Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Progresivita daňových sazeb

Ukázka:
Daňový základ
Daňová sazba
100 000,-
15%
200 000,-
20%
300 000,-
25%
Víc jak 300 000,-
30%


Dva základní typy progresivní daně:
  • stupňovitá – jde o nejtvrdší progresi. Když máme ke zdanění 1 000 000,-, tak to zdaníme 30%. (Z milionu zaplatíme 300 000,-)
  • klouzavá – vezmeme 1 000 000,-. Prvních 100 000,- se zdaní 15%, dalších 100 000,- se zdaní 20%, dalších 100 000,- se zdaní 25%, a ten zbytek nejvyšší sazbou. (Z milionu zaplatíme: 15 000 + 20 000 + 25 000 + 210 000 = 270 000,-)



(Doplňky z přednášky doc. Bažantové 25.11.2015)
Pojmy fiskální a rozpočtový jsou synonyma v ekonomii i finančním právu.


Nástroje fiskální politiky:
  • veřejné finance
    • státní rozpočet
      • hlavní nástroje:
        • příjmová stránka
        • výdajová stránka
        • vestavěné (automatické) stabilizátory
      • vedlejší cílené nástroje (ad hoc) – měly by být v menšině
        • dotace, subvence, kvóty apod.


Daně jsou hlavním instrumentem příjmové stránky státního rozpočtu. Rozhoduje se jaké budou, na co se budou vztahovat, typ daně, sazba daně, na koho se budou vztahovat – a to je předmětem hlavního rozhodování fiskální politiky a přerozdělení. (Co budeme člověku danit – výkon, nebo spotřebu?)
Výkonové daně jsou typicky daně z příjmu; když daníme spotřebu, tak sem spadá DPH a daň z příjmu.
Na výdajové straně je stát omezen mandatorními výdaji. Mandatorní výdaje jsou výdaje stanoveny zákonem – ale zákony se dají měnit. Záleží to na politické konstelaci a lidech, co sedí v Parlamentu, ale to, že je něco mandatorní, neznamená, že se to nemůže měnit.
Vestavěné (automatické) stabilizátory – dostal se do ekonomické teorie ke konci 30.let, resp. v 50.letech. Přesazovala to skupiny, která dostala názov podle svého hlavního představitele – Keynesiáni. Oproti předcházejícím liberálním konceptům hospodářské politiky kládli keynesiáni důraz na aktivní úlohu státu v krizi. Tady keynesiáni poprvé popřeli dogma vyrovnanosti státního rozpočtu. Podle nich může být v krizi státní rozpočet deficitní, aby v konjunktuře byl rozpočet naopak přebytkový. Keynes v zásazích státu viděl veřejněprospěšné práce, které platil stát a nákupy státního sektoru – jinými způsoby se stát do ekonomiky míchat neměl.  Těmito výdaji by se stát dostal do deficitu, přičemž v konjunktuře by stát neměl zasahovat do ekonomiky a státní rozpočet měl být přebytkový, abychom si našetřili na horší časy.
Vestavěné stabilizátory jsou postaveny na idey, že když je něčeho hodně a je to levné, tak to stát skoupí, a schová to – tím pak ovlivní trh. Vestavěný stabilizátor má tudíž funkci ovlivňování trhu. K tomu slouží různé fondy tržní regulace, přičemž je můžeme použít v rámci sezónních cyklů, hospodářských cyklů, nebo pouze k ovlivňování cen na trhu (cílen naší politiky je mít levné určité potraviny, tak to regulujeme). U nás regulujeme pomocí Státního zemědělského intervenčního fondu, který vykupuje převážně obilí.
Když je sklizeň a obilí je dost, a je relativně levné, tak stát pomocí tohoto fondu obilí nakoupí a umístní ho do státních hmotných rezerv. Tady jsou dvě možnosti: buďto se jenom doplní a vyrovná zákonem stanovené množství hmotných rezerv, které stát musí mít, nebo stát nakoupí komodity víc. Když stát nakoupí toho obilí víc, tak to bývá za účelem ovlivňovat jeho cenu. Před sklizní je obilí nejdražší a je ho nejmíň, tudíž v tomto období stát nabídne na trhu ten svůj přebytek, čím sníží ceny. Tento prvek se objevil jako základní cenotvorný prvek keynesiánské politiky ovlivňování trhu některými komoditami. Stát nemá vlastní sklady, sila a vůbec prostory k uskladnění státních hmotných rezerv, tudíž se skladištní prostory pronajímají. Není neobvyklé, když obilí zůstane v sýpkách původního majitele. Teď jsou například hmotné rezervy nafty ČR skladované na území Německa.
Další typ vestavěného stabilizátoru, který se používá při plnění hospodářského cyklu a má za cíl ho stabilizovat, jsou jednak progresivní daňové sazby (typicky u daní z příjmu) a různé dávky hmotné podpory, ve smyslu různých typ sociálních dávek.
