpodobně jedna z nejznámějších analýz časového rozložení veřejných výdajů. Svou analýzu autoři založili na politické teorii determinace veřejných výdajů, konkrétně ‘že vláda ráda utrácí více peněz, občané neradi platí více daní a vlády musejí věnovat více pozornosti přáním svých občanů’. Tak otevřeli analýzu veřejných výdajů vlivu volebních uren. Peacock a Wiseman vnímali voliče jako jednotlivce, který požívá prospěch veřejných statků a služeb, ale nelíbí se mu platit daně. Proto vláda při rozhodování o výdajové straně rozpočtu sleduje bedlivě reakce voličů na implikovanou výši daní. Autoři předpokládají, že existuje jakási tolerovatelná úroveň zdanění, která působí jako omezení vládního chování. V normální době budou veřejné výdaje vykazovat postupný stoupající trend. Během období sociálních otřesů bude však tento postupný stoupající trend veřejných výdajů narušen. Tato období se budou krýt s obdobími války, hladomoru nebo nějaké rozsáhlé sociální katastrofy, která bude vyžadovat rapidní nárůst veřejných výdajů. Aby vláda mohla financovat nárůst veřejných výdajů, musí zvýšit úroveň zdanění. Toto zvýšení by však voliči během období krize považovali za přijatelné.

Mikromodely veřejných výdajů
Žádná z makroteorií se nedá využít pro vysvětlení detailů procesů veřejných výdajů. Pro jejich vysvětlení je potřeba hlubší analýzy procesů, které dávají vzniknout veřejným výdajům. Účelem mikroekonomických modelů růstu veřejných výdajů je vytyčit síly, které generují poptávku po veřejných výstupech (tj. veřejně nabízené statky a služby) a prozkoumat vlivy na nabídku veřejných služeb.

Efektivnost veřejných výdajů - úvod do problematiky

Situace decizorů (tedy těch, kdo rozhodují o VV) je ve srovnání s těmi, kdo rozhodují o svých peněžních prostředcích, v něčem snazší a v něčem naopak obtížnější. Nejsou přirozeně vystaveni osudovým majetkovým důsledkům špatného investičního rozhodnutí, nezkrachují ani se nestanou doživotními dlužníky. Snad jen riskují kariéru, prestiž a své postavení. V tomto aspektu se podobá jejich postavení situaci profesionálních manažerů soukromých firem. Ti však obhajují svá rozhodnutí pouze vůči relativně omezené skupině subjektů - vlastníkům, akcionářům. Nemusejí nést politickou odpovědnost. Nikdo po nich většinou nechce, aby svým rozhodnutím uspokojili co nejširší spektrum mnohdy zcela protikladných zájmů. Kritérium efektivnosti jejich rozhodnutí je většinou jasně definované a prokazatelné. Tržní prostředí jim poskytuje sice předem obtížně předvídatelné, ale zpětně dostatečně čitelné informace o nákladech a užitcích spojených se zvolenou variantou.
Při rozhodování o výběru veřejných projektů je faktor nejistoty úplně stejný, avšak informace o “ceně” vstupů a výstupů jsou často nedostatečné. Netržní prostředí, přítomnost “veřejného zájmu”, potřeba zohledňovat sociální aspekty daných rozhodnutí, dopady externalit, nezbytnost zachování demokratičnosti procesu přijímání rozhodnutí, výrazná limitovanost dostupných zdrojů - to vše vytváří z rozhodování ve veřejném sektoru složitý proces.

ad 1) Vývojové modely růstu veřejných výdajů

Je spojován s pracemi Musgravea a Rostowa. V raných fázích ekonomického růstu a rozvoje shledáváme, že investice veřejného sektoru tvoří vysoký podíl celkových investic do ekonomiky. Veřejný sektor je tedy vnímán jako sektor poskytující režijní náklady sociální infrastruktury (silnice, dopravní systémy, hygienická zařízení, právo a zákony, zdravotnictví, vzdělávání a další investice do lidského kapitálu). Tvrdí se, že investice veřejného sektoru jsou nezbytné, aby poháněly ekonomiku k odrazu do středních fází ekonomického a sociálního růstu. Ve středních fázích růstu vláda nadále nabízí investiční statky, avšak tentokrát jsou veřejné investice doplňkem růstu v soukromých investicích. Během všech fází rozvoje existují tržní selhání, která mohou zhatit úsilí o dosažení stavu ekonomické “dospělosti”. Proto se tedy vláda vzrůstající měrou angažuje, aby byla schopna řešit tato tržní selhání. Musgrave tvrdí, že s růstem celkových investic jako poměru GNP během rozvojového období klesá relativní podíl investic veřejného sektoru. Rostow tvrdí, že jakmile ekonomika dosáhne fáze dospělosti, kombinace veřejných výdajů se přesune z výdajů na infrastrukturu na vzrůstající výdaje na vzdělání, zdravotnictví a blahobyt. Ve fázi masové spotřeby budou významně růst programy udržování důchodů a koncepce navržené pro redistribuci blahobytu, a to vzhledem k ostatním položkám veřejných výdajů a také vzhledem k GNP.

ad 2) Wagnerův zákon

(Podle německého ekonoma devatenáctého století Adolfa Wagnera). S růstem per capita důchodů v ekonomice roste rovněž relativní velikost veřejného sektoru. Základ tohoto tvrzení byl empirický. Wagner pozoroval růst veřejného sektoru v řadě evropských zemí, ve Spojených státech a v Japonsku během devatenáctého století. Síly, které způsobovaly tyto pohyby v poměru veřejných výdajů ke GNP byly vysvětleny v souvislosti s politickými a ekonomickými faktory. Wagner vysvětlil existenci služeb veřejného sektoru, jako jsou právní služby, policie a bankovnictví zvyšující se komplikovaností výrobních vztahů. Bankovnictví, zabezpečované státními bankami, má spojovat ty, kteří nabízejí přebytkové fondy s těmi, kteří mají nejlepší příležitosti investovat. Růst veřejných výdajů na vzdělání, rekreaci a kulturu, zdravotnictví a blahobyt vysvětloval Wagner v souvislostech s jejich důchodovou elasticitou poptávky. Pro Wagnera tyto služby představovaly nadřazené nebo důchodově elastické potřeby. Proto se vzrůstem reálných důchodů v ekonomice (to jest se zvyšováním GNP) rostou veřejné výdaje na tyto služby více než proporcionálně, což vysvětluje vzrůstající poměr vládních výdajů ke GNP.

Modely a teorie vysvětlující růst veřejných výdajů

Obecně existují dvě třídy modelů. První typ modelů může být označen jako makromodely. Používají data o veřejných výdajích a dále vysvětlují časové rozložení veřejných výdajů podle široké agregátní proměnné, jako je GNP nebo míra inflace. Druhou třídu modelů lze označit jako modely mikroekonomické nebo modely rozhodovacího procesu veřejné volby. Tyto mikromodely se snaží vysvětlit mikroekonomické základy rozhodovacích procesů, které v posledku zvyšují veřejné výdaje.

Makromodely veřejných výdajů
Tyto makromodely, se snaží vysvětlit, jak se vládní výdaje chovají v rámci dlouhého období, tedy analyzují časové rozložení veřejných výdajů. Významné jsou zejména tři modely:
1) vývojové modely růstu veřejných výdajů,
2) model založený na Wagnerově zákonu expandující státní činnosti a
3) Peacockův a Wisemanův klasický model růstu veřejných výdajů (tzv. teorie prahových efektů).

Faktory růstu veřejných výdajů

• Změna preferencí vlivem růstu důchodu na hlavu. Již podle E.Engela se mění složení rozpočtů spotřebitelů s růstem důchodu domácnosti. Snižuje se podíl výdajů na statky jako jsou základní potraviny a levné oděvy a zvyšuje se podíl jiných - luxusní spotřební statky apod. Jinými slovy, různé spotřební statky mají různou důchodovou pružnost. Otázkou je, jestli lze netržní statky považovat spíše za nezbytnost, nebo za nadstandard, resp. luxus. Při odpovědi pravděpodobně dojdeme k tomu, že některé z nich lze pravděpodobně řadit mezi nezbytnosti (bezpečnost, základní vzdělání, základní zdravotní péči...) a některé mají spíše charakter luxusu resp. statky, které se stávají dostupné až při vyšším důchodu (vyšší vzdělání, parky, dálnice, výzkum vesmíru...). Proto nelze jednoznačně stanovit, zda bude podíl vlády na spotřebě růst či klesat, pokud poroste celkový důchod.
• Změny v demografické struktuře. Ze zkušeností vyspělých zemí lze pozorovat, jak případné populační vlny ovlivňují priority v rámci veřejných výdajů. Z počátku se jedná o zvýšení výdajů na školství, později se zvýší požadavky na bydlení. Tím, jak se výkyv obyvatelstva posunuje dále po věkové stupnici, blíží se situace, kdy bude fiskální prioritou zajištění stárnoucí generace.
• Technologické změny ovlivňují výši výdajů velmi výrazně.

Faktory růstu veřejných výdajů

• Inflace. Zdá se, že rychlejší míra inflace v cenách vstupů nebo statků nakupovaných veřejným sektorem vede ke zvýšení podílu výdajů na HDP v nominálním vyjádření. Veřejné statky se tak stávají nákladnějšími, resp. roste jejich relativní cena ve srovnání se statky soukromými. To může vést k tomu, že spotřebitelé budou veřejné statky nahrazovat soukromými.
• Demonstrační efekt. Občané jedné země pochopitelně porovnávají svou životní úroveň a míru veřejného poskytování zboží a služeb i s jinými zeměmi. Pokud se již v některé zemi přikročilo k zajišťování některého statku veřejným způsobem (bylo “demonstrováno”, že to jde...) může to vést ke snaze o nápodobu.
• Jiné vlivy - zejména politické a sociální. Sem spadají důvody, které souvisejí sa převládajícím chápáním sociální spravedlnosti, převládající ideologie apod. Např. na konci devatenáctého století se prosadily do té doby neslýchané filosofické a ekonomické názory, které se později staly motorem převratných společenských změn.

Pružnost výdajů

Vývoj v ČR:
1994 1995 1996 1997 1998
HDP v mld. Kč. 1143 1338,9 1524,7 1657 1842
výdaje VR v mld Kč 492,5 569 636,7 663,5 691,7
pružnost výdajů 0,91 0,86 0,49 0,38
marginální sklon 0,39 0,36 0,20 0,15
Struktura veřejných výdajů
Metodika Mezinárodního měnového fondu uvádí dva typy klasifikace veřejných výdajů:
• funkční klasifikace, kde jsou kritériem členění základní odvětví, do kterých výdaje plynou (školství, zdravotnictví, doprava...)
• ekonomická klasifikace, která vychází z aktivit, jimiž vláda naplňuje své funkce (běžné výdaje, úrokové platby, jiné transfery, kapitálové výdaje atd.)
Základní současnou strukturu veřejných výdajů v ČR lze dobře poznat např. z publikovaného znění zákona o státním rozpočtu. výdaje jsou zde členěny na běžné a kapitálové.

Velikost veřejných výdajů

Růst výdajů musí být vnímán ve vztahu k nárůstu ostatních ekonomických veličin, jako jsou vzestup celkové cenové úrovně, růst GNP a přírůstku populace. Proto bývá nejčastěji používaným ukazatelem podíl celkových veřejných výdajů na hrubém domácím (resp. národním) produktu. Dlouhodobé analýzy veřejných výdajů ve většině vyspělých zemí ukazují na neustálý růst veřejných výdajů.

Pružnost výdajů
Dosti významným ukazatelem vypovídajícím o dynamice vývoje veřejných výdajů je tzv. pružnost výdajů, resp. elasticita veřejných výdajů k HDP. Jedná se o vztah mezi % změnou veřejných výdajů a % změnou HDP.
(veřejné výdaje t+1 - veřejné výdaje t)/ veřejné výdaje t
________________________________________
E = (HDP t+1 - HDP t)/ HDP t
(Jistou modifikací je určení marginálního sklonu výdajů, kdy jde o zvýšení výdajů jako procenta zvýšení HDP.)

Veřejné výdaje

Struktura, vývojové tendence, faktory ovlivňující rozsah veřejných výdajů. Metody objektivizace výdajových položek. Typy užitků a nákladů.
Pojem veřejných výdajů
Veřejné výdaje se obvykle interpretují jako částky, které se objevují v účtech veřejného sektoru.
Vláda zabezpečuje veřejné a kvazi-veřejné statky spolu s transferovými platbami jako reakci na kolektivní poptávku voličstva.
Veřejné výdaje, jak se objevují ve statistice národních účtů, jsou představovány dvěma širokými kategoriemi.
Za prvé jde o vládní nákupy běžných statků a služeb a kapitálových statků a služeb Tyto výdaje představují nároky na zdroje dané ekonomiky. Použití těchto zdrojů veřejným sektorem vylučuje jejich využití ostatními sektory. Spotřeba zdrojů veřejným sektorem znamená, že náklady obětované příležitosti těchto veřejných výdajů spočívají v ušlém výstupu ostatních sektorů.
Druhá kategorie veřejných výdajů jsou transferové výdaje. Transferové výdaje jsou veřejné výdaje na penze, subvence, úroky z dluhů, dávky v nezaměstnanosti atd. Tyto výdaje nepředstavují nároky na zdroje společnosti ze strany veřejného sektoru, jako je tomu v případě vyčerpávajících veřejných výdajů. Transfery jsou redistribucí zdrojů mezi jednotlivci ve společnosti, kde zdroje proudí skrze veřejný sektor jakožto prostředníka.

VZÁJEMNÝ VZTAH DEFICITU A VEŘEJNÉHO DLUHU

Reálná změna objemu veřejného dluhu tedy nezávisí pouze na přírůstcích způsobených rozpočtovými deficity.
Vzhledem k současnému vývoji se odborníci shodují, že je nezbytné rozšířit pojetí souvislosti rozpočtového deficitu a veřejného dluhu na oboustranně kauzální vztah, ve kterém veřejný dluh může být vážnou příčinou rozpočtového deficitu. Důvodem je skutečnost, že úroky z veřejného dluhu vstupují do výdajové strany rozpočtu, a tak dochází k zpětnému propojení rozpočtového a dluhového problému.
Velice významnou kategorií je zde tzv. primární deficit. Z hlediska úrokových výdajů ekonomická praxe rozlišuje celkový a primární deficit. Celkový deficit vyjadřuje rozdíl mezi celkovými příjmy a výdaji bez ohledu na jejich charakter.Úroky placené z placené z veřejného dluhu se zahrnují do rozpočtových výdajů a zvyšují celkový deficit. Tyto úroky jsou však důsledkem vlivů minulých období, a proto se k hodnocení fiskální politiky stávajícího období používá primární deficit, při jehož výpočtu se úroky z veřejného dluhu nezahrnují do výdajové strany rozpočtu.
Z rozpočtového hlediska se tak veřejný dluh jeví jako exogenní faktor s negativním fiskálním účinkem, protože výše veřejného dluhu konkrétní /nastupující/ vládou ovlivnitelná.
Hospodářské výsledky ukazují, že např. v roce 1988 představoval celkový deficit v zemích evropské desítky v průměru 2,9 % HDP. Bez započtení úroků z veřejného dluhu by však dosáhly tyto země primárního přebytku 1,8 % HDP. Z toho plyne, že váha úroků deformující výdajovou stranu činila průměrně 4,7 % HDP, tzn. více než průměrný přírůstek dluhu v důsledku deficitu.

VZÁJEMNÝ VZTAH DEFICITU A VEŘEJNÉHO DLUHU

Tento vztah byl původně chápán spíše v jednosměrné kauzální závislosti (Dvořák, P., 1994). Různí autoři tvrdili, že rozpočtový deficit je příčinou veřejného dluhu a veřejný dluh je tedy důsledkem rozpočtových deficitů. Někteří autoři hovoří o veřejném dluhu jako o sumě minulých rozpočtových deficitů. Moderní pohled na fiskální nerovnováhu ale ukazuje, že tato tvrzení jsou v několika aspektech nepřesná. Především existují různé alternativy krytí rozpočtové deficitu tzn., že rozpočtový deficit nemusí ústit do dluhu. Jde například o dlouhodobou monetizaci dluhu (zde jsou příklady Brazílie, Argentiny, Peru a dalších zemí) nebo dluh může být kryt prodejem státních aktiv (takto také byla kryta část našeho dluhu).
Mohou existovat také mimorozpočtové příčiny vzniku veřejného dluhu, kdy např. stát převezme závazky jiných subjektů a je zodpovědný za jejich spravování. Země tedy má veřejný dluh aniž by mu předcházela řada deficitů. Typickým příkladem tohoto postupu je náš stát, kterému po zavedení tržního mechanismu vzniklo spousta závazků z činnosti státních podniků a organizací. Tento proces se nezastavil a jeho reálným projevem bylo loňské prohlášení tehdejšího ministra financí Pillipa o “vyčíslení skrytého dluhu”, kdy MF odhaduje velikost zvýšení reálného veřejného dluhu o 170 mld Kč.

EMISNÍ FINANCOVÁNÍ

Emisní financování je zvláštním případem krytí rozpočtového deficitu. Centrální banka poskytuje buď přímý úvěr nebo nakoupí státní dluhopisy přímo od státu. Nákup státních dluhopisů je však vzhledem k rostoucí monetární bázi legislativně omezeno. V případě nákupu cenných papírů centrální banka způsobuje změnu monetární báze a dochází ke krytí deficitu úvěrovou emisí. Dochází ke zvýšení peněz v oběhu, což má makroekonomické důsledky jak na agregátní cenovou hladinu, tak na pohyb úrokových sazeb.

VEŘEJNÝ DLUH
Definování druhého fenoménu fiskální nerovnováhy, tzn. veřejného dluhu je přesnější:
Jde o souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu bez ohledu na to, zda vznikly tyto pohledávky cestou státního rozpočtu či jinak. Pro veřejný charakter dluhu není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady - skutečnost, že představuje pohledávku vůči současným i budoucím daňovým platbám obyvatelstva.

VEŘEJNÝ DLUH

Veřejný dluh je v interpretaci Mezinárodního měnového fondu pojímán jako celkové saldo finančních aktiv a pasiv státu, a to včetně salda eventuálních mimorozpočtových fondů.
Hrubý veřejný dluh zahrnuje celkový objem závazků vládního sektoru, bez ohledu na pohledávky státu. Čistý a hrubý veřejný dluh se u řady zemí výrazně liší. Existují země (Švédsko, Norsko), kde přesto, že podíl hrubého veřejného dluhu na HDP se pohybuje kolem 50 %, podíl čistého veřejného dluhu je záporný, země tedy vykazuje aktivní saldo.
Ve většině případů má veřejný dluh formu vládních dluhopisů - obligací, které nakupují jednotlivé ekonomické subjekty uvnitř země nebo i v zahraničí. Ve většině zemí tvoří největší objem obligace střednědobé, i když postupně roste váha obligací krátkodobých, čímž logicky dochází k poklesu splatnosti veřejného dluhu.
Ve vztahu k problematice rozpočtového deficitu se sleduje hlavně vývoj podílu hrubého veřejného dluhu na HDP.
Zajímavý vztah existuje mezi dluhem a inflací. (podrobněji viz učebnice)

Možnosti financování rozpočtového deficitu

Jakmile vládní hospodaření skončí v určitém období rozpočtovým deficitem (ať už jde o deficit cyklický či strukturální), musí vláda toto pasivní rozpočtové saldo nějakým způsobem financovat. Pokud pomineme možnost vyrovnat deficit pomocí státních finančních aktiv (např. prostřednictvím výnosů z privatizace), existují dvě základní možnosti krytí deficitu. Prvním je dluhové financování deficitu a druhou možností je emisní financování deficitu.

DLUHOVÉ FINANCOVÁNÍ
Při dluhovém financování jednotlivci, firmy a hlavně komerční banky, nakupují státní cenné papíry. Takto získané prostředky mohou pak být použity k financování vládních potřeb stejně jako daňové příjmy.Tím se ovšem sníží reálná spotřeba soukromých subjektů o daný úvěr vládě. Znamená to, že o co více nakoupí stát nad objem disponibilních zdrojů, o to více je nutné snížit reálnou spotřebu soukromého sektoru, popřípadě si vláda musí půjčit v zahraničí.
Při vzniku veřejného dluhu, ať už byl způsoben půjčkou z domácích zdrojů či ze zahraničí, vzniká nutnost tento dluh obsluhovat. Základním nepříjemným důsledkem růstu dluhu jsou úroky, které se každoročně objeví ve státním rozpočtu jako nutný výdaj.

Rozpočtový a fiskální význam deficitu

Ať jsou příčiny rozpočtového deficitu jakékoliv, jeho důsledky jsou jak rozpočtové, tak i makroekonomické. Rozpočtové důsledky v krátkém období mohou být pozitivní, neboť umožňují změkčení vládního rozpočtového omezení při působení silných exogenních faktorů během rozpočtového období nebo v případě efektivních veřejných výdajových programů. V dlouhém období však vláda musí deficit nějakým způsobem obsluhovat.
Pokud jde o makroekonomické důsledky deficitu, názory jednotlivých ekonomických škol se zásadně liší. V zásadě odlišujeme tři základní teoretické názory na tuto problematiku -
a/ neoklasický přístup, který hodnotí makroekonomické důsledky deficitu negativně, a proto jej odmítá,
b/ keynesiánský přístup hodnotí tyto důsledky aktivního deficitu pozitivně, a proto ho v určitých případech dopuručuje,
c/ neoricardiánský přístup naopak popírá makroekonomické důsledky deficitu, a proto je vůči němu neutrální
(Tyto teoretické názory,které svým obsahem jsou značně protichůdné existují vedle sebe již dlouhou dobu, aniž by některý z nich byl na základě konkrétní ekonomické zkušenosti potvrzen, či vyvrácen. Podrobněji viz kurzy makroekonomie a učebnice.)

Pojem RD - definice, význam a omezení vypovídací schopnosti, druhy

V obecné rovině se deficitem rozumí, že rozpočtové příjmy jsou v určitém období nižší než celkové výdaje.
DEFICIT: Rozdíl mezi celkovými hotovostními výdaji včetně úroků a celkovými hotovostními příjmy (daňovými i nedaňovými) s vyloučením úvěrových příjmů.
Rozpočtový deficit vyjadřuje tokový pohled na veřejné finance, tj.odráží pohyb tokových veličin. Deficit tudíž neodráží celkový stav veřejných financí, ale jen prostředků, procházející státním rozpočtem.
Existuje několik omezení vypovídací hodnoty ukazatele deficitu:
1. Jedná se pouze o tokový pohled - daleko významnější je vývoj stavových veličin (velikost národního bohatství, majetku státu apod.) -
2. V ukazateli jsou zahrnuty pouze rozpočtové transakce - celá řada finančních operací probíhá mimo rozpočet - otázka vyrovnanosti hospodaření parafiskálních fondů a dalších institucí (zde příčina aktuálně “objeveného” skrytého dluhu v ČR...)
3. jedná se pouze o hotovostní operace - neodráží vládní pohledávky ani závazky. Nepostihuje např. zadlužení formou převzatých garancí za úvěry soukromých subjektů, nebo vládní dluhové operace.

Rozpočtový a fiskální význam deficitu

- z rozpočtového hlediska vznik deficitu rozpočtu znamená, že stát jako ekonomický subjekt spotřebovává v rozpočtovém roce více, než je schopen sám vytvořit; tj. rozpočtově je deficit známkou špatného vládního finančního hospodaření. Fiskálně je známkou expanzívní fiskální politiky vlády. S tím souvisí i hlavní dva druhy rozpočtového deficitu: - aktivní a pasivní.
• Aktivní neboli strukturální deficit je způsoben určitým vládním rozhodnutím, tj. jde o záměrné rozhodnutí uplatněné v rámci fiskální politiky.
• Naproti tomu pasivní neboli cyklický deficit vzniká v důsledku vlivu exogenních faktorů nezávislých na vládních záměrech. Klasickým příkladem je vliv kolísání tempa hospodářského růstu, kdy při zpomalení tempa hospodářství země dochází k poklesu daňových příjmů do státního rozpočtu. Možnost korigovat při nepříznivém hospodářském vývoji vzniklý pasivní deficit strukturálním, čili aktivním přebytkem není reálná a vzniku celkového rozpočtového deficitu se nelze vyhnout.

Doplňková studijní literatura:

1. Bulíř, A.: Teorie deficitního rozpočtu. Finance a úvěr, 40, 1990, č.3.
s.165-183 - zde rozebírány velice instruktivním způsobem makroekonomické aspekty rozpočtových deficitů - dá se využít i pro Hospodářskou politiku a Makroekonomii!
2. Musgrave, R. A., Musgraveová, P.B.: Veřejné finance v teorii a praxi. Management Press, Praha, 1994. Str. 504-526 (Ekonomie veřejného dluhu)

Rozpočtový deficit (RD) a veřejný dluh (VD) jako globální problém
Jedním z největších a aktuálních problémů veřejných financí je problematika fiskální nerovnováhy. V nejobecnější rovině znamená nesoulad mezi rozpočtovými příjmy a výdaji. Utrácí-li vláda více, než dokáže vybrat od subjektů soukromého sektoru, vzniká problém, jak tento rozdíl financovat. Fiskální nerovnováhou se rozumí existence pohledávek vůči budoucím daňovým příjmům, kdy dochází k přerozdělování dosud nevytvořených zdrojů. Fiskální nerovnováha se projevuje dvěmi základními podobami - rozpočtovým deficitem a veřejným dluhem.
Obvykle se více pozornosti (zejména ze strany politiků) věnuje rozp. deficitu než veřejnému dluhu. Zatímco problém rozpočtového deficitu je konkrétní, stále se opakující a veřejně kontrolovaný, dluhový problém je složitější a méně viditelný. U rozpočtového deficitu je zřejmé, kdo za něho zodpovídá, protože je vztahován k výkonné složce (vládě), u veřejného dluhu není zcela zřejmé, kdo vlastně za jeho vznik zodpovídá - “stopy se ztrácejí v minulosti” (Dvořák, P., 1994).

Rozpočtový deficit a veřejný dluh.

Pojem, druhy, příčiny vzniku, způsoby financování, význam z hlediska rozpočtového a fiskálního.
Osnova:
1. Rozpočtový deficit (RD) a veřejný dluh (VD) jako globální problém
2. Pojem RD - definice, význam a omezení vypovídací schopnosti, druhy
3. Příčiny vzniku
4. Důsledky (rozpočtové, fiskální)
5. Možnosti financování
6. Pojem VD
7. Vztah mezi RD a VD - problém fiskální nerovnováhy a oboustranná kauzality, řešení VD
8. Problém fiskální nerovnováhy v ČR
Povinná studijní literatura:
1. Dvořák, P.: Státní rozpočet - iluze a omyly. Hospodářské noviny, 21. září 1994,
s.11
2. kolektiv VŠE: Veřejné finance. VŠE Praha, 1994, kapitola 11. Rozpočtový deficit a veřejný dluh, s.231-262
3. Dvořák, P.: Problém fiskální nerovnováhy. Finance a úvěr, 44, 1994, č.7.
s.343-354
4. Dostálová, I., Klvačová, E.: Jak jsme zaťali sekeru.
Ekonom, 15/1998 s.14-17

Právní úprava v ČR: § 15 z.č. 576/90 Sb. :

Pro finanční zabezpečení zvlášť stanovených úkolů a správu prostředků pro ně určených mohou být zřízeny státní fondy republiky. Každý státní fond republiky se zřizuje zákonem…, který stanoví zásady jeho tvorby, způsob čerpání jeho prostředků a orgán, pověřený jeho správou. Rozsah činnosti státních fondů republiky stanoví podrobněji statuty, jejichž návrhy předkládají vládě ke schválení orgány pověřené správou státních fondů republiky. … (3) Česká republika neodpovídá za závazky státního fondu republiky a státní fond republiky neodpovídá za závazky České republiky.

Mezi státní účelové fondy je možné v současnosti zařadit následující fondy:
a) Státní fond tržní regulace v zemědělství
b) Státní fond pro zúrodnění půdy
c) Státní fond životního prostředí
d) Státní fond kultury ČR
e) Státní fond ČR pro podporu a rozvoj kinematografie

Hodnocení: Obecně každé účelové vyčlenění finančních prostředků ze státního rozpočtu do jisté míry snižuje jak možnou vydatnost, tak i rovnoměrnost zdroje. Při optimálním rozdělování státního rozpočtu bychom mohli dojít ke stejným výsledkům, jaké si slibujeme od fondového hospodaření. Vyčleněním účelových fondů by v žádném případě nedošlo k nárůstu v celkovém objemu použitelných prostředků, lze se obávat, že by tomu v dlouhodobější perspektivě bylo spíše naopak. Fond totiž neřeší problém stálosti finančních zdrojů "na věčné časy". Nemá, stejně jako státní rozpočet mechanismus, který by automaticky upravoval výši tvořených zdrojů podle skutečných potřeb. Ovšem zatím co u státního rozpočtu je tato výše konfrontována s potřebami pravidelně při jeho schvalování, fond by na svou relativní uzavřenost mohl lehce doplatit.

Stanovení podmínek vstupu do MU

fiskální kritéria
· státní rozpočet – deficit nesmí přesáhnout 3%HDP
· výše státního dluhu nesmí přesáhnout 60% HDP (nebo se bude blížit)
měnová kritéria
· míra inflace nesmí přesáhnout o více než 1,5% průměrnou míru inflace ve 3 zemích, které ji mají nejnižší
· úrokové sazby (dlouhodobé ze státních CP) nesmí mít vyšší o víc než 2% než je průměrná úroková sazba ve 3 zemích s nejnižší mírou inflace
· minimálně 2 roky před vstupem se musí země účastnit ERM II – pevný kurz měny navázaný na EURO + udržovat kurz v oscilačním pásmu ± 2,25%
legislativní kritéria
· nezávislé CB

Zhodnocení konvergenčních kritérií
- bez problému splněno legislativní kritérium
- u měnových shoda, nedocházelo k diskusím
- kritizována účast v ERM II - ± 2,25% je neoficiální (oficiální je ±15%, které ale nevede ke stabilitě)
- největší diskuse u fiskálních kritérií, země tuší problém, jestliže dojde k problémům fungování MP => FP je jediný nástroj, jak ovlivnit vývoj hospodářství = kritéria ale omezují volnost. Deficity vytvářejí tlak na růst úrokových sazeb a můžou vést k omezení investic v soukromém sektoru => omezení růstu ekonomiky
- největší diskuse u státního dluhu, odporuje si s podmínkou 3% deficitu (např. Belgie – SD 120%, aby mohla splnit 60%, musela by 10 let dosahovat při 5% růstu HDP 3%ního přebytku). = > Aby státy mohly splňovat SD, musí dosahovat alespoň nějakého přebytku a mohly pokrýt dosavadní splátky dluhů, aby dále nenarůstaly.

1995 – madridský summit EU – rozhodnuto, že se nepovede splnit termín 1997 => 1.1.1999. Do 1995 se uvažovalo, že společnou měnou bude ECU, Německou nesouhlasilo => EURO, veškeré pohledávky a závazky, které byly vyjádřeny v ECU byly 1:1 převedeny na EURO. Současně rozhodnuto, že MU bude trvat v bezhotovostní podobě 3 roky a 2002 se zavede hotovostní EURO (počítalo se s 6 měsíci, ale stihlo se za 2)

1996 – summit v Dublinu – přijat Pakt stability a růstu, kde členské země deklarovaly, že vytvoření MU berou vážně + závazek, že hlavním cílem MU bude stabilita cenové hladiny, podpora hospodářského růstu. Země se dohodly, že podmínka 3% deficitu je nejen vstupní, ale země musí dodržovat i v průběhu. Pokud neplní => sankce 0,5% HDP uložena jako neúročné depozitum, pokud nedodržováno opakovaně =>depozitum by propadlo jako pokuta.
1997 – summit v Amsterodamu – potvrzen Pakt stability a růstu + diskuse o tom, kdo se opravdu MU zúčastní.
- poprvé jasné, že přechod bude postupný („vícerychlostní“), ne všechny země splňovaly kritéria
- rozhodnuto, že v 1998 země co nejdříve předají komici údaje o plnění konvergenčních kritérií. 25.3. – komise zveřejnila návrh zemí, které mohou vstoupit do MU (= 11 zemí), GB a Dánsko využili OPTING OUT = neměli chuť vstoupit, Řecko a Švédsko nesplnili konvergenční kritéria. U Belgie, Itálie a Finska přivřeny oči. Musel schválit Evropský parlament, 2.5.1998 se sešly vlády v Bruselu => vznik MU s 11 členy.

31.5.1998 – institut transformován na ECB
2.5.1998 došlo k neformální fixaci kurzů (stávajících bilaterálních kurzů), aby v průběhu roku nedošlo ke spekulacím => odlivu kapitálu
Ke konečné fixaci došlo 31.12.1998 => zanikly devizové kurzy národních měn, zafixované bilaterální kurzy se staly fixními přepočítávacími koeficienty. Oficiálně začíná působit ECB, od 1.1.1999 vzniká Evropský systém CB (ESCB) – sdružuje ECB a všechny národní CB všech zemí EU (ne jen MU) – koordinuje společnou MP a MP zemí, které ještě nevstoupily do MU.

MU v bezhotovostní podobě 1.1.1999 – 1.1.2002 – během 2 měsíců dochází k převodu na hotovostní – od 1.3.2002 zanikly měny = jen EURO.

Důvody zavedení MU
- odstranění kursového rizika => o pohybu kapitálu a vývoji EX a IM nerozhoduje vývoj kurzů
- úspora transakčních nákladů (cca 0,5% HDP EU)
- ceny v ekonomice byly nastaveny v 1 měně => není nutné přepočítávat cenové hladiny => posiluje obchod, sbližuje ceny, posiluje konkurenci => tlak na hospodářský růst
- zjednodušení a zrychlení platebního styku
- odpadly nepřímé náklady související s kusovými změnami
- stačí podnikům držen 1 účet v 1 měně
- snižuje nutnost držet větší množství devizových rezerv (nemusejí intervenovat)
- volně pohyblivá vůči všem dalším
- růst vážnosti EU – protiváha USD

Nebezpečí související se zavedením MU
- členské země a CB přišly o devizové kurzy své měny jako nástroj MP (devalvace měny => podpora EX)
- zanikla autonomie CB v oblasti ovlivňování MP (jako pobočky ECB) ekonomika se může dostat do problémů, pokud úroková sazby (3,25%) neodpovídá vývoji hospodářství (pro zemi s vysokou inflací je příliš nízká)
- teorie optimálních měnových zón (oblastí) – OCA
· MUNDELL – ve své teorii uvádí: aby země mohly využívat společnou MU, měly by mít vzájemně synchronizovaný hospodářský cyklus a shodně reagovat na případné vnější hospodářské šoky, které mohou být vystaven. Pokud tyto nejsou splněny, používání společné MP klade velký důraz na pružné pracovní trhy
· MC KINNON – OCA je oblast, která vylučuje volatilitu devizových kurzů vůči jakékoliv zemi s níž probíhá ZO (vyráběné zboží by mělo být také realizované uvnitř stejného teritoria)

Měnová politika ECB

předchůdce ECB – měnový institut (do 1994 do května 1999)
sledoval MP v jednotlivých zemích

4 přístupy k MP
MP založená na snaze podporovat ekonomický růst a zaměstnanost v krátkém období a v dlouhém období snaha o stabilní cenovou hladinu (např. Itálie)
PM založená na snaze cílování devizového kurzu (např. Nizozemsko, Rakousko), navázat kurz na stabilní měnu (Marka) a tím přebírat stabilitu německé Bundesbank. Nevýhoda – CB přichází o autonomii MP, nevhodné pro EU, protože neexistuje měna, na kterou by se dala společná měna navázat
monetaristický přístup – cílování peněžní zásoby, mezicílem je peněžní agregát, hlavním cílem stabilní cenová hladina (např. v Německu), dříve nejběžnější, ale ztrácel se vztah mezi agregáty peněžní zásoby a stabilitou cenové hladiny
na počátku většina přechází na cílování inflace – CB explicitně vyjádří stanovený cíl pro vývoj indexu (koridorem, bodově, cílové pásmo), podmínkou je nezávislost CB, vychází z podmíněných prognóz CB, CB působí na krátkodobé úrokové sazby, od 1997 i ČNB

EMI doporučil pragmatický přístup – kombinace 3 a 4. Hlavním cílem je stanovení nejvyšší přijatelné inflace v podobě HICP, jeho nárůst by měl být méně než 2%, nepřímý cíl je, že meziroční nárůst měnového agregátu M3 by neměl přesáhnout 4,5%

Nástroje: operace na volném trhu, hlavní sazbou je 14ti denní repo sazba, sazby s delším horizontem (měsíční), lombardní a diskontní sazba v rámci služeb pro finanční partnery.
PMR – 2%, úročeny repo sazbou (úroky nejsou zdaňovány)

ECB spravuje devizové rezervy, na počátku 1999 každá CB vstupující do EU převedla do ECB rezervy ve výši 50 mil. EUR, spravuje ERM II, v rámci ESCB se snaží o koordinaci MP bank stojících stále ještě mimo

Jednou z možností bylo zachování jednotlivých měn, ale pevných kurzů mezi nimi:
zůstaly by ale transakční náklady na směnu
transparentnost cen b byla menší
nedošlo by k úspoře přímých nákladů, podniky by musely vést účty v několika měnách
důvěryhodnost v unii by byla menší (země by mohly kdykoliv vystoupit.

Protože došlo k zavedení společné měny, která má vliv na růst disciplíny, jakákoliv odchylka je patrná. Snaha udělat konkurenci USD.

Pochybnost zda by mohlo dojít k vyrovnání jednotlivých úrokových sazeb jednotlivých ekonomik, aby byly udržovány pevné kurzy.

Upřednostňována MU se společnou měnou, jen přechodné období 3 let s přepočítávacími koeficienty.

společné nadnárodní jednotky ECU

- emitována evropským fondem mezinárodní spolupráce FECOM,
- všechny členské země do fondu vkládaly 20% svých zlatých a dolarových rezerv a FECOM v této výši emitoval ECU (částečně kryté zlatem, částečně USD)
- výše obnovována každé 3 měsíce, aby odpovídala podílu zlatých a USD rezerv
- emise byla závislá na ceně zlata a vývoji kurzu USD
- ECU používány mezi CB ES jako zúčtovací jednotka, v souvislosti s poskytováním mezinárodních úvěrů, stanoveny v nich střední kurzy a pásma v rámci ERM
- v ECU sestavován rozpočet ES, ZK evropské investiční banky
- oficiální jednotky se směly používat jen jako zúčtovací jednotka, ne v soukromém sektoru
- emise je vždy bezhotovostní
- ECU je košová měna
- výhoda: stabilita úrokové sazby a kurzu. Proto se obdoba jednotek používala i v soukromém sektoru jako obchodní ECU, hodnota byla vyjádřena stejně jako u oficiálních. Rozdíl byl v tom, že emise obchodních ECU závisela na poptávce
- přijímány vklady, poskytovány úvěry, emitovány obligace
- v kosi měny zemí, které byly členy ES => dány jim váhy zastoupení, vypočítány měnové účasti
- hodnota ECU = Σ (MÚ * aktuální tržní kurzy)
- počítána každý den a vyhlašována Komisí ES

společného kursového mechanismu ERM

- každá měna má stanoven střední kurz vůči ECU a současně povolené oscilační pásmo ± 2,25% (VB a Itálie měli výjimku ± 6%)
- přes střední kurz k ECU přepočítávány bilater. kurzy měn navzájem = paritní mřížka
- ERM založen na tom, že jednotlivé měny byly pohyblivé vůči 3. měnám = kombinace systému pevných devizových kurzů a volně plovoucích kurzů vůči ostatním
- založena na povinných intervencích, aby se bilaterální kurzy pohybovaly v OP a udržely kurz vůči ECU
-
· existenci úvěrového mechanismu
- zahrnoval 4 druhy úvěrových mechanismů
1) velmi krátkodobé úvěry – k intervenování na devizových trzích, splatnost 45 dní, úvěry na principu swapových obchodů
2) úvěry na principu krátkodobé podpory: na krátkodobé problémy s deficity PB, splatnost 3 měsíce
3) střednědobé finanční pomoci: na vážnější problémy s deficity PB, splat. 2-5 let
4) dlouhodobé úvěry: na vážnější problémy s deficity PB, splatnost delší než 5 let

EMS splnil cíl, díky jeho fungování došlo ke zlepšení vnější (devizové kurzy) i vnitřní (nízké míry inflace = stabilita cenové hladiny) měnové stability (průměrná míra inflace klesla z 11% v 70. letech na 3% na počátku 90. let), snížení rozdílů inflace mezi členskými zeměmi => podstatné pro fungování ERM.

Vysoká míra inflace se projevuje v tlaku na znehodnocení měny.
1979 – rozdíl mezi největší a nejmenší inflací 16%
do 1986 došlo ke 13 úpravám středních kurzů
1979-1986 – fáze konsolidace
1986 – 1999 – stabilní situace, nové snahy o vytvoření MU, výjimkou stability podzim 1992-1993, kdy došlo k několika měnovým krizím, postiženy slabší evropské měny (FRF, lira, peseta), = tlak na znehodnocení. Spekulanti spekulovali na znehodnocení FRF => odkláněli se k DEM => skutečné znehodnocení FRF (Francie - zvýšení úrokových sazeb, intervence, Německo – v rámci zachování stability udržovala nízkou úrokovou sazbu).

Srpen 1993 – rozšířena OP ± 15% (postrádá prvky systémů pevných devizových kurzů) = snaha odradit spekulanty, zachovat ERM, založit MU.

Díky EMS posílena integrace zbožového a finančního trhu, přibližování hospodářství zemí, přeorientování na politiku stability.

Delorsova zpráva - zpráva skupiny expertů (včetně konkrétních návrhů, jak ve třech etapách dosáhnout cíle jednotné měny ES), vedené předsedou Komise ES Jacquesem Delorsem, z dubna 1989 o nezbytných podmínkách vybudování Hospodářské a měnové unie (HMU) států ES.
- podklad pro jednání ES v Hanoveru (plný název Zpráva hospodářské a měnové unie v zemích ES)
- považována za 3. pokus o vytvoření měnové unie
- stala se závazným dokumentem, který vymezuje jak by měla vypadat, základní organizační principy
- 2 části:
1. zhodnocen vývoj v hospodářské a měnové oblasti a důvody, proč nedošlo k většímu pokroku = některé státy se neúčastnily kursového mechanismu nebo měly výjimky, nedocházelo k dostatečné koordinaci v oblasti fiskálních politik
2. jak by měl proces vypadat dále, specifikováno, že MU by měla být konstituována jako měnová oblast, kde MP bud řízena centrálně a bude používána 1 měna. Aby země mohla vstoupit do MU:
· plná a neodvolatelná směnitelnost
· liberalizován pohyb kapitálu
· zavedení pevných devizových kurzů členských měn bez kursového rozpětí

1.1.1993 – zaveden jednotný vnitřní trh => splněna první a druhá podmínka

K zavedení MU se mělo dospět ve 3 etapách
1. etapa – 1.7.1990 – konec 1993 – mělo dojít k větší koordinaci měnových i fiskálních politik a všechny členské země měly být zapojeny za jednotných pravidel do kursového mechanismu (ale v létě 1993 bylo povoleno širší OP některým zemím),
2. + 3. etapa - popsány povrchně, dořešeny na schůzce v Maastrichtu – 1991 – důvodem schůzky byly i výhrady vůči Delorsově zprávě
Toho, že v Delorsově zprávě bylo uvedeno, že souhlas států s 1. etapou znamená souhlas s dokončením projektu (stěžovala si hlavně GB => OPTING OUT = mohli zůstat mimo a mohli se rozhodnout, jestli vstoupí do MU nebo ne)
Státy přistupující po Maastrichtské dohodě se mohly stát přímo členy MU.
Otázkou bylo, zda vytvoření MU podpoří vývoj hospodářství nebo by mělo být až završením celého integračního procesu. Větší zastání měla druhá varianta.
Na schůzce byla schválena kritéria pro vstup do MU.
Projednány i další věci ohledně smlouvy ES (oblast ZO, soudnictví). Na základě těchto dodatků byl přijat nový název pro ES => EU.
Dohoda byla 7.2.1992 formálně podepsány, v platnost vstoupila 1.11.1993, kdy byla ratifikována parlamenty všech členských států.
3. etapa – 1.1.1994 – vznikla Evropský měnový institut – předchůdce ECB, mělo přispět větší koordinaci měnové politiky národních CB, hlídat a vyhodnocovat plnění konvergenčních kritérií a tím podporovat konvergenční proces, spolupracovat s členskými OB a doporučit vhodnou měnovou strategii, vybrat nejvhodnější pro budoucí společnou MP a navrhnout nástroje MP. Dále v MS variabilně stanoveno datum vstupu do závěrečné etapy – buď 1.1.1997 nebo v průběhu roku 1999, podle úrovně konvergenčního procesu a maastrichtských kritérií.

SKUPINA SVĚTOVÉ BANKY

5 institucí:
· IBRD – Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj
· IDA – Mezinárodní sdružení pro rozvoj
· IFC – Mezinárodní finanční korporace
· MIGA – Agentura pro poskytování mnohostranných investičních záruk
· ISCID – Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů

SB = IBRD + IDA

IBRD
1946 – zahájení činnosti, Washington, členy jsou členské země IMF (189), založena s IMF v BW, členství naznamená automaticky členství v přidružených institucích, ale je podmínkou pro členství v nich.
Původním cílem (1944) bylo přispívat na poválečnou obnovu válkou zničených ekonomik členských zemí. Po přijetí Marshallova plánu, který převzal tuto roli, přesunula svou činnost do financování rozvoje hospodářství rozvojových zemí.
Od 80. let pomoc směřuje převážně do rozvojových zemí – asi 95% (v 90. létech – VE bloku)

Poskytuje úvěry na konkrétní projekty vládám členských zemí (v určité době především na infrastrukturu – elektřina, doprava... s cílem vytvořit podmínky pro příchod soukr. kap.)
Později část prostředků i na podporu zemědělství, školství, zdravotnictví, konkrétní projekty, které mohly podporovat proexportní zaměření = zaměření na strukturální adaptaci

Část úvěrů je také spojena s privatizací státního sektoru.
Úvěry jsou poskytovány za komerčních podmínek – posouzení návratnosti a efektivnosti investice, jsou poskytovány s variabilní úrokovou mírou, která je o 0,5% vyšší, než za jakou zdroje získala IBRD.

IBRD emituje obligace na mezinárodním kap. trhu x IMF ze svých zdrojů.

Celá členská kvóta se nesplácí, je odvozena od kvóty IMF, reálně splaceno 10% = záruční kapitál.

Úvěrová činnosti nesmí přesáhnout výši ZJ a rezervního fondu. Někdy dochází k navyšování členských kvót => navýšení rezervních fondů (částí), ze zbytku se přispívá do IDA.

Část zdrojů z emise, která není využita na úvěrovou činnost investuje do CP na mezinárodním KT.

Organizace je totožná s organizací IMF:
vrcholný orgán: Sbor guvernérů – zastoupeny všechny země guvernéry CB nebo ministrem financí, schází se 1x ročně

Výkonný sbor: řídí faktickou činnost – 24 členů

IBRD úvěruje projekty => na základě výběrových řízení posílá soukromé investory.


IDA
1960 založena, sídlo ve Washingtonu
hl. cílem je poskytnout velmi výhodné (téměř bezúročné) půjčky vládám nejchudších zemí
hranice je stanovena podle HDP/osobu (11 USD/os.) => pro asi 50 nejchudších
rozdělena na 2 části:
50 nejchudších – symbolický příspěvek v národní měně
vyspělejší země – splácejí příspěvek ve volně směnitelných měnách, dobrovolná výše, opakují se každé 3 roky

Zdrojem pro úvěry je část zisku IBRD + dobrovolné příspěvky.
Bezúročné půjčky, účtován jen manipulační poplatek 0,5% na úhradu admin. nákladů, splatnost 30-40 let s možností odkladu splátek až 10 let

Část úvěrů může vláda chudé země poskytnout soukromému investorovi (rozdíl mezi úroky od investora může použít na úhradu salda PB).


IFC
1956 založena, poskytuje úvěry soukromému a družstevnímu sektoru rozvoj. zemí. Základní kapitál je tvořen členskými vklady, odvozeny od kvót u banky, ZJ ve výši 3 mld. USD. Zdroje získává emisí svých obligací.
Členské země splácejí celou část členské kvóty ve volně směnitelných měnách.
Úvěry poskytují za komerčních podmínek, stanoveny podmínky, jak má projekt vypadat:
minimálně 20 mld. UDS, IFC kryje max. 25% celkových nákladů, celkový podíl korporace max. 100 mld. USD
splatnost 7-12 let
pomáhá restrukturalizace, privatizace a rozvoj KT


MIGA
1988, cílem je podporovat příliv přímých zahraničních investic do rozvojových zemí tím, že poskytuje záruky na neobchodní rizika (jako pojištění), riziko zestátnění investic, válečného konfliktu. Účtuje si pojistné prémie za poskytnutí záruky (na vytváření rezervního fondu na případné škody + administrativní činnost).
ICSID
1966 přijetím Washingtonské úmluvy (úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států)
Cílem je podporovat příliv zahraničních investic, zvyšuje počet jistoty pro investory.
Činnost založena na činnosti smírčích soudců – snaží se dosáhnout dohody výhodné pro obě strany, pokud se nedohodnou v rámci smírčího řízení, rozhodne se ve prospěch oprávněného u rozhodčího řízení. Činnost placena poplatky, pokud nestačí, doplácí členské státy na základě členských kvót.

Poskytuje informační činnost, poradenství v oblasti zahraničních investic, práva...

Banka pro mezinárodní platby

1930 – založena, nejstarší instituce v Evropě
Cílem je zkvalitnit nesystematické vztahy mezi CB.
Zakládajícími členy: CB Belgie, Německa, Francie, Itálie, VB, konsorcium Japonských bank, seskupení několika amerických bank.
V průběhu dalších 2 let se přidalo 19 evropských CB => převaha evropských CB. V současnosti jsou členy všechny evropské banky včetně ECB a CB USA, Kanady, Japonska, Austrálie, JAR, Argentiny, Filipín... (celkem 55 členů).
Sídlo má v Basileji, není subjektem švýcarského práva, je osvobozena od placení daní, má veškeré výsady centrálních bank.
ZK 1.500 mil. zlatých franků, který je rozdělen na 600 tisíc akcií po 2.500 francích. Tyto akcie jsou rozděleny mezi členské země.
Splacený kapitál tvoří 20% (300mil. franků). Dalšími zdroji jsou depozita ve volně směnitelných měnách (USD, EUR), zlatě, depozita mají krátkodobou splatnost – max. 1 rok.
Odhaduje se, že spravuje 10% celkových rezerv CB.
Aktiva tvoří CP ve volně směnitelných měnách, úvěry, zlato. Aktiva jsou vysoce likvidní. Většina zisku je přerozdělena ve prospěch rezervních fondů.

Hlavní cíle:
snaha přispívat k rozvoji spolupráce mezi CB a vytvářet příznivé podmínky pro mezinárodní finanční operace. Spolupráce se týká MP, při řízení devizových rezerv, důležitou oblastí je BRaD. Je bankou pro CB, uskutečňuje pro ně operace – nakupuje a prodává zahraniční měny a CP (jak na vlastní účet tak na účet CB), poskytuje úvěry, nakupuje a prodává zlato, je největším obchodníkem se zlatem, přijímá deponované zlato..., eskontuje směnky, šeky, krátkodobé CP, otevírá běžné a termínované účty pro a u CB. Nesmí emitovat CP splatné na požádání, poskytovat úvěry vládám (v rozporu s MP), vládám otevírat účty, nabývat nemovitosti, neprovádí žádné operace pro běžné klienty. Veškeré operace musí dát na vědomí a musí být v souladu s MP CB
vystupuje jako splnomocněnec v mezinárodních finančních operacích a transakcích a při jednáních
jejím prostřednictvím mohou provádět operace i 3 osoby, které tu nemají zastoupení
centrum mezinárodního měnového a ekonomického výzkumu

Konzultační činnost: pravidelné schůzky guvernérů členských CB, řeší případné měnové problémy v oblasti MP, opatření na podporu měny.
Shromažďuje velké množství informací. Vydává přehledy o vývoji světové ekonomiky, měnových systémech. Přehled o těžbě a držbě zlata, bankovních systémech v zemích, PB.

Nejvyšší orgán: Valná hromada
Schází se 1x ročně, schvaluje výroční zprávu, závěrečnou bilanci, rozděluje zisk do fondů

Řídící orgán: Správní rada
Schází se 1x měsíčně, rozhoduje prostou většinou hlasů

Krizovým obdobím v činnosti BIS bylo období 2WW, vydala zlato, které bylo deponováno ČSNB ve prospěch Říšské banky. Na konferenci v BW se uvažovalo o zrušení a rozdělení jejich činností mezi IBRD a IDA. Zachována proto, že plnila funkci regionálního zaměření.

Je to banka nadnárodní, ale svou činností a složením (většina evropských bank) je spíš regionální.

Evropská platební unie

Vznikla ze stejného důvodu jako OEEC, tedy odstranění devizových omezení a zavedení volné směnitelnosti národních měn členských států.
Mezi členskými zeměmi byl mnohostranný clearing, vyrovnávání měsíčních sald v UDS nebo ve zlatě, zemím v deficitu poskytovány úvěry. Zúčtovací operace prováděla BIS.
Činnost skončila v roce 1958 – zavedení vnitřní směnitelnosti většiny členských národních měn.
Na činnost EPU navázala 1958 Evropská měnová dohoda, cílem zavedení vnitřní směnitelnosti v ostatních zemích, kde ještě nebyla

1957 Římskými smlouvami založeno EHS – Německo, Francie, Itálie, BENELUX
1973 – VB, Irsko, Dánsko
1983 – Řecko
1986 – Španělsko, Portugalsko
1995 – Rakousko, Švédsko, Finsko
2004 – ČR, Slovensko, Slovinko, Polsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko,
Malta, Kypr

1952 – Evropské společenství uhlí a oceli
1956 – Evropské společenství pro atomovou energii – EUROATOM

1965 – slučovací smlouva => vytvořeny společné orgány pro EHS, ESUO, EUROATOM, 1967 po ratifikacích společný název EVROPSKÁ SPOLEČENSTVÍ

Po ratifikaci Maastrichtských dohod – 1993 - EU

MP nebyla v římských dohodách upravena a zůstávala v kompetenci jednotlivých zemí
Problémy v 60. letech, kdy tlak na devalvaci dolaru vyvolal krize v ostatních zemí (1968 – Francie – zavedla devizová omezení, 1969 devalvoval FRF, revalvovala DEM – protože: při oslabování USD opouštěli investoři USA => investovali do DEM => posilováním marky se ale znehodnocovaly slabší evropské měny => nezbytnost vytvoření MP => vznik myšlenky měnové unie).

1969 na konferenci v Haagu – konkrétní podnět na vytvoření MU

Plán vypracovala skupina pod vedením P. Wernera (Lucemburčan) => Wernerova zpráva. Návrh spočíval v tom, že v průběhu 10 let má být vytvořena hospodářská a měnová unie, předpokládal úplné a neodvolatelné zavedení směnitelnosti měn (bez omezení), to při stabilitě devizových kurzů. Plán předpokládal převedení odpovědnosti za MP na nějaký konkrétní společný orgán. Předpokládal jednotnou politiku v oblasti kapitálu.
Ztroskotal na odporu některých zemí (např. Francie) – považovali za přílišný zásah do suverenity. Nahrazen Rezolucí rady ES z 1971 o etapovitém uskutečňování hosp. a MU. Problém byl v tom, že podle ŘS není rezoluce pro státy závazná.

1971 – mezinárodní měnová krize, zrušení směnitelnosti USD, jednotlivé země opouštěly systém pevných kurzů založený na oscilačním pásmu ± 1%. K uklidnění krize došlo na konci 18.12.1971 – Washingtonské dohody – rozšířeno OP ± 2,25%.

Problém rozšíření pro evropské národní měny, protože byly stále vázány na USD, pokud 1 měna byla na okraji apreciačního a druhá na okraji depreciačního pásma => rozdíl až 9%

ECB se dohodly (1972) intervenovat na devizových trzích, aby se bilaterální kurzy pohybovaly ± 2,25%, ale ne k USD, ale mezi nimi navzájem = systém měnového hada (had v tunelu)

V zemích byl rozdílný hospodářský vývoj (někde více restriktivní, jinde uvolněnější politika) => země nebyly schopny udržet => vystupovali

Propukla krize BW systému, země opouštěly systém měn. hada i BWS a přecházely z pevného kurzu na systém volně pohyblivých devizových kurzů.

13.3.1979 – založen EMS
Považován za druhý okus o vytvoření hospodářské a měnové unie
Členy se postupně stávaly všechny členské země ES, cílem bylo obnovit pevné a stabilní kurzové vztahy mezi národními měnami, což měno přispět k prohloubení ekonomické integrace.
Podstata fungování je založena na existenci:

Typy poskytnutých úvěrů

a) běžné facility
· spadá sem rezervní tranše – může automaticky čerpat členská země do 25% členské kvóty, není vázáno na splnění žádných podmínek (nákup volně směnitelné měny za ekvivalent)
· úvěrová tranše – postupné čerpání 4 po sobě následujících úvěrů po 25% => až 100%, vázané na podmínky, stand-by arangements = provedení opatření, která povedou ke zlepšení PB nebo celkové devizové situace země, např. změna devizového systému.
· rozšířená facilita – k financování ještě vážnějších poruch PB, možnost čerpat až do 160%

b) speciální facility
· doplňková finanční facilita
o na profinancování výrazných nerovnováh v PB
o navazuje na čerpání běžných facilit => politika zvyšování schodku
· kompenzační financování
o pro rozvojové země, které jsou závislé na vývozu určitého zboží, dochází k výkyvům
o do výše 120%, část určena na řešení potravinového problému
· financování nárazníkových zásob
o rozvojové země závislé na exportu komodity -> na trhu spekulace
o překlenutí období, aby nebi závislí na vývozu této suroviny
o až 45%
o např. ropná facilita 1974-6 pro země závislé na dovozu ropy


c) facility pro chudé země
o původně svěřenecký fond a operace v rámci -> poskytuje úvěry nejchudším členským zemím, až 70%, nebyl úročen, jen manipulační poplatek 0,5% p. a.
o facilita podporující růst a redukující zadluženost, využívá 50-60 zemí
o dána pravidla pro využívání úvěrů, zadlužení by nemělo přesáhnout 550% členské kvóty

Lhůty splacení: běžných facilit – 3-5 let
speciálních facilit – až 10 let
facilit pro chudé země – až 10 let

politika MMF v oblasti mezinárodní likvidity

= stav celosvětových devizových rezerv k objemu celosvětového ZO
- na konci 60. let klesl podíl z 60% na 30% (od začátku 50. let), obava z narušení platebního styku a narušení ZO. MMF měl snahu řešit => doplnit devizové rezervy (dominantní postavení USD a zlato). Vztah dolaru a zlata = negativní korelace = růst kurzu USD = pokles ceny zlata => vyrovnává se)
- od 1999 v devizových rezervách EURO => plní funkci vyrovnání místo zlata
- objem zlata v DR zvyšovat nešel, ostatní se do DR dostává přes deficit platební bilance dané země => musel by být deficit PB v USA => dolar se dostává na kapitálový trh a ostatní země mohou nakupovat možné řešení => yaveden9 alternativních jednotek - 1967 - Rio de Janeiro – SDR
- první emise – 1.1.1970, doposud 6 emisí, do oběhu dáno 21,4 mld. SDR, poslední emise 1981 – přes 4 mld. SDR, 1997 projednávána nová emise, ale doposud neproběhla
- SDR = bezhotovostní nadnárodní jednotka, emise rozdělena mezi členské země podle členské kvóty
- SDR jsou jen v držení členských zemí
- v SDR může být splácena kvóta, různé poplatky, platby mezi jednotlivými členskými zeměmi. dále je může používat i 16 institucí
- Používají se k vyrovnání salda PB, země s přebytkem poskytne zemi s deficitem její měnu výměnou za SDR. V případě, že by výměna vedla k tomu, že by byl překročen limit, může zamítnout poskytnutí domácí měny
- země mezi sebou mohou obchodovat (prostřednictvím promptních nebo swapových operací) a získávat tím volně směnitelnou měnu
- operace mezi členy fondu a MMF probíhají také částečně pomocí SDR, 70% SDR drží členské státy, 30% MMF.
- SDR se používají jako mezinárodní zúčtovací jednotka = vyjadřuje rezervní pozici fondu, devizové kurzy, výsledky PB. Od konce 70. let je SDR využívaná jako zúčtovací jednotka i v soukromém sektoru – některé banky mohou přijímat depozita, poskytovat úvěry ... v SDR, konkrétní čerpání úvěru ale probíhá v konkrétní měně
- vyjádření hodnoty: původně ve zlatě – vyjádřena parita SDR = 0,888671 g (= stejná parita jakou měl v té době USD = 35 USD za trojskou unci zlata, 1:1 k USD)
- po zrušení směnitelnosti USD a devalvací (1971 a 1974) přepočítán poměr SDR k USD (SDR větší hodnota než USD)
- 1974 hodnota SDR určována košem měn (košová jednotka), závisí na vývoji devizových kurzů měn obsažených v koši
- původní koš měl 16 měn (1974), které měli největší podíl na MO. V 1978 podíl měn v koši přepočítán, ale pořád 16 měn.
- 1981v koši zastoupeno 5 měn, jejich zastoupení bylo odvozeno od zapojení do MO a jaký podíl měli na devizových rezervách (USD – 39%, DEM – 21%, JPY – 18%, GBP – 11%, FRF – 11%)
- měnová účast v koši = součin procentního podílu a průměrného devizového kurzu za poslední 3 měsíce
- devizový kurz SDR je pak sumou součinu měnové účasti a aktuálního tržního kurzu konkrétní měny, vůči níž jsme tu jednotku chtěli vyjádřit
- od 1999 – v koši 5 měn, ale u DEM a FRF se užíval kurz EUR přepočtený koeficientem národní měny vůči EUR
- od 2002 – 4 měny – EUR (0,41), USD (0,632), JPY (18,4), GBP (0,09)
o ER/USD 1,26 ....
- Kurzy SDR kotovány každých 20 minut od 11 do 18 hod po-pá (washington. času)
- kurz SDR z CZK = 1,47 * 22,58 = 33,2
- úročení jednotky SDR
o původně í=1,5% (1970) – nepůsobilo stimulativně na věřitelské země, od 1974 5%, od 1981 se počítá podobně jako hodnota SDR:
MÚ ER/USD IR Σ
EUR 0,41 * 0,854 * 3,46 = 1,21
JPY 18,4 * 0,005 * 0,33 = 0,03
GBP 0,09 * 1,26 * 4,96 = 0,56
USD 0,632 * 0,68 * 5,00 = 2,17
3,99
stanoveno vždy v pondělí, platí týden
Podíl jednotek nepřesáhl 5% celkových devizových rezerv => původní záměr nenaplněn. Významnou roli v devizových rezervách začali hrát i ostatní měny, kromě USD i EUR, GBP... OD 70. let poklesla potřeba devizových rezerv => po přechodu na volný floating

výzkumně informační a poradenská činnost
- fond disponuje obrovským množstvím údajů za ekonomiky členských zemí a zaměstnává velký počet ekonomických analytiků
- významná je i publikační činnosti => publikuje výroční zprávu, mezinárodní finanční statistiku (ročenky, měsíčníky), statistiku PB

Orgány IMF

Sbor guvernérů – nejvyšší orgán
- zastoupeny všechny členské země ministrem financí nebo guvernérem CB (v ČR zastupuje na jednáních IMF ministr financí, na zasedáních skupiny světové banky guvernér – jejich funkce jsou zastupitelné)
- schází se jednou ročně
- rozhoduje o hlavních otázkách v činnosti fondu – např. změna statutu (cílů), přijímání nových členů, jednotkách SDR, změnách členských kvót

Výkonný sbor
- 24 výkonných ředitelů + generální ředitel
- složení: 8 členů platících největší kvóty má zástupce + Čína + 15 volených členů, kteří zastupují vždy určitou oblast
- hlasování probíhá na principu a. s., každá členská země má 250 základních hlasů a za každých 100.000 jednotek členské kvóty má další hlas

Členem se může stát každá země, která zažádá a shoduje se s principy IMF.

Každá země musí splatit členskou kvótu, jejíž výše závisí na ekonomickém potenciálu (HDP), zapojení do ZO (obrat), výši devizových rezerv.
25% musí splatit v USD nebo jednotkách SDR, zbytek může v národní měně.
Podle výše členské kvóty je dáno hlasovací právo, rozsah úvěrů, které může země od fondu čerpat, objem jednotek SDR (pokud dojde k emisi => rozdělena podle kvót)
Další povinnosti:
- splácet úvěry
- zvolit si a zabezpečovat racionální kursový systém národní měny
- snaha odbourávat devizová omezení a zavést volnou směnitelnost
- snaha odstraňovat poruchy PB
- prosazovat hospodářskou politiku, umožňující stabilní růst ekonomiky při stabilním měnovém vývoji
- informační – o stavu ekonomiky, HDP, cenových indexech, PB, ZO, devizových rezervách, mezinárodních investicích, devizových omezeních, jestliže nějaká uplatňuje, držbě zlata...

Pokud země odmítne spolupráci, fond přestane poskytovat úvěry, může být i vyloučen z IMF.

Výhody členství ve fondu:
- možnost čerpání výhodných úvěrů v případě problémů s deficitem PB
- možnost spolurozhodovat o vývoji mezinárodního měnového systému
- členství v IMF je podmínkou pro členství v IBRD
- možnost využívat poradenství

kursová politika fondu

1. kursová politika fondu
- po 2WW nutnost nastavit systém zabraňující výkyvům => BW měnový systém = pevné devizové kurzy = každá země měla stanovený pevný korz vůči USD, který byl směnitelný za zlato ve slitcích => měny měly zlatou paritu. Členské země měly povinnost udržovat kurz k USD v oscilačním pásmu ± 1%.
- pokud státy chtěly re-/devalvovat měnu o více než 10% =>nutnost konzultovat s IMF
- BW přispěl ke stabilitě kurzů především do 50. let -> silná pozice USD -> stabilní kursový systém
- problémy na přelomu 50. a 60. let -> slábne pozice USC, USA má vnitřní hospodářské problémy + inflace + ztrácejí odbytiště v Evropě a Asii + pokračuje vývoz kapitálu => oslabení USD

Členské země se snažily zabránit devalvaci USD => 1961 ZLATÝ POOL – fond sloužící k intervenování na Londýnském zlatém trhu s cílem zachovat hodnotu zlata

1968 – rozpuštění poolu, zastavení intervenování, zavedení dvojího trhu se zlatem:
- pro oficiální instituce – zachována původní cena (banky) – 35USD/tu
- obchodní trh

1971 – devalvace USD z 35 na 38 USD/tu + zrušení směnitelnosti za zlato

1971 – jednotlivé sáty opouští systém pevných kurzů, devalvují, přechod na systém volně pohyblivých kurzů, v prosinci rozšířeno oscilační pásmo ± 2,25 %

1973 – další devalvace na 42,22 USD/tu

od 1971 dochází postupně k rozpadu BW => přechod na volný floating

1976 – mezinárodní měnová konference na Jamice – umožnila oficiální používání volného floatingu, ve svých stanovách omezila funkci zlata, část funkcí, které zlato plnilo, nahrazeno SDR.

po 1976 – úprava stanov fondu
- po ratifikaci upuštěno od kursové stability
- možnost zvolit si jakýkoliv systém

BW nahrazen Jamajským systémem

Fond se nezabývá kursovou otázkou, řeší jen případné krize.


2. politika v oblasti rušení devizových omezení
- cílem zavádění volné směnitelnosti čl. 8 stanov = taková měna, která nemá žádné omezení při transakcích na běžném účtu PB
- ze cca 190 členských zemí má 60% volnou směnitelnost


3. úvěrová politika
- cílem poskytovat výhodné úvěry členským zemím, když se dostanou do problému s deficity PB
- má přispět k plynulejšímu mezinárodnímu platebnímu styku, čímž se má přispět ke stabilnímu vývoji devizových kurzů

Úvěrovou pomoc poskytuje ze svých vlastních zdrojů:
- vnesené členské příspěvky – množství kvót se zvyšuje, dochází k přijímání nových členů (300 mld. USD)
- emitované jednotky SDR – připisovány na účet členských států podle kvót
- všeobecná dohoda o zápůjčce (GAB) – dříve; 11 nejvyspělejších zemí se dohodlo, že v případě potřeby půjčí fondu až 17 mld. SDR; později Nová dohoda o zápůjčce (NAB) – zvýšení na 46 mld. USD
- bilaterální smlouvy MMF se členskými státy
- zlato, které drží fond z dřívějších splátek kvót ve zlatě

Poskytování:
- formou swapových operací, buď s SDR nebo národní měnou dlužnické země
- země poskytne své jednotky SDR, MMF poskytne volně směnitelnou měnu
- při splácení se jí vrací SDR
- pokud nemá => domácí => nemění se rozsah úvěrových zdrojů fondu, jen jeho struktura

Typy poskytnutých úvěrů:

MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ FOND (IMF)

MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ FOND (IMF)
červenec 1944 – uzavřena dohoda
prosinec 1945 – vystoupila v platnost
březen 1947 – oficiálně začíná IMF fungovat

Sídlo: Washington

IMF je samostatná autonomní organizace, je na základě zvláštních dohod přičleněna k OSN.
IMF je rozhodující místo pro projednávání měnově-finančních otázek, centrum mnohostranného platebního styku, přední regulátor dluhového problému rozvojových zemí.

Cíle:
Při vzniku:
- snaha přispět k zavedení kurzového systému, zabraňujícímu prudkým výkyvům devizového kurzu, přispět k udržení stability (=podpora obchodu,...)
- pomoci členským státům k posupnému odbourávání devizových omezení a zavádění směnitelnosti měn
- poskytování devizových úvěrů s cílem vyrovnat potíže s deficity PB členských zemí
- vzájemná spolupráce a konzultace v měnových otázkách

Postupným vývojem na devizových trzích IMF upravuje svoje cíle:
- politika v oblasti mezinárodní likvidity = zavedení jednotek SDR (po rozpadu BW – 1971)
- regulace rostoucího dluhového problému rozvojových zemí
- výzkumně-informační a poradenská činnost

Členění institucí

měnový charakter – MMF
bankovní (finanční) charakter – skupina Světové banky (IBRD a IDA)
Evropská měnová unie a jí předcházející Evropský měnový systém

V rámci EMU vznikl Evropský institut, nyní ECB.

Z hlediska teritoriálního:
regionální – v rámci EU
nadregionální – MMF, BIS, IBRD

BIS sdružuje CB z celého světa, převažují ale evropské.

První formy měnové spolupráce na konci 19. století měly podobu dohod a unií mezi státy:
Latinská mincovní unie (1865) – Francie, Belgie, Švýcarsko, Itálie
- snaha o udržení měnového bimetalismu (proti zlatému standardu)
- funkci měnového kovu mělo plnit zlato i stříbro v poměru 1:15,5
- 1878 – rozpad, ražba stříbrných mincí zastavena, proto byl tlak na znehodnocení stříbra => docházelo k odlivu zlatých mincí => vyměňovány

Skandinávská mincovní unie (1872)
- usilovali o přechod na standart zlaté mince
- dochází postupně v Evropě i USA k přechodu na standard zlaté mince = měn. systém, kde:
o jsou raženy jen zlaté mince
o další typy peněz (bank, státu) jsou směnitelné za zlato
o volný dovoz a vývoz zlata
- Výhody:
o automatická regulace množství peněz v oběhu
o tlak na vyrovnanost platební bilance
- fungoval do WW1, kdy byla ukončena ražba zlatých mincí a směnitelnost (státy tiskly peníze na financování bojů => neudržela se směnitelnost => hyperinflace, hosp. převrat

Po válce snaha o zavedení zlatého standardu.
Konference 1920 – Brusel, Haag, Janov... => zavádění modifikovaných zlatých standardů:
standard zlatého slitku – bankovky znovu směnitelní za zlato pouze ve slitcích, kdy minimální hmotnost slitku = 12 kg => směnitelné jen pro banky, např. USD, GBP (1925), FRF (1928)
standard zlaté devizy – měna směnitelná za USD, GBP nebo FRF a prostřednictvím těchto směnitelné za zlato

Na počátku 30 let – krize, měny s charakterem standardu silnější,. Vlivem krize státy od zlatého standardu ustupují. I v USA – zlatý standard v původní podobě do 1933 (zlaté mince).
1934 devalvace dolaru => přechod na standard zlatého slitku.
Poslední snaha o udržení zlatého standardu v hospodářské krizi => dohoda o vytvoření zlatého bloku: Belgie, Holandsko, Francie, Švýcarsko, Itálie
Členové vyjadřovali paritu měn ve zlatě, udržovali kurzy. 1936 – rozpad.

Negativní důsledky:
vytvořil se prostor pro zásahy státu do svých peněžních oběhů
státy zavádí devizové omezení, tykající se nákupů a prodejů zahraničních měn a zlata a vyrovnávání pohledávek
pokles důvěryhodnosti v národní měny => využívání clearingových forem platebního styku. Pohledávky a závazky se vyrovnávají v nejdůležitějších měnách => vytváření měnových uskupení kolem měn: librový, dolarový...

Pro bloky charakteristické:
státy udržují pevný kurz měn jednotlivých států vůči hlavní měně, drží v těchto měnách většinu rezerv, ke kompenzaci pohledávek a závazků dochází v těchto měnách.
Problém: státy, které se soustředily na nějakou měnu se uzavíraly sami do sebe => negativní opatření mezi jednotlivými bloky
=> vytvoření trojstranných dohod: Francie + USA + Británie => o odbourání negativních jevů z minulosti, dohody o vzájemné konzultaci devalvací měn.

Ve 2. světové válce dochází k rozpadu již tak špatných vztahů a dohod. 1944 spojenci řeší otázku budoucího uspořádání vztahů.

1.-22.7.1944 – měn. konference v Bretton Woods => o budoucím uspoř. 34 států => 2 návrhy:

ZKOUMÁNÍ PRAVOSTI PENĚZ

Důležité pro rozpoznání padělků je:
znalost techniky peněz
porovnání s pravými penězi
praxe
využití odborných pracovišť

Všechny padělky jsou rozpoznatelné metodou hmatu, zraku nebo přístroji.

Základní principy bankovek jsou liniový tisk, totožnost platidel stejného vzoru a tvaru, individuálnost čísel a série, použití různé tiskové techniky.

Bankovní papír
Pevný, pružný (nároky oběhu), vrstva vláken (bavlna, len, konopí) spojených vzájemně pojidly a klížidly (glukóza, pryskyřice). Síla 0,07-0,13 mm, důležitá je gramáž = hmotnost 1 m2 v gramech. Papír je nejhmotnější část bankovky, při jeho válcování jsou tvořeny základní ochranné prvky (proužky, vodotisk, vlákna, konfety).

Padělatelé fixují papír celulózový vosky a lepidly, papír je hladký, někdy i mastný.

Vodotisk
vzniká ve fázi výroby papíru:
pozitivní průběžný ornamentální
negativní lokalizovaný figurální
kombinovaný

Vodotisku je docíleno tenčí nebo silnější vrstvou papíru při výrobě, válcování, opotřebováním bankovek se vodotisk poškozuje.

Padělatelé napodobují promašťováním papíru, slisováním, kresbou bílou barvou.

Ochranná vlákna
Rozšířená a účinná, barevná, lisují se do papíru, někdy okem neviditelná, rostlinná, živočišná, umělá.
Padělatelé vlákna tisknou, kreslí, lepí...

Konfety
Tělíska oblého tvaru z papíru nebo umělé hmoty rozeseté po celé ploše papíru, zalisované. Obdobné padělání jako u vláken.

Ochranný proužek
kov nebo plast, případný popis textem, vlisovaný do papíru, jeví se jako linka. Padělá se tiskem nebo lepením mezi dva papíry, ověřit pravost je možno lehkým vypreparováním.

Sklopné efekty
Změna barvy při různém úhlu

Tiskové techniky
tisk z výšky (knihtisk)
tisk z plochy (ofset)
tisk z hloubky (hlubotisk)

U většiny bankovek jsou použity všechny 3 druhy tisku.

Barvy jsou řídké (knihtisk a ofset), husté pasty (hlubotisk), neviditelné (pouze pod UV lampou – luminiscence) a s magnetickými vlastnostmi (USD železo, detektor)

Na bankovkách zásadně liniový tisk, obrazce složeny z individuálně vedených linií, nikde není souvislý povrch barvy.

Autotypie
využívají padělatelé, přenášení obrazců pomocí bodů (noviny), nikdy se nepoužívá u tisku bankovek

Giloš
husté geometrické linie vytvářející obrazce (růžice), ochranné a dekorativní prvky, pozitivní nebo negativní

Iris
linie postupně přecházejí z jedné barvy do druhé

Kolorující hlubotisk
v hlavním obrazci více hlubotiskových barev, důležité porovnat s pravou bankovkou, padělatelé barvy vypouštějí

Soutisk obrazců
tisk části obrazce na obou stranách bankovky, přený obraz viditelný pouze proti světlu


Číslování bankovek
nikdy se neopakuje číslo bankovky ani série
tisk čísla je samostatná operace (evidence, možné kódování)
charakteristické tvary čísel pro bankovku

u znovu vytisknutých bankovek se k původnímu číslu přidává *

LEGALIZACE VÝNOSŮ Z TRESTNÉ ČINNOSTI

Výnos z trestné činnosti – jakákoliv výhoda z jednání, které vykazuje znaky trestného činu
Obchod – jednání směřující k pohybu peněz nebo přesun majetku (nebo je vyvolává) kromě plnění povinností stanovených zákonem nebo rozhodnutím státního orgánu
Podezřelý obchod – prováděný za okolností vyvolávajících podezření ze snahy o legalizaci výnosů z TČ, zastření nezákonného původu peněz, zákon č. 61/96

Proces legalizace
Jednání sledující zastření původu peněz
- přeměna nebo převod majetku vědomě pocházejícího z trestné činnosti
- sdružení osob za účelem páchání trestných činů

Uložení hotovosti (placement)
fyzický vstup velkých objemů hotovosti do finančního systému s cílem přeměnit jejich pohyb na bezhotovostní (vklady, pojištění...)

Vrstvení
Vytvoření značného množství nepřehledných finančních transakcí za účelem oddělení nezákonných peněz od jejich zdroje

Integrace
Nezákonné peníze začleněny ve FS a budí dojem původu z běžné obchodní činnosti

Prevence legalizace výnosů z trestné činnosti

zákon č. 61/1996 – opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (znám jako zákon „proti praní špinavých peněz“), stanovuje povinnosti k zajištění prevence a postupu při podezření ze zneužití banky v této oblasti

1. Identifikace účastníků obchodu (poznej svého klienta)
- podle zákona se rozumí:
FO – ověření jména, příjmení, rodné číslo, trvalý pobyt, IČ, pas
PO – obchodní název, sídlo, IČ, identifikace jednající oprávněné osoby

2. Rozpoznání podezřelého obchodu
Banka vychází ze zkušenosti s klientem, rozsahu a četnosti operací, způsobu operací vzhledem k postavení a podnikatelské činnosti klienta:
- nejasnosti identifikace klienta
- nepravdivé, protichůdné informace
- snaha o minimální kontakty klienta s bankou při jednání
- časté zakládání a rušení účtů
- náhlá aktivita pasivních účtů
- obraty neodpovídající rozsahu činnosti
- snaha o rychlé provedení obchodů
- nejasné zdroje splátek úvěrů
- úhrady koupě CP hotově nebo převod z rizikových zemí
- převody do nebo ze zemí off-shore

3. Rizikové instituce a činnosti
směnárny, realitní kanceláře, makléři, kasina, herny, starožitnosti, obchody s auty, hotovostní operace, podezřelé osoby z terorismu


4. Oznámení podezřelého obchodu
Přejímá Finanční analytický útvar MF
- operace vykazující znaky podezřelých obchodů a budou bankou provedeny se oznamují do 5 kalendářních dnů po provedení
- podezřelé obchody banky pozastavují nebo nerealizují (banka má 24 hodin, FAÚ MF na 72 hod, případně obchod pozastaví)

Případné škody klientovi banka a MF uhradí.

BUDOUCNOST CB A BANKOVNÍHO DOHLEDU

Kritika existence a činnosti CB se projevuje v oblastech:
· emisní monopol je spojen s vynucenou kupní silou peněz stanovenou CB a její MP
· CB je „státní institucí“, vždy částečně samostatnosti nic neřeší
· CB je příliš opatrná při řešení krizí bank, přežívají i neefektivní banky, nutí zdravé banky pomáhat jiným bankám, tedy narušování trhu
· CB nezabránily měnovým a bankovním krizím
· peníze nemají vnitřní hodnotu, systém je náchylný k inflaci

Obhajoba CB
· emisi bezhotovostních peněz provádějí oba stupně bankovnictví, ve větší míře OB, jejich větší vliv na kupní sílu peněz, MP CB má nepřímý vliv
· existence jedné měny v oblasti je výhodnější než více měn různých bank
· CB provádějí převážně nezávislou MP, jsou limitovány ve vztahu ke státu (úvěry, odkupy CP)
· CB zabránily mnoha bankovním krizím nebo je zmírnily
· MP CB mírní ve většině zemí inflaci

Emise hotovostních peněz neovlivňuje množství peněz v oběhu (jde o nahrazení bezhotovostních peněz hotovostními)

Budoucnost BD:
· BD bude ovlivňován globalizací bank a finančních trhů, patrně bude prioritně zaměřen na ochranu bankovního systému (především systémového rizika) přednostně před ochranou jedné banky
· můžeme očekávat rozšiřování „globálních pravidel“ činnosti bank a zvýšení úlohy auditorských firem
· koordinace a spolupráce BD v zemích EU, světovém měřítku vlivem BIS a Basilejského výboru bankovního dohledu
· v oblasti věřitele poslední instance může dojít k posunu větší angažovanosti státu
· postupné předávání částí pravomocí CB v oblasti dohledu jiným institucím
· dohled nad bankami se může stávat součástí dohledu nad všemi finančními institucemi
· investoři budou vyžadovat stále přesnější informace o bankách, změny IS, finanční informační otevřenost (financial disclosure)

BRaD v ČR

BRaD po 1990
nahrazen jednostupňový bankovní systém dvoustupňovým, do bankovního sektoru mohou vstupovat podnikatelské subjekty (získání bankovní licence).

Nový pohled na bankovní dohled – 1992, pravidla posouzení žádosti působit jako banka, podmínky pro bankovní činnost (zákony 12/1992, 21/1992)

Vznik CB – ČNB – 1.1.1993, znamená vytvoření specializovaného útvaru BRaD (zákon 6/93)

Bankovní sektor je charakteristický nárůstem bankovních subjektů, závažných problému, nízká kvalitqa dohledu, nekvalitní aktiva, nedostatečná příprava bank na privatizaci podniků, nezodpovědnost managementu bank, podvody financovaných podnikatelských subjektů, asymetrie informací bank.

1994-1997 rozvojové období pro fungování BRaD, trvá nekvalitní zejména úvěrový proces OB a podezření z nekalých praktik managementu bank.

Zásadní proces změny kvality bankovního dohledu můžeme označit léta 1998-2003 v souvislosti s harmonizací pravidel se zeměmi EU a privatizací velkých OB:
- ovlivnění činnosti bank novými vlastníky
- posouzení bankovního sektoru ze strany EU prostřednictvím MMF (2001), FSAP, rozhodující riziko úvěrové, pokrok v dohledu bank, příznivý dopad privatizace
- novela zákona o ČNB 1.1.2001 a zákona o bankách 1.5.2002, soulad s EU, licenční řízení, konsolidovaný základ dohledu

Vývoj počtu bank v ČR

Celkem
České
Zahraniční
1990
9
9
0
1995
55
32
23
2000
40
14
26
2005
36
9
27

ČNB dohlíží na OB, pobočky zahraničních bank, společnosti, jejich součástí je banka.

Využívá možnosti stanovení opatření k nápravě nedostatků, ukončení činnosti bank, stanovení pokut do 1 mil. CZK.





Výbor pro finanční trh
2006 zásadní změny v dohledu, vytvoření jedné instituce pro dohled nad finančními institucemi pod hlavičkou ČNB.

Jednací řád:
· Výbor je poradní orgán bankovní rady ČNB.
· Výbor má 7 členů, předseda, místopředseda, člen volený rozpočtovým výborem Poslanecké sněmovny, člen z bankovní rady ČNB, 2 členové z MF jmenovaní ministrem financí, finanční arbitr ČR.
· Mlčenlivosti člena výboru může zbavit pouze guvernér ČNB z důvodu veřejného zájmu.
· Výbor projednává strategii, koncepci dohledu nad finančním trhem, trendy, systémové otázky trhu a dohledu.
· výbor předkládá stanoviska a doporučení bankovní radě ČNB, předseda je oprávněn se zúčastnit jednání bankovní rady.
· Zprávu o výkonu dohledu předkládá guvernér ČNB předsedovy výboru do konce května.
· Guvernér ČNB a ministr financí mají oprávnění účasti na jednání Výboru.
· Tajemníkem výboru je zaměstnanec ČNB určený bankovní radou – organizace a zápisy jednání Výboru.
· Jednání Výboru řídí předseda, usnášet se je způsobilý při přítomnosti nadpoloviční většiny členů.

DEVIZOVÝ DOHLED ČNB

Účelem devizové regulace je ochrana platební bilance státu a devizového hospodářství.

Pravomoci v devizovém hospodářství:
· stanovení režimu kurzu české měny k cizím měnám po dohodě s vládou (nyní v ČR floating bez limitu – od 1997)
· vyhlašuje kurz české měny k cizím měnám
· stanovuje cenu zlata v bankovních operacích (nyní asi 200 Kč/gram)
· spravuje měnové rezervy ve zlatě a devizových prostředcích
· obchoduje se zlatem a devizovými hodnotami s bankami
· vydává CP znějící na cizí měnu
· vydává devizové licence bankám, směnárnám, kasinům...


Devizové orgány: MF a ČNB
Devizová místa (obchodují): banky s devizovou licencí
osoby s licencí pro devizové obchody
osoby s koncesí pro směnárny
osoby s jednotnou licencí v rámci EU

Nabývání devizových prostředků za CZK a obráceně je pro tuzemce a cizozemce neomezeno.

Platné devizové předpisy:
devizový zákon 219/1995 – práva a povinnosti ČNB
vyhláška ČNB č. 434/2002 – udělení devizový licence, podmínky dohledu obchodů, nakládání s padělky deviz
vyhláška ČNB č. 183/2002 – úhrady devizových míst vůči cizozemcům
vyhláška ČNB č. 34/2003 – rozsah a způsob oznamovací povinnosti podle devizového zákona (investice, úhrady nad 1 mil. CZK)

PROCES SLUČOVÁNÍ BANKOVNÍCH A NEBANKOVNÍCH ÚVĚROVÝCH REGISTRŮ V ČR

Úvěrové riziko
Před poskytnutím úvěru banka zjišťuje:
· podnikatelský záměr
· finanční analýza
· zajištění úvěru – nemovitý majetek, movitý majetek, ručení 3 osobou, směnečné ručení
· bonita klienta – současná x historie

Současné trendy bankovnictví ovlivňují procesy:
· globalizace
· fúze a akvizice bank
· internacionalizace
· prorůstání bankovních a nebankovních institucí
· nutnost omezování rizik, zejména rizika úvěrového

Slučování bankovních (BRKI) a nebankovních (NRKI) úvěrových registrů.

ČNB – Centrální registr úvěrů (CRÚ) – eviduje PO a FO podnikatele
- účastníci jsou OB v ČR a ČNB
- součinnost s Bankovní asociací

Czech Banking Credit Bureau (CBCB) Praha
- vede závazky klientů z leasingu a půjček postupně i spotřebních půjček a info o bonitě
- využívají OB a finanční instituce
- splňuje požadavky Úřadu pro ochranu osobních údajů


ČNB – CRÚ CBCB


OB leasing spotřební půjčky


Ukládání do bankovních registrů je v souladu se zákonem o bankách 21/92 sb. U nebankovních registrů nutný souhlas klienta (možno začlenit do smlouvy).

Pozitiva nejenom ze strany FI, pro bezproblémové klienty rychlé, levnější uzavření obchodu a větší nabídka produktů. Využívání registrů je světový trend zemí s vyspělým trhem, nutný pro harmonizaci a oblast dohledu.

OBCHODNÍ BANKY, BANKOVNÍ SYSTÉM, RAD V USA, JAPONSKU, KANADĚ, ŠVÝCARSKU

Spojené státy americké

První CB First bank of US (1791-1811), kapitál 10 mil. USD, 20% akcií vlastí stát, zbytek soukromý kapitál.
Další CB Second bank of US (1816-1836), stejná skladba kapitálu.

Zákon o systému centrálního bankovnictví (1913), vzniká FED, trvá do současnosti.

FED:
- výbor guvernérů ve Washingtonu – 7 členů, jmenuje prezident, schvaluje Kongres
- Regionální Federální rezervní banky (12) – NY, Atlanta, Boston, Chicago, Cleveland, Dallas, Kansas City, Mineapolis, Philadelpia, Richmond, San Francisco, St. Louis
- 25 poboček Fed. rezervních bank a členské banky FED

Výbor guvernéru ve Washingtonu určuje měnovou politiku, diskontní sazby, PMR, pravidla RaD, pravidla ochrany klientů.

Federální rezervní banky jsou CB v příslušných měnových oblastech.
Jsou a. s. ve vlastnictví členských bank FED, mají právo stanovit rozdílné diskontní sazby, v praxi jsou však jednotní.
Přijímají vklady od bank, poskytují jim úvěry, emitují bankovky, provádějí část mezinárodního clearingu, spravují státní dluh.

V čele výbor ředitelů: 9 členů, 3 z bankovní sféry, 6 zástupců veřejnosti (3 jmenují členské banky, 3 Výbor guvernérů). V čele jejich poboček stojí Výbor ředitelů (5-7 členů).

Členské banky FED jsou všeobecné národní banky, mohou být i státní banky. Mohou čerpat diskontní úvěry, povinné pojištění vkladů u Federální korporace pojištění vkladů (1934).

Druhý stupeň bankovního systému:
Dualita – existence národních a státních bank
Unitární bankovnictví – existují OB s malým počtem poboček vlivem dlouhodobého právního omezení otevírání poboček ve státech mimo vydanou licenci (do 1997), nyní omezenou pouze vlivem tendencí snižování nákladů a elektronického bankovnictví.
Oddělení bankovnictví – specializace bank, důsledek krize 1929-33, od 1934 odděleno

RaD OB
Nejvýznamnější je činnost FED a Federální korporace pojištění vkladů (dohled na místě). FED dohlíží na bankovní holdingové společnosti, obě instituce společně na státní banky, členy FED a zahraniční banky. Státní banky nečleny FED dohlíží Federální korporace poj. vkladů samostatně.

State banking Authorities působí v každém americkém státě, podílí se na dohledu státních bank. Nationa Credit Union Administration dohlíží speciálně na úvěrová družstva.

FED nese odpovědnost za integritu mezibankovního zúčtování, provádí FED a další 3 soukromé systémy.
Úvěrovou pomoc bankám provádí Federální korporace pojištění vkladů.

JAPONSKO

CB Nippon Ginko, a. s. (1882), pod vlivem ministerstva financí od založení banky císařem (55% stát, 45% FO). CB reaguje na nutné požadavky vlády, v čele guvernér a Bank. rada (9).

Samostatná MP, hlavní cíle: cenová stabilita, ekonomický růst, zaměstnanost, rovnováha PB. Postupně ustoupeno od přímých nástrojů, limitů úvěrů a úroků, PMR do 1,2%.

RaD je převážně v kompetenci MF, dohlíží rovněž na CB.

Druhý stupeň bankovnictví:
oddělení obchodních a investičních bank, vliv USA po porážce Japonska ve 2WW.
OB – městské, regionální, zahraniční, specializované úvěrové a spořitelní.

Největší banky: Bank of Tokio (24 MLD. USD – VK), Sumitomo bank (16 mld. USD), Fuji Bank (16 MLD.). Investují do CP prostřednictvím jiných společností (odděl. bankovnictví).

90. léta – bankovní krize, úpadky Hyogo Bank, Hokkaido Takushoku Bank,... i investičních společností, vlivem špatných úvěrů do asijských zemí a propadu CP.

Od 1998 snahy o bankovní reformy, postupná deregulace bankovního sektoru, snížení bariér mezi obchodním a investičním bankovnictvím.

KANADA a ŠVÝCARSKO

Kanada

CB Bank of Canada (1935), od 1938 znárodněna (guvernér + Výbor ředitelů – 15 členů). Konzultují kroky s MF, silná podřízenost vládě, MP prováděna cílováním inflace (od 90. let).

BRaD provádí úřad MF – Office of the Superintendent of Fin. Institutions (1987) pro banky, pojišťovny a další finanční instituce.

Druhý stupeň bankovnictví – univerzální banky bez bariér mezi 0 a 1 bankov.

BS je stabilní bez krizí, největší banky Royal Bank of Canada (7mld. USD), Bank of Montreal (5 mld.).


Švýcarsko

CB Schweizerische Nationalbank (1907) v Bernu, akcionáři jsou kantonální banky, průmyslové korporace a soukromé osoby (37%). Prezident a Bankovní rada, 40 členů, výkonný orgán Výbor guvernérů (3 členové).

CB nezávislá na vládě a parlamentu, cílem MP je nízká míra inflace a nezaměstnanosti. MP využívá měnové báze, hlavní nástroje jsou diskontní nástroje a devizové operace (nákup a prodej za domácí měnu).

BRaD vykonává Federální bankovní komise nezávislá na vládě, úloha CB je minimální. Systém „autoregulace“ bank vykonává kartel švýcarských bank (1837), chrání zájmy bank, členy jsou velké univerzální banky na které dohlíží.
Union Bank of Sw. (16 mld. UDS), Credit Suisse (12 mld.)...
Kantonální, regionální, spořitelní banky, 150 zahraničních bank, největší hustota bank na světě.

HARMONIZACE BANKOVNÍCH PRAVIDEL V ZEMÍCH EU

EU vznikla zavedením jednotného trhu 1.1.1993. Harmonizování bankovních pravidel započala postupně přijetím příslušných direktiv před jejím vznikem.

1. bankovní koordinační direktiva - 1977
vymezení požadavků a podmínek pro poskytování licencí bank a zapracování do zákonů příslušné země.

Direktiva o konsolidovaném dohledu – 1983
Základ k dohledu na konsolidované bázi, koordinace informací o dohledu u zahraničně působících bank.
První úprava základní otázky, kdo má dohled vykonávat, tj. princip domovské a hostitelské země. Postupné prosazení kombinace obou přístupů (i později EU), tedy dodržování pravidel obou zemí.

Direktiva o bankovních účtech – 1986
Standardizace bankovního účetnictví, výkaznictví, úprava vah rizikovosti aktivních obchodů, sladění limitů pojištění depozit.

Direktiva a liberalizace kapitálu – 1988
Souvisí se zákonem o jedné Evropě (1985) k odstranění bariér pro přechod na jednotný trh. Direktiva se netýká jen bankovnictví, odstraňuje všechna devizová omezení pro volný pohyb.

Druhá bankovní koordinační direktiva – 1989
Platí od 1.1.1993, princip společného pasu, banka s licencí domovské země může provádět bankovní operace v rámci EU. BRaD provádí domovská země při dodržování pravidel země působení.

Novela první a druhé direktivy – 1995
Upravuje podmínky vydávání licencí a obezřetného dohledu bank, kapitálového trhu, pojišťoven, potvrzuje zásadu společného pasu.
Mezi důležité dokumenty patří Depozit Guarantee Schemes Regulation – 1994 – doporučuje systém pojištění vkladů.