Nákupy s velkými slevami začínají zde:

Organizační forma výučování

Pojem organizační formy vyučování zahrnuje v praxi vyučovacího procesu jednotlivé uskutečňované a uskutečnitelné konkrétní způsoby jako je prostředí, ve kterém se vyučování uskutečňuje, časové formy organizace a organizace vzájemné součinnosti učitele a studentů.
Organizační formy vyučování dělíme podle různých kritérií:
podle vztahu k osobnosti studenta (výuka individuální, skupinová, hromadná, ...);
podle charakteru výukového prostředí a organizace práce (výuka ve třídě, v knihovně, exkurze, domácí úlohy, ...);
podle délky trvání výuky (vyučovací hodina, dvouhodina, ...);
podle míry povinnosti (povinné, nepovinné, volitelné, ...);
atd.
Učitel volí organizační formu v závislosti na:
cíli své práce;
charakteru látky;
připravenosti a specifických potřebách studentů i jejich individuálních zvláštnostech;
možnostech, které má v dané škole k dispozici.
 Klasifikace organizačních forem výuky
A. Podle vztahu k osobnosti studenta
výuka hromadná, kolektivní (práce učitele s celou třídou, různé typy vyučovacích hodin - motivační, výkladová, opakovací, zkoušecí, kombinovaného typu; samostatná práce studentů, ...);
výuka skupinová (skupinové vyučování);
výuka individuální (každý student má svého učitele);
výuka individualizovaná (každý student pracuje podle svého programu, učitel tuto práci řídí; diferenciace).
B. Podle charakteru výukového prostředí a organizace práce
výuka ve třídě (klasická třída s lavicemi, tabulí a další didaktickou technikou);
výuka v odborné učebně (v knihovně, v počítačové učebně, v laboratoři, ...);
výuka ve školní dílně či na pozemku (např. učební praxe);
vycházka a exkurze (rozmanité náměty - muzeum, knihovny, firmy apod.);
samostatná práce studentů (domácí úkoly, ročníkové práce, projekty, studentské soutěže).
C. Podle délky trvání
základní výuková jednotka (klasická vyučovací hodina; zpravidla 45 minut);
vícehodinová výuková jednotka (práce v terénu, v knihovně, školení, kurzy, vysokoškolské přednášky a semináře; např. 90 nebo 180 minut);
zkrácená výuková jednotka (např. krátká instruktáž před exkurzí).
3. Samostatná práce studentů
Aby smíšená hodina neměla stereotypní charakter, musí být posilována studentova aktivita - metoda problémového výkladu, heuristická metoda a také samostatná práce studentů. Vedle povahy výukové metody (sebevzdělávání - autodidakce) je to i organizační forma vyučování, co umožňuje učiteli vytvářet variabilně aktivizační charakter výuky.
Rysy samostatné práce:
určitý stupeň nezávislosti na cizím ovlivňování;
schopnost řešit nové úkoly, nové situace;
používání vědomostí a dovedností v nových podmínkách;
překonávání potíží a překážek;
vlastní úsilí je nejdůležitější;
těžiště ve fixační a aplikační fázi výuky, pro pokročilejší studenty zdroj nových informací při respektování zásady přiměřenosti.
Formy samostatné práce
práce s učebnicí, pracovním sešitem, tabulkami, počítačem, doporučenou nebo vyhledanou literaturou, internetem;
samostatné pozorování dějů včetně zpracování získaných poznatků;
samostatná experimentální činnost včetně zpracování získaných poznatků;
samostatné studium.
Postup při práci s učebnicí
četba textu a jeho prostá reprodukce;
četba textu a odpovědi na otázky;
četba textu a vyhledání hlavních myšlenek;
četba dvou různě koncipovaných obsahů a jejich srovnání;
vysvětlení závěrů obsažených v textu;
strukturní analýza a systematizace poznatků;
vlastní stanovisko k obsahu, hodnocení;
samostatné závěry, kritický přístup, rozvinutí myšlenek.
4. Skupinová výuka
Práce studentů ve skupinách umožňuje, na rozdíl od tradiční hromadné výuky, spolupráci studentů, jejich diferenciaci a individualizaci, aniž se narušují cíle demokratické školy.
Rysy skupinové výuky
3-5 členné pracovní skupiny studentů - skupiny stálé, variabilní, homogenní, heterogenní; partnerská skupina (předstupeň);
společná práce všech členů skupiny;
podstatou jsou sociální vztahy mezi studenty - tyto vztahy vyžadují řízení v sociálním vývoji studentů při dlouhodobé spolupráci členů skupiny;
řešení stejného úkolu nebo různých úkolů;
důležitá je role vedoucího skupiny.
Fáze skupinové výuky
úvodní fáze: v rámci hromadné práce rozhovor k úkolům, způsobu práce; přidělení úkolu jednotlivým skupinám učitelem;
práce ve skupinách: rozdělení práce ve skupině podle zájmu a schopností;
závěrečná fáze: v rámci hromadné práce třídy posouzení výsledků, zhodnocení.
Struktura vyučovací hodiny při skupinové práci - možná varianta
zahájení (běžné, oznámení programu);
navození hlavního úkolu vyučovací hodiny - vytvoření problémové situace, motivace;
formulace úkolu skupinám - zadání (různé způsoby), instrukce, vymezení času;
samostatná práce ve skupinách, učitel sleduje;
závěrečná společná diskuse - prezentace výsledků;
zhodnocení práce skupin;
systematizace poznatků, doplnění, zápis.
Možnosti ve výuce
skupinové pokusy (pozorování, popis, vysvětlení);
diskuse demonstračního pokusu;
řešení náročnějších úloh včetně úloh problémových;
příprava referátu - např. na téma využití v praxi;
probírání nového učiva - práce s učebnicí podle návodu.
5. Exkurze
Exkurze je organizační formou výuky, která probíhá zpravidla v mimoškolním prostředí a má přímý vztah k obsahu výuky. Převládá v ní názorná metoda a je zaměřena na přímé pozorování probíhajících jevů a procesů a na setkání s praktiky a odborníky určitého oboru.
Rysy exkurze
předvádění a pozorování objektu výuky v praxi - dovednost pozorování, dovednost rozpoznávání znaků jevů;
lepší porozumění probraným pojmům;
konfrontace teorie a praxe, motivace;
východisko pro další výklad.
Rozdělení exkurzí
tematická - exkurze zaměřená na jedno právě probírané téma;
komplexní - exkurze, při níž se studenti seznámí s problematikou celého předmětu či oboru (podnik, knihovna, ...);
exkurze do přírody, na výstavy, do muzeí, výroby, apod.;
úvodní (před tematickým celkem);
závěrečná (po tematickém celku).
Zásady pro přípravu a uskutečnění exkurze
výběr objektu v souladu s obsahem učiva, stanovení cíle, obsahu, rozsahu a organizace, zadání úkolů;
vyučovací hodina věnovaná přípravě exkurze včetně pokynů, pravidla chování, pravidla bezpečnosti práce;
přiměřená doba exkurze;
zhodnocení exkurze;
plánování v tematickém plánu.
6. Fáze výuky
MOTIVACE
vnitřní (silný impuls pro učební postoje studenta)
vnější (učením jsou uspokojovány jiné potřeby, původně s učením nesouvisející)
Druhy motivace
interakce mezi učitelem studentem;
aktualizace vhodných potřeb;
využívání působení odměn a trestů;
životní orientace studentovy osobnosti.
EXPOZICE
zprostředkování nových poznatků studentům;
vytváření pojmů;
vznik formálních vědomostí;
vytváření základů a východisek dovedností a návyků.
Expozice zahrnuje všechny způsoby a postupy, jimiž si studenti pod vedením učitele (řízení) osvojují učivo.
FIXACE
upevňování osvojených vědomostí, dovedností, návyků, postojů a přesvědčení (versus živelné poznávání);
nejčastěji se uskutečňuje formou opakování a cvičení;
křivka zapomínání, zpětná vazba.
Základní druhy opakování
prvotní - provádí se v plném rozsahu jako při jeho expozici, a to ihned po probrání učiva;
průběžné - výběrově se zaměřuje na obtížné partie učiva nebo na individuální nedostatky;
zobecňující - postihuje větší celky učiva, vyčleňuje podstatné učivo a zdůrazňuje mezipředmětové vztahy;
problémové - vyžaduje nadhled nad učivem, bývá spojeno s aplikací poznatků.
Realizaci fixačních přístupů ve výuce napomáhá psychologický přístup k učení, respektování zákonitostí paměti, křivky zapomínání, zákonů motivace apod.
DIAGNÓZA
soustavné sledování studentovy práce pomocí zpětné vazby;
zkoušení, prověřování, hodnocení.
Druhy diagnostikování
průběžné;
frontální;
individuální;
skupinové;
kolokvijní;
testování;
strojové.
Formy diagnostikování
ústní;
písemné;
grafické;
pohybové;
kombinované.
APLIKACE
používání získaných vědomostí, dovedností, ... v praxi;
vyvrcholení výuky v teoretické či praktické rovině.
Z gnozeologického hlediska praxe představuje poslední stupeň poznávacího procesu.