Vestavěné stabilizátory by měly v rámci hospodářského cyklu fungovat tak, že budou srážet vršky a vyzdvihovat sedla k potenciálnímu výkonu ekonomiky.
Progresivní daň jako vestavěný stabilizátor funguje tak, že jestliže ekonomika roste, budou růst i příjmy obyvatelstva nebude jim vadit, když vystoupají z daňové sazby 15% do daňové sazby 20%. Když bude ekonomika klesat (recese), lidé budou mít nižší příjmy a tak spadnou do nižší daňové sazby.
Nápad je dobrý, ale jsou tu limity: daň z příjmu se platí s časovým zpožděním, někdy až půl roku. Další věc – daňové sazby jsou součástí daňových zákonů, a tudíž to vyžaduje zásah Parlamentu, kde hraje velkou roli politická sféra. Podobný problém je i u transferových plateb a různých sociálních dávek, které jsou taky stanoveny zákonem. Jedinou výjimkou jsou starobní důchody, kde je implementována tzv. valorizační klauzule, která se od něčeho odvíjí (konkrétně tady je to průměrná mzda, může to být i inflace apod.). U ostatních položek tyto klauzule nejsou. Kdybychom chtěli mít vestavěné stabilizátory, které by byly účinné, museli bychom mít i jinde tyto možnosti valorizace. Problém je, na co bychom to zavěsili – na inflaci? Na růst průměrných mezd?
Tyto stabilizátory se těžko používají, protože by měly bát správně implementovány, někdy dochází k časovému zpoždění apod.
Přerozdělovací funkce veřejných financí – musíme nejdříve zjistit, jaké je rozdělení prvotních důchodů a co dosáhneme jejich přerozdělením. Jinými slovy – jak se měří přerozdělení v důchodech, abychom mohli tzv. důchodovou politiku v rámci hospodářské politiky využívat.
Prvotním rozdělením důchodů jsou naše prvotní příjmy, které máme jako domácnosti z vlastnictví a používání výrobních faktorů (mzdy, renty apod.). To u nás vidíme typicky v evidenci daní z příjmů fyzických osob. Podnikatelé se nevyčleňují, jelikož jsou sami členy domácností a mají příjem v podobě zisku. Když je to právnická osoba – i konkrétní akciová společnost se dá dohledat konkrétní vlastník, který má příjem z akcie ve forem dividend. Co se týká soukromé sféry, všechno má tehdy konečného vlastníka. Proto ekonomická teorie mluví, že zkoumáme rozdělení jenom ve sféře domácností.
tato evidence daně z příjmů nám pomáhá udělat si statistický obraz o povaze příjmů z hlediska sociálního, geografického apod.
Dá se říci, že prvotní rozdělení je „spravedlivé“ – něco vlastníte a nějak to využíváte (dobře, nebo špatně), a podle toho máte primární příjem. Trochu nám do toho zasahuje instituce dědění a darování. Můžou být koncepce, že to, co nabyly předešlé generace nám právem patří, a na druhou stranu se můžou vyskytnout opačné koncepce, že společnost nám dá možnost ekonomického růstu, ale už by se to nemělo dále přenášet. To je důležité např. z hlediska stanovení výšky sazby u dědické daně. Ta může být jednotná, nebo může být progresivní (ty byly za minulého režimu).
Samotná přerozdělovací funkce se uskutečňuje pomocí nástroje příjmové stránky veřejných financí (někomu něco vezmeme a někomu ne) a výdajové stránky veřejných financí) někomu něco dáme a někomu ne).
Lorenzova křivka – nástroj měření nerovnosti v důchodech. Můžeme ji použít jak na prvotní rozdělení důchodů, i na důchody, které jsou přerozdělené. Na svislé čáře je procento důchodů ve smyslu celkových příjmů (ale také tam můžeme mít i celkové bohatství – ne jenom příjmy z výrobních faktorů včetně, nebo bez přerozdělení, ale můžeme tam dát i celkový majetek, to by tady muselo být přiznání majetku). Pokud bychom tam měli procento důchodů, tak můžeme sledovat, jak se za daný rok měnily prvotní, a už přerozdělené důchody a moly bychom s tím dělat časové řady.
Na vodorovné čáře jsou procenta domácností.
Ideální Lorenzova křivka je ideální v tom smyslu, že všichni mají stejně. Procento důchodů odpovídá procentu domácností. Ideální Lorenzova křivka nikdy nebyla, ani za komunistů.
Absolutní Lorenzova křivka nám ukazuje absolutní nerovnost, kdy zhruba jedno procento domácností vlastní 99% bohatství země.
Skutečná Lorenzova křivka – tak jak to opravdu vypočítáme. Naneseme procento důchodů a poměřujeme to s rovnou čárou ideální křivky.

V rámci Lorenzovy křivky počítá i Giniho koeficient – je to hranice skutečné křivky k hranici ideální křivky. Je to vlastně vzdálenost reálné hranice od ideální hranice.

Kritéria k přerozdělování jsou například:
Tzv. průměrná mzda – posuzujeme kolik procent pracujících je pod/nad úrovní prúměrné mzdy. Sečteme všechny pracovní příjmy za celé národní hospodářství, podle regionů, podle oborů, podle věku apod.
Je to tak, že dvě třetiny lidí, jsou pod úrovní průměrné mzdy. Je to tím, že je tam malá skupina vysoce příjmových lidí, co se dá vidět i na Lorenzově křivce, z čeho pak vyplývají názory o progresivním zdanění.
Další kritérium, které se používá spíše v sociální politice, je kritérium průměrného příjmu domácností vzhledem testovacím dávkám na různé sociální transfery. Je to typicky průměrný příjem domácnosti, přičemž každý člen domácnosti může mít jinou váhu a podle toho se pak konstruuje, jestli ta rodina má nárok na sociální dávku, nebo ne.

Institut minimální mzdy – různé náhledy. Chceme nutit zaměstnavatele, aby platili alespoň tohle minimum. Zároveň i snaha zvýšit náklady u některých typů podnikatelských profesí. Nejčastější politikou je jednotná minimální mzda pro celé hospodářství, hned zatím je žádná minimální mzda (Německo donedávna nemělo ze zákona povinnou minimální mzdu).
Další možností jsou minimální mzdy podle sektorů (různé náklady a různé úrovně vzdělanosti). Minimální mzda je o tom, že za nekvalifikovanou práci a určitý počet pracovních hodin máte mít určité minimum.
Zakotvení a nastavení výše minimální mzdy lze docílit určitého přerozdělování, ale nikoli z veřejného sektoru, nýbrž ze soukromého, kdy podnikatelé vědí, že mají určité dno.
Studijní práce ke studiu na středních i vysokých školách. Materiály jsou "řezány" chronologicky, tedy pomocí navigace "starší / novější články" sestavíte kompletní studijní téma. Děkujeme za názory do komentářů a hlavně za používání této stránky